Recenze - Problém spousty mladých filmařů je, že nevědí a nemají o čem točit. Mají jakýsi neurčitý zájem o film, estetiku, design či módu, ale málo toho prožili a málokdy je zajímá něco jiného než oni sami.

Za celý život se jen trochu vyrovnávali se svými rodiči, případně si prošli několika milostnými vztahy. Sledovat tedy přijímačkové, školní a absolventské filmy (či debuty samouků) znamená často koukat pouze na nezralé pokusy, jak se někdo vyrovnává s nicotnými problémy nafukovanými do nepatřičných rozměrů.

Foto: Kultura

Hranice mezi uměleckou citlivostí a hysterickou nebo bolestínskou přecitlivělostí se přitom dá určit obtížně. Pokud ale přistupujete na to, že filmy můžou zlepšovat naše poznání světa, pak vás stočtyřicátýsedmý příběh o tom, jak se kluk rozejde s holkou, může jedině otrávit. Další týpek, který si nerozumí s rodiči? Další gay, který nemůže najít nikoho, kdo by mu v okolí rozuměl? Nebyla by terapie u doktora levnější než rozpočet za celovečerák?

Nebezpečí naprosté banálnosti

Při narůstající skepsi k tomu, že si začínající autoři pomocí filmů jen řeší osobní problémy, pak vyloženě překvapí, když se někomu podaří výše uvedená témata převést na plátno v podobě, která se zbavuje alespoň těch nejčastějších „začátečnických nemocí" - případně si z nich udělá i ctnost.

Letos jednadvacetiletý, frankofonní kanadský tvůrce Xavier Dolan zaujal už v roce 2009 debutem Zabil jsem svou matku, který si nejen režíroval a napsal, ale také si v něm zahrál hlavní roli. Vylíčil v něm všechnu svou frustraci, ale přitom si zachoval glanc - po zhlédnutí těžko můžete tvrdit, že jde jen o zoufalce, který si vylévá srdéčko. Jestliže hrdina nezvládá vztah s matkou, tak film sám je zvládnutým a formálně sebevědomým dílem o složitosti vztahů.

Foto: Kultura

Jestliže Zabil jsem svou matku je přese všechnu „generační typičnost" drásavý, Dolanův druhý snímek Imaginární lásky čelí už vyloženě nebezpečí naprosté banálnosti. Jde o téměř nedějový záznam jednoho roku v životě dvou kamarádů, Francise (opět Dolan s načechranou patkou) a Marie (Monia Chokri), kteří se oba zamilují do stejného muže, andělského Nicolase s plavými kučeravými loknami.

Francis i Marie se přitom nikdy nedostanou s Nicolasem na nějakou „základní metu" - od níž se dá mluvit o vztahu. Pouze se potkávají a míjejí a tráví spolu pár chvil, přičemž Nicolas si zjevně užívá, když může s oběma manipulovat, a přitom si nezadat.

Dolan má absolutní cit pro zachycení prchavosti okamžiku a zjitřenou smyslovost prožívání. Výraznými prostředky nás umí v přeneseném slova smyslu dostat do kůže svých postav - a to právě i tím, jak snímá jejich kůži a pleť a vůbec klade důraz na jejich tělesnost. Bušení srdce, poryvy dechu, těkání očima, slova klouzající a uvíznutá v hrdle, okusování si nehtů, to vše je nastříháno a smícháno v rychlých obrazových i zvukových detailech.

Jak by se člověk chtěl vidět

Foto: Kultura

Ve filmu se střídá několik základních nálad vyjádřených různými stylovými prvky. Chvílemi je dílo až neúnosně estétské a „dokonalé", především v opakovaných zpomalených záběrech chůze či příprav, než se hrdinové dostatečně vyšňoří a vyrazí ven. Vedle toho se tu objevují téměř dokumentárně působící scény s týmiž hrdiny zachycenými v trapných situacích, jež působí v přímém kontrastu k oné dokonalosti předchozích záběrů. Tedy zhruba tak, jak by se člověk chtěl vidět a jak ho vidí druzí, případně, co by nikdo vidět neměl.

A do toho všeho se přidávají vsuvky ze zřejmě naaranžovaných anket, kde lidé, kteří dále v příběhu nehrají žádnou roli a nemají vazby na hlavní hrdiny, vyprávějí útržky ze svých nepovedených vztahů. Vzniklá mozaika „omylů v komunikaci" pak vyznívá nejsilněji svým důrazem na neverbální komunikaci - to, co lidé o sobě sdělují, aniž by mluvili.

Dolanův přístup v tom mísí okouzlení a jistou krutost, a to i vůči sobě samému, nebo přinejmenším postavě, již ztvárňuje. Bez přehnaného upozorňování či křečovitosti a karikování nakonec na každém člověku ukazuje jeho slabiny. Pokud někdo vypadá v jedné scéně krásně, v další získávají jeho některé rysy a gesta na odpudivosti.

Imaginární lásky stavějí na tom, že se v nich nic neděje, protože hrdinové nejsou schopni ničeho opravdového.  A pokud jim spadne maska, kterou nosí, jsou jejich činy jen trapné a zoufalé. Marie se s Francisem popere v závěji listí, Francis si ho vyhoní, když nasává vůni z Nicolasova trička…

Foto: Kultura

Dolan balancuje nudou a banalitou -  a mezi tím, že se tyto pocity snaží zhmotnit. Chvílemi se zdá, že už moc zálibně opakuje, a to nejenom v rámci tohoto filmu, ale i v porovnání se snímkem předchozím. Nejenže mu zde hrají stejní herci (Niels Schneider a Anne Dorval - opět jako matka; tentokrát Nicolasova), ale opakují se i podobné vizuální motivy, například zmiňovaný pád do podzimního žlutého listí.

Oslava retra

Jenomže Dolanův přístup se i v tomto jeví přijatelně. Zabil jsem svou matku i Imaginární lásky pozdně navazují na estetiku francouzské nové vlny a ono opakování má funkci pocty. Můžeme se dohadovat, nakolik je nová vlna dodnes živá nebo přežilá, jenomže Dolan dává odpověď všudypřítomnou oslavou retra.

Marie hrdě nosí šaty z 50. a 60. let, i když se jí za to někteří posmívají.  Jí však připadají víc chic, než kdyby si hrála na retro z 80. let. Právě Marie funguje jako vyloženě modelový případ: ne reálná osoba, ale druh klišé, přeludu a příznaku - mladá holka, která kamarádí s gayem, ale vypadá starší, žije v minulosti, a její chladná krása pramení i z určité mrtvolnosti.

Imaginární lásky představují i absolutní naplnění snů pro generaci hipsterů - trochu citlivých, trochu zodpovědných a zároveň trochu afektovaných mladých lidí z větších měst, kteří milují módu i trendy a sami je různými mixy vytvářejí. Soundtrack k filmu je vymazlenost nejvyššího řádu, kde se potkává klasika s elektronikou. Krása a povrchnost tu splývají v jedno. Jak se po skončení projekce shodlo trio stárnoucích gayů: Člověk vobčas potřebuje hezký obrázky.

Představa, že by se více lidem s kadeřnickými a návrhářskými geny podařilo dotáhnout do konce svou vizi a kina by zaplavila vlna podobných prchavých snímků, je naštěstí dost nepravděpodobná. Dolan je výjimkou z pravidla. Už jen proto, že jen málo roztěkaných zevlounů se dovede natolik soustředit, aby vytvořili dílo, které má přece jen nějakou trvanlivost a celistvost.