Jedenapadesátiletý slovenský rodák Bebjak patří k nejvýraznějším "československým" tvůrcům, kteří se věnují žánru temných kriminálek či thrillerů. Ať už natáčí pro televizi či film, ve slovenských, českých či mezinárodních koprodukcích, většinou vypráví drsné příběhy plné zvratů na hraně žánrové podívané a ambicióznějšího dramatu.
Umí budovat atmosféru, většinou se ale neopírá o scénáře, které by ustály rozpětí mezi provinční gangsterkou a silným společenským, vztahovým či psychologickým dramatem.
Po nevyrovnaných ambiciózních snímcích jako Čára o pašerácích na slovensko-ukrajinské hranici, která sice vyhrála cenu za režii na karlovarském festivalu, ale ve snaze odvyprávět obří porci děje s pelotonem postav oscilovala mezi silnými a nechtěně směšnými momenty, natočil Peter Bebjak celospolečenský televizní úkaz jménem Devadesátky.
Devízou seriálu České televize, jenž s průměrnou sledovaností okolo 2,2 milionu lidí lámal divácké rekordy, byla kombinace detailního scénáře silně vycházejícího z reálných případů 90. let minulého století a právě Bebjakovy schopnosti držet i stupňovat tempo také v situacích, kdy jsou středobodem dění dlouhé procedurální úkony policistů. A navíc vytvářet zdrcující, deziluzivní chvilky, jaké prožívali reální kriminalisté, když zbytek země radostně budoval kapitalismus.
Nyní se režisér vrací na plátna kin. A byť je příběh jeho novinky Stínohry inspirován tragickou smrtí první manželky producenta snímku Jana Bradáče, pohybuje se mnohem dál od skutečnosti, s ambicí vyprávět univerzální drama o pomstě, odpuštění, etických škobrtnutích a možnosti jejich nápravy.
Jenže divák je opět - jako v mnoha českých pokusech o thriller - vláčen labyrintem postav a dějových odboček, tvůrci si nejsou jistí, jestli se soustředí na drsné prostředí boxerské tělocvičny a chlapského přátelství, nebo na studii rozpoložení protagonisty, jenž prochází silnými vnitřními mukami.
Scénář jen pozvolna objasňuje vztahy mezi postavami či jejich minulost, jenže nikdy nevyvolává pocit skládanky, kterou by divák toužil doplňovat s autory. Spíše je tažen dějem, do něhož vstupují další a další protagonisté. Třeba mladá dívka, jež ze záhadných důvodů tráví čas v tělocvičně a kreslí portréty trenéra i souseda hlavního protagonisty, jehož s typicky sveřepým výrazem ztvárnil Hynek Čermák.
Zločin vyšetřuje kriminalista v podání Vladimíra Javorského, jenž k Janovi také chová nestandardní vztah. A mladík závislý na pervitinu, hlavní podezřelý, má zase záhadné krytí z řad kriminalistů.
Když se jednotlivé nitky začnou splétat, nové informace působí spíše nahodile, nadbytečně či šroubovaně, tahle linka je tu kvůli potřebě dostat do filmu motiv vztahů a nových začátků. A ta další - o vztazích vyšetřovaného narkomana s jednou kriminalistkou - těžko říci, čemu má v ději sloužit. Neposouvá vyprávění ani neposiluje hlavní morální a emoční dilemata hrdiny, kterého poměrně přesvědčivě hraje Slovák Milan Ondrík.
Ten už prokázal cit pro zachycení drsných, ale zranitelných mužů, třeba v dramatu Budiž světlo ceněného slovenského dokumentaristy Marko Škopa. Jenže tentokrát se v každé další scéně Ondrík musí potýkat s novými zákrutami vyprávění.
Nedostává prostor, aby mohlo vyniknout, co prožívá uvnitř, proč jedná, jak jedná. Jen občas se noří do ledové vody jezera, v působivých, ale poněkud návodných okamžicích. A naopak když spáruje mezi provazy ringu, kamera hledí na míhající se pěsti v takovém detailu, že není podstatné, kdo a jak boxuje; jde čistě o zachycení potřeby vybít emoce.
Jsou to efektní, ale také trochu laciné způsoby, jak chvilku zůstat po boku hrdiny či uvnitř jeho hlavy. A divák má z celého snímku podobný pocit, jako když sleduje tento ostrý boxerský trénink. Je natolik blízko, že mu mezi podzápletkami a dějovými zákrutami uniká podstata.
Stínohra má své momenty, přesvědčivé obsazení, ať už jde o mladou Leonu Skleničkovou v roli dívky z "děcáku", která hledá své místo na světě, nebo Jana Jankovského, jenž na sebe výrazně upozornil ve snímku Chyby režiséra Jana Prušinovského.
Bohužel nevznikl ani napínavý thriller, ani zamotaná krimi, ani drama, které by soustředěně kladlo otázky a vyvolávalo neklid. To se tvůrci snaží dohnat závěrem, jasně sugerujícím, že Stínohra nechce být žádným thrillerem o pomstě, odvíjejícím se podle jednoznačného žánrového rámce. Jenže z kombinace různých rastrů a přístupů snímek nevychází vítězně.
Je to těžká disciplína: oscilovat mezi žánry s cílem překvapovat a mást publikum. A když se podaří, výsledek může být drtivý, jako se to povedlo třeba německému režisérovi Fatihu Akinovi, který natočil vynalézavou a extrémně intenzivní směs soudního dramatu, psychologické studie a thrilleru o pomstě nazvanou Odnikud.
Stínohra zůstává spíše ve stadiu pokusu. Než aby diváky promyšleně sváděla na scestí a měnila rejstříky, vyvolává pocit, že s výsledným tvarem zápasí též sami autoři.
Film
Stínohra
Režie: Peter Bebjak
Falcon, v kinech od 7. dubna.
