Recenze - Je několik základních možností, jak se může režisér postavit k filmu cílenému na děti. Může k publiku promlouvat jako autorita moralizující skrze své „pohádky" (např. takový Karel Zeman). Může působit jako rovnostář, který se pak buď z odstupu dospělého snaží vžít do pozice svých juvenilních diváků (jako Shyamalan v Posledním vládci větru), nebo sám sebe pasuje na „dítě v dospělém těle" (Rodriguez natáčející Spy Kids).
Třetí adaptace Lewisových Letopisů Narnie je pak z tohoto hlediska zajímavá tím, že vyprávění působí, jako by ho konstruovaly samy děti a režisér se jim pokoušel naslouchat, ale ve výsledku vlastně vůbec nechápal, co a proč dělá. Respektive bylo mu to buřt, protože sám sebe staví spíš do role nádeníka než tvůrce. Tragické na tom je, že ať už si o režisérovi předchozích dvou filmů Andrewovi Adamsonovi myslíme cokoli, byl z jeho výkonu cítit přinejmenším „zájem o věc".
Děti vyprávějí mýty
"Nazdar, mládeži!", pozdraví lev Aslan - alias "Ve vašem světě mám jiné jméno, pod ním mě musíte poznat"; a to jméno má iniciály JK! - svou „křesťanskou mládež", když se jim podaří splnit další z jeho záludných narnijských misí. Tentokrát se jí účastní pouze mladší ze čtyř sourozenců - Edmund (Skandar Keynes) a Lucka (Georgie Henleyová), kteří se právě obklopeni druhou světovou nacházejí na prázdninách u příbuzných. Nedopatřením se tak s nimi na palubu spasitelské kocábky náram-náram-náram jménem Jitřní poutník sveze i protivný bratranec Eustác (Will Poulter).
A co si lišák Aslan vymyslel tentokrát, aby skrze zkoušku opět upevnil dětskou víru? V zásadě jde o variaci na …dovez magický artefakt přes celou imaginární mapu až tam, kde se to jmenuje nějak jako SÍDLO ZLA, a máme vyhráno! Jen místo jednoho návykového prstenu je to sedm nenávykových mečů a místo rozrůstajícího se Mordoru je to malý ostrov na konci světa - čili tentokrát je všechno méně velkolepé, a tím i méně nebezpečné.
Ve vyprávěcím vzorci Čarodějnice, lva a skříně i Prince Kaspiana bylo možné odhalit až na kost odpsychologizovaný mýtus. Tady je sice taky příběh s mytickými kořeny, ovšem převyprávěný těkajícím dítětem. Jako by tedy měl dopředu stanovené finále - Ježí… tedy vlastně Aslan opět dá co proto silám zla a hrdinům rozhřešení a požehnání, ale v průběhu si mohl hypotetický dětský vypravěč navymýšlet, co ho zrovna napadlo.
Že hrdinové poplouvají z jednoho ostrova na druhý a tam se „dějí věci", je sice převzato z Odysey nebo Sindibáda, ale provedení má spíš „...a ještě a ještě" logiku známou všem rodičům z natahovaných dětských vyprávěnek. Ty také nemívají nouzi o nečekaná doplnění a dramatické situace, které nejsou ani pořádně exponovány, natož aby měly vystavěnou pointu a jejich motivací je prostě jen přidat do příběhu něco "dalšího zajímavého", co posléze bez nějakých významných následků zmizí v posluchačově zapomění.
Každopádně v závěrečné scéně á la Krotitelé duchů, kde se největší bubák zrodí z bojácných myšlenek hrdinů, se těmto zásahům předpubescentního mozku do fabule vtipně nastaví zrcadlo: ukáže se, že všechna ohrožení jsou a byla vlastně vysněná.
Jinak pro výstavbu a logiku vyprávění, charakterů postav i ideologie platí totéž, co kolega a kamarád Kamil Fila demonstroval na druhém díle tady. Lépe bych to nepopsal, takže to podepisuji.
Důchodce zapoměl režírovat
"Nemáme-li víry, pak nemáme nic.", bohužel, Aslan už má zase pravdu. Pokud totiž nevěříte, že hollywoodské bijáky tak nějak šlapou samy od sebe, že je to stroj, kam se z jedné strany nalijí peníze ze vstupenky a z druhé se vynoří naleštěný výrobek odpovídající ceně, a že už jen sledovat tuhle proceduru je zábava, pak při trochu skeptičtějším náhledu tenhle film nenabízí vůbec nic.
Adamson měl alespoň elementární cit pro výtvarnou složku svých filmů, jakkoli odvozenou, místy dokázal i promyšleně záběrovat a - světe div se - zajímali ho jeho herci. Zato režie devětašedesátiletého Brita Michaela Apteda (Gorily v mlze, bondovka Jeden svět nestačí) je ve všech ohledech naprosto chcíplá. Dokonce snad ještě rutinnější než poslední filmy jeho o rok staršího kolegy Martina Campbella (např. Na hraně temnoty).
Neochota nebo věkem daná nemožnost vkládat do natáčení nějakou energii tu např. zapříčiňuje onu vypozorovatelnou netečnost vůči hlavním postavám příběhu. Dorůstající dětští herci zdědění po Adamsonovi sice nejsou bůhvíjací talenti a narnijská série zůstane asi buď jedinou, nebo nejpodstatnější položkou jejich kariéry.
Přesto se nelze ubránit pocitu, že jejich režijní vedení bylo vzdáno bez boje a že se Apted daleko raději soustředí na nově příchozího Poultera - objev z Malého Ramba, kterého si obsadil sám a pravděpodobně s ním nebylo tolik práce.
Režisérovo nadržování Poulterovi se projevuje i tím, že Keynesovi a Henleyové zůstaly v Jitřním poutníkovi pouze scény, kde je jejich účast pro potřeby vyprávění nezbytná, zato „jeho miláček" Eustác dostane sem tam od střihače čas i na nějakou nezávaznou improvizaci. Vlastně nenajdete lepší doklad chyby v hollywoodském matrixu, než když se z filmu stane one man show postavy, která by ze své podstaty měla hrát sidekicka ústředních hrdinů (Gore Verbinski s jeho Piráty z Karibiku ví, o čem mluvím).
Štáb se nesedře
Podobně neřízenou střelou je kameraman Dante Spinotti, který si nevšiml, že netočí s Michaelem Mannem další experiment na téma, kam až může zajít civilní stylizace v žánrovém filmu, ale vyrábí instantní 3D blockbuster, z něhož bude při častém používání ruční kamery v kombinaci s televizáckými objektivy diváky pěkně bolet hlava. Stejně jako z chorobného ladění obrazu s převládající žlutou a modrou, které dělá z lidí před kamerou buď nemocné nebo mrtvoly.
Lépe na tom není ani bondovský skladatel David Arnold, jenž se zas zřejmě domníval, že dělá na nějakém televizním seriálu, kde se každá emoce musí pro všechny případy co nejprimitivněji otisknout i v hudbě stylem "když smutek, tak housličky, když veselí, tak píšťalka". O lidech od efektů a výpravy, jejichž některé nápady se nebezpečně často pohybují blízko současného TV-standardu, už raděj ani nemluvě.
Zkrátka, namísto posily a čerstvé krve, jakou byla pro Harryho Pottera překvapivě autorská osobnost režiséra Davida Yatese, získala Narnie dobromyslného a evidentně nehádavého důchodce, který sice rád udělá radost vnoučkům, ale pouze v pracovní době, jak to má ve smlouvě. Studio tak nemusí poslouchat neustálé stížnosti nebo drahé nápady nějakého egomana, štáb má radost, že se nepřetahuje pracovní doba a v multiplexech se to stejně prodá k rodinnému balením popkornu, tak co.
Tolik příležitostí ke konverzi!
"To vypadá hodně narnijsky", říká Lucka na začátku jako komentář k obrazu lodi chvíli předtím, než z něj začne nezadržitelně proudit voda, která je odnese do světa dětské fantasy. Jak krásná příležitost využít 3D technologii: z 2D objektu (obraz) se začne na hrdiny valit 3D objekt (proudy vody). Jako by Narnie už od prvního svého vstupu na scénu přímo zvala filmaře ke konverzi (a nejen té 3D).
Jenže i tady se věci udály nějak vymknutě, takže zdaleka nejintenzivnější zážitek z polarizovaných brýlí si užijete v prvních minutách filmu, tedy ještě ve válečné realitě. Kdybych mohl věřit, že mi tím chtěl někdo něco zásadní sdělit - což bohužel z výše popsaných důvodů nemohu - vyložil bych si tuto informaci asi takto: realita je stejně nakonec vždycky plastičtější a intenzivnější než jakákoli iluze. Nebo to mohlo znamenat, že realita je jaksi hmatatelnější, zatímco na iluzi můžeme pouze odtažitě nahlížet?
V každém případě, pokud si pomůžeme trochou agitační narnijské logiky, asi bude protentokrát přínosnější poslechnout znamení a zůstat v realitě než ztrácet čas návštěvou kina. A pozor: jak víme, v narnijském čase trvá naše minuta roky. Jéžišmarjajosef!
P.S.: Tento film nedoporučuji ani mojí ženě, nadšené šermířce. Jediná delší šermovačka se tam odehraje mezi digitální krysou a nezletilým spratkem a ani jeden z nich nemá žádnou techniku!
| Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka | |
| Chronicles of Narnia: Voyage of the Dawn Treader | |
| Žánr: | Dobrodružný, Fantasy, Rodinný |
| Režie: | Michael Apted |
| Obsazení: | Ben Barnes, Skandar Keynes, Georgie Henley, Will Poulter, Peter Dinklage, Liam Neeson, Bill Nighy, Gary Sweet, Bruce Spence, Neil Young, William Moseley, Anna Popplewell, Tilda Swinton, Laura Brent sd. |
| Délka: | 114 minut |
| Premiéra ČR: | 09.12.2010 |
