Recenze – Některé snímky z nejprestižnější soutěže světa – hlavní soutěže na festivalu v Cannes – nutí člověka uvažovat o tom, kam se tento „festival festivalů“ vyprofiloval. Ale v recenzi novinky britského veterána sociálně-realistického dramatu Kena Loache se nebudeme pozastavovat nad tím, zda je pro prestiž Cannes cennější průměrný snímek slavného tvůrce, či skvělý debut (ale není těžké si učinit představu, že a) je správně).
Snímek Jimmyho tančírna mnohem spíše vybízí k úvaze o proměně pozdní Loachovy tvorby.
Mnozí autoři, jejichž tvorba je levicově či obecně společensko-kriticky zaměřená, na stará kolena mívají sklony ke smířlivějšímu tónu a různým druhům sociálních pohádek. „Žánr“ sociální pohádky přitom může plodit skvělá díla – příkladem za všechny budiž Kaurismäkiho poslední snímek Le Havre.
Britské sociální drama vždy sázelo spíše na realismus než na formální experimenty – známé třeba od německých či francouzských radikálně levicových filmařů. A Ken Loach přivedl už svými prvními snímky ze sedmdesátých let, jako například Kes, do hraného filmu kvazidokumentární postupy a neherce. Ne nadarmo jako své inspirační zdroje uvádí nejkanoničtější titul neorealismu De Sikovy Zloděje kol či Formanovy Lásky jedné plavovlásky. Tedy v obou případech filmy založené spíše na postavách a přirozených situacích i dialozích než na budování zápletky.
Jimmyho tančírnu lze brát jako velmi volné pokračování dramatu Zvedá se vítr, který Loachovi vynesl v roce 2006 Zlatou palmu z Cannes. Místo počátku dvacátých let, kdy se v Irsku bojovalo za nezávislost, se ocitáme v době zhruba o dekádu pozdější. Film je inspirovaný skutečným osudem Jimmyho Graltona, socialisty, který byl vykázán z rodné země v podstatě za to, že si zde otevřel tančírnu (a k tomu měl samozřejmě nevhodné politické názory).
Na začátku se Jimmy po deseti letech vrací domů z prvního newyorského exilu do zdánlivě mnohem klidnější doby, než bylo období občanské války, během kterého poprvé otevřel svou tančírnu a během něhož byl také poprvé donucen prchnout ze země. Taneční sál a zároveň prostor pro všemožné kulturně společenské aktivity se však brzy znovu otevírá a spolu s tím se ukazuje, že staré bitvy rozhodně nejsou dobojovány.
Ken Loach po předchozím Andělském podílu – celkem odlehčené komedii, v níž hraje prim skotská whisky a v níž na realismus upomíná jen ruční kamera a trocha sociálních motivů z počátku – přichází opět s vážným politickým dramatem. Střet komunistických ideálů s katolickou církví i vlastníky půdy však pojímá v umírněném duchu. Tak umírněném, že výsledkem je takřka lyrický film s minimem děje, film, který sice otevírá stále aktuální témata, ale přitom je poněkud odtažitý na to, aby vyvolal hlubší touhu diváka o nich uvažovat či se v nich jakkoli angažovat.
Film není ani tak zajímavý jako politické drama o střetu pravicově a levicově smýšlejících, jeho nejsilnější momenty vycházejí z vykreslení vztahu Jimmyho a faráře Sheridana, v němž postupně vzniká zárodek určitého vzájemného respektu. Náhled církve na ďábelský jazz a další „nelibé“ aktivity odehrávající se v tančírně ostatně připomene něco, co dobře známe z nedávných dní – dění kolem pražského squatu Cibulka či Autonomního centra Klinika.
Hodnocení: 60 %
Jimmyho tančírna sice žije jazzem, boxem, tancem a zpěvem, ale emoce a další vzněty a vzruchy se jí v divácích daří vyvolávat jen sporadicky.
Drama, Velká Británie / Irsko / Francie, 2014, 106 min
Jistě, případ Jimmyho Graltona, jediného muže, který byl z Irska vyhoštěn kvůli své ideologii, patří k oněm pozapomenutým historickým událostem, na které stojí za to upozorňovat právě kvůli jejich politickým konotacím. Ale v Jimmyho tančírně se vše odehrává natolik v náznacích, že v posledku nejde vysloveně o politické drama. Mnohem spíše Ken Loach spolu se svým pravidelným spolupracovníkem, scenáristou Paulem Lavertym (psal scénář Andělského podílu i Zvedá se vítr), vykresluje obraz malé komunity, která se bojí nových pořádků. Můžeme se jen domýšlet, co vede Sherridana k brojení proti Graltonovu klubu – jsou to církevní pravidla, politická orientace, nebo jen pragmatismus a konformismus?
Kromě několika málo inspirativních momentů – jako je již zmíněný náznak respektu Sherridana k Jimmymu, když ho v závěru nadobro deportují z Irska – však nový Loachův snímek bohužel příliš nenabízí. Z realismu zůstalo – s trochou nadsázky – jen využívání přirozeného světla. Na hodinu a tři čtvrtě dlouhý film tu o ději prakticky nelze mluvit (jde jen o sérii převážně konverzačních epizod – původ v divadelní hře je až příliš patrný) a vyprávění mezi řádky možná místy působí elegantně a vede k pár působivým, dobře načasovaným obrazům, ale jinak – Nuda v Irsku.
Z říše náznaků nás nevyvedou ani flashbacky do minulosti (první vznik tančírny, Jimmyho exilem přeťatá romance…) a z filmu sice vyzařuje zvláštní pokora a zároveň až lyrická snaha upozornit v lehce romantizujícím gestu na dějinami zapomenuté bezpráví, ale sympatický záměr je přeci jen poněkud málo.
Loach jako by na stará kolena uvízl mezi realismem a sentimentem. V Andělském podílu to díky žánrové stylizaci celkem fungovalo. Jeho humanistická novinka je však ve všech ohledech – tematicky i režijně – jen vzpomínkou na staré časy. Oproti vtipným, nemilosrdným, suverénně natočeným, realistickým, a přitom stylovým sociálním dramatům současnosti (např. Sobecký obr Clio Barnardové či Fish Tank Andrey Arnoldové) působí trochu jako chudý příbuzný. Zmiňované snímky skutečnost výrazně stylizují, ale neromantizují, naopak se ke svým postavám chovají sice férově a empaticky, ale nemilosrdně.
Jimmyho tančírna sice žije jazzem, boxem, tancem a zpěvem, ale emoce a další vzněty a vzruchy se jí v divácích daří vyvolávat jen sporadicky. Přinejmenším tady na kontinentu. Protože irské recenze jsou vesměs příznivé. Proč – to už by bylo na úplně jinou pohádku.
