Recenze: Ikoničtí drsňáci planě nežvaní. Tvoří dějiny

Radomír D. Kokeš
6. 4. 2013 19:08
Tenkrát na Západě je jedním z nejobdivuhodnějších filmů minulého století
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Po plátnech českých kin se díky Projektu 100 potuluje jeden z těch snímků, které přinejmenším u filmových fanoušků pravidelně obsazují vysoká místa v různých žebříčcích nejlepších filmových děl všech dob: Tenkrát na Západě. O historickém velkofilmu Sergia Leoneho z roku 1968 se nejčastěji hovoří jako o „nejlepším westernu všech dob".

To ale nepovažuji za nejšťastnější označení. Ne snad proto, že bych snad o jeho estetické relevanci pochyboval. Právě naopak, žánrové prvky totiž Tenkrát na Západě využívá především coby nástroje k ozvláštňování tradic hollywoodského filmu, posilování funkcí hollywoodského kontinuálního stylu a rozrušování dominance klasicky vyprávěného příběhu.

Foto: Aktuálně.cz

Spíše než příčinně seřazený řetězec ze sebe vyplývajících událostí totiž buduje Tenkrát na Západě členitý fikční svět postupující historické změny, kdy divoká éra americké historie s ikonickými mlčenlivými drsňáky definitivně končila a nastupovalo období modernity s bujícím kapitalismem, zrodem velkoměst a zmenšujícím se světem protkaným železnicí a telegrafními dráty.

Pokud jste film Tenkrát na Západě ještě neviděli, doporučuji hned teď přestat číst, nekazit si překvapení a v nejbližší možný okamžik na něj zajít do kina, protože jde i po pětačtyřiceti letech od vzniku o geniální a nadčasové dílo. Nenechte se odradit stářím, nenechte se odradit westernovým rámcem, nenechte se odradit délkou - a pokud se vám nebude líbit, můžete mi klidně napsat ošklivý mail, jak jsem vám zkazil večer. To mě samozřejmě bude mrzet, ale věřím, že vás nebude mnoho.

Leone a/versus Peckinpah

Podivuhodné je, že toto drama o změně světa, napravené prostitutce a odkládané pomstě vzniklo jen o rok dříve než jiný důležitý film, s nímž má mnoho sdíleného, a zároveň se od něj významně odlišuje: Divoká banda amerického režiséra Sama Peckinpaha. Sam Peckinpah podobně jako Leone natočil nejdříve tradičněji pojaté westerny, v nichž zároveň narušoval konvence zobrazitelného násilí, některé způsoby hollywoodského vyprávění a politickou korektnost klasické hollywoodské éry.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Peckinpahovy snímky Jízda vysočinou (1962) či Major Dundee (1965) se mají k tradičním westernovým vzorcům podobně podvratně jako Leoneho dolarová trilogie (Pro hrst dolarů - 1964, Pro pár dolarů navíc - 1965, Hodný, zlý a ošklivý - 1966), přičemž oba tito revizionističtí žánroví, ale de facto autorští tvůrci se učili filmařinu na relativně standardizovaných studiových produktech (Peckinpah na televizních seriálech, Leone na sandálových velkofilmech).

V letech 1969-1973 však oba natočili westernová díla, která se ale ode všech dosavadních westernů zásadně odlišovala. Ať už svou dějovou výstavbou, provokativním zpomalováním a zrychlováním filmového času, náhlými výbuchy násilí na pozadí všudypřítomné nostalgie, anebo očividnou absencí jednoznačně kladných mužských postav (všechno jsou to vlastně násilníci, vrahové a šovinisti).

Foto: Aktuálně.cz

To nicméně Leonemu ani Peckinpahovi nijak nebránilo vytvářet kolem nich aureolu ikonických hrdinů. Ale třebaže jsou Leoneho Kapsy plné dynamitu (1971) a Peckinpahovy filmy Balada o Cablu Hogueovi (1970) a Pat Garret a Billy Kid (1973) brilantní, jejich podvratná „postwesternová" poetika dosáhla vrcholu právě v Tenkrát na Západě a v Divoké bandě. Přesto se ale zásadně liší, a to jak významově, tak obecně přístupem k hollywoodským tradicím.

Nejzásadnější významová odlišnost tkví v tom, že Peckinpah své zparchantělé gaunerské hrdiny z Divoké bandy nepokrytě obdivuje. Buduje konkrétní silné mužské postavy se specifickým kodexem cti a především jasnou minulostí, které čelí ošklivému modernímu světu, v němž už pro ně není místo.

Závěrečná řežba Divoké bandy je pak svého druhu jejich pomníkem, burácivou oslavou chlapské odhodlanosti a ochoty zemřít za svého přítele. Ve filmu jsou extrémně rychle stříhané akční scény v duchu ejzenštejnovské montáže, kde se zpomalují záběry násilí, umírají desítky civilistů a děti upalují zvířátka. Peckinpah jako by se chtěl vysmát vzorcům americké filmové korektnosti a veškerým stylistickým normám hollywoodské kinematografie, rozstřílet je na prach a vytvořit úplně nové (současný akční film Peckinpahovi koneckonců vděčí za mnohé).

Foto: Aktuálně.cz

Oproti tempově nelítostně střídavé Divoké bandě s charakterově i minulostí konkrétními hrdiny je Tenkrát na Západě až rozjímavě pomalý film, který o jednotlivých postavách neřekne skoro nic a prim hraje postupně budovaný svět. Mužské postavy především zastupují ikonické figury filmového westernu (mlčenlivý pistolník beze jména, okouzlující desperát, pragmatický zabiják) a jedinou psychologicky definovanou postavou je hlavní hrdinka.

Tou je morálně silná bývalá prostitutka Jill, kolem níž a jejího nečekaně nabytého majetku se většina vyprávění točí. Hrdinové o sobě nemluví (pokud vůbec mluví) a neštkají nad osudem. Nostalgie po širém západě plném drsných chlapů neustále na cestě nemá sentimentální povahu, nýbrž slouží jako komparativní nástroj představování světa nového, světa nastupující modernity - reprezentovaného železnicí.

Ikoničtí hrdinové na přelomu

Mlčenlivý Harmonika, desperát Cheyenne a zabiják Frank na rozdíl od hrdinů Divoké bandy před modernitou neutíkají, nýbrž buď hrdince napomáhají v ní získat své místo a začít nový život (Harmonika, Cheyenne), nebo se snaží z modernity vytěžit vlastní kapitál (Frank).

Foto: Aktuálně.cz

Střet staré a nové moci je pak jednoznačně definován vztahem mezi silným a bezcitným zabijákem Frankem na jedné straně a chromým a bezcitným podnikatelem Mortonem na straně druhé. Jeden není lepší než druhý, ale první si musel moc vydobýt fyzickým násilím a druhý téhož mnohem úspěšněji dosahuje penězi.

O Mortonovi jakožto člověku s nějakou osobní minulostí se přitom dozvíme málo, o Cheyennovi ještě méně a Frankova či Harmonikova společná minulost je vyprávěním odkládána do poslední chvíle. A tak zatímco Peckinpaha v Divoké bandě zajímají především hrdinové žijící v nepřátelském světě, Leoneho zajímá (na rozdíl od jeho předchozích filmů) zejména svět funkčně představovaný jednotlivými hrdiny.

Brilantně přitom ovládá vytváření ikonických postav čistě na základě jednoduše rozvíjené situace, aniž by o nich kdokoli cokoli musel říkat. Cheyenne v jednu chvíli o Harmonikovi prohlásí, že hraje, když by měl mluvit, a naopak mluví, když by měl hrát. To lze vztáhnout na celé Tenkrát na Západě a jeho dramatickou strukturu: nikdy nedělá, co by na základě zavedených konvencí dělat měla.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Western byl od své spíše béčkové/seriálové éry desátých až třicátých let přes klasické „fordovské" období čtyřicátých let až po revizionistické „mannovské" tendence v padesátých letech vždy především akční žánr, ve kterém se pořád něco dělo. Postavy mluvily, jely na koni nebo střílely - jakékoli jednání vedlo k dalšímu jednání. Peckinpah v Divoké bandě i přes nostalgické pasáže u ohně a komplexní vyprávěcí strukturu zůstává vlastně této tradici věren, kdežto Leone je v Tenkrát na Západě jejím opakem - namísto klasického vyprávění nabízí mezery mezi vyprávěním, pracuje s neustálým oddalováním událostí a odkládáním odhalení cílů jednotlivých postav.

Až skončí, něco se stane

Legendární je koneckonců už první scéna filmu, kdy trojice drsných chlapíků v hnědých kabátech čeká na nádraží a tráví dlouhý čas procházením se po perónu, chytáním mouchy do hlavně pistole a nastavováním klobouku proti kapající vodě. Co jsou zač? Proč, na co nebo na koho čekají? Vlak přijede, představí se Harmonika (nejdříve zvuk harmoniky, pak teprve její majitel) a tři drsní chlapíci umřou. Divák se doví jen to, že je poslal Frank (14. minuta).

Foto: Aktuálně.cz

Další scéna je vystavěna podobně, rodina na farmě očekává příjezd důležité ženy, umře - a na konci je představen Frank (24. minuta). V následujícím obraze na nádraží přijede zmíněná žena (jejíž popis dostal divák v předchozí scéně). Během její jízdy na koňském povozu je v rozhovoru zmíněna farma Sweetwater - a na konci scény je představen Cheyenne (i jeho divák nejdřív slyší a až pak vidí; 34. minuta). V baru se potkávají Jill, Harmonika a Cheyenne, postupně rozvíjená dramatická situace ale nakonec vyplyne jen do odhalení, že právě Cheyennovi muži nosí hnědé kabáty (44. minuta). Následuje scéna pohřbu, kdy se divák dozví, že Jill se stihla vdát, farma patří jí a vrazi měli hnědé kabáty, přičemž Jill během noci začne farmu prohledávat a hledat (bezvýsledně) důvod vyvraždění rodiny (54. minuta). Slyší v noci hrát Harmoniku, ráno přichází Cheyenne a baví se s Jill o všedních věcech, načež se pozornost přesouvá do vagonu podnikatele Mortona (63. minuta), kde sedí i Frank a divák se konečně dozví, o co asi padouchům jde a jaké jsou pravděpodobně jejich cíle.

Víceméně hodinový úvod v dvouapůlhodinovém filmu, než vyprávění poskytne první relevantní informaci a naznačí, kam se bude dále vyvíjet? Proboha, jak je možné, že je Tenkrát na Západě tak milovaný film, když porušuje konvence načasování nejen westernového, ale vůbec hollywoodského filmu? A nejen to, film se podobně pomalu rozvíjí i nadále, postavy jen málokdy mluví k jádru věci, ale tématem jejich hovorů jsou spíše debaty o světě a přístupech k němu.

I tady lze ale najít vysvětlení v Cheyennově replice o Harmonikovi: „Jen sedí a ořezává kus dřeva. A až skončí, něco se stane." To platí i pro Leoneho: buduje scény, jako by ořezával kus dřeva, ale divák zároveň v jedné každé scéně ví, že až skončí, něco se stane - anebo vygraduje do takového vnitřního napětí, že nakonec jako výbuch působí i sama skutečnost, že nečekaně vyústí do naprosto všedního dialogu (třeba scéna v baru, v níž se potkají Jill, Harmonika a Cheyenne).

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Divák tedy sice většinu filmu neví, co se stane, ale ví, že něco se stane… a ono něco je vždy něčím jiným, než čeká. Něčím překvapivým a neotřelým, co spoléhá na znalosti konvencí, které nedodrží. A ono něco přijde pokaždé právě v tom okamžiku, kdy se to stát má, což ostatně vyplývá i z desetiminutové výstavby jednotlivých scén v úvodní hodině, kdy zároveň každá scéna nabídla motiv rozvíjený ve scéně následující (Frank -> Frank; Jill -> Jill) či jedné z následujících (motiv hnědých kabátů v první, druhé, čtvrté a páté scéně).

Tenkrát na Západě takových motivů nenápadně rozvíjí řadu, a tak svazuje do jednoho soudržného celku nejen zdánlivě samostatně stojící scény, ale i film jako celek - motiv nádraží na domečku a nádražní cedule před domem, očistná koupel po sexu s nepříjemným mužem, lezení po střeše Mortonova vagónu, káva u Jill a variující se repliky („Umí hrát, ale umí i střílet?" X „Umí nejen hrát, ale i střílet."; „Až uslyšíte divnej zvuk, jděte k zemi." X „Uslyším zase ten divnej zvuk?").

Foto: Aktuálně.cz

Zejména to ale platí pro tajemný Harmonikův flashback nejasné postavy zdáli přicházející ke kameře. Tento flashback se poprvé objeví přesně v polovině filmu, kdy ustaví druhou dějovou linii a důležitý, opakovaně naznačovaný, ale na rozdíl od explicitní Jilliny linie i postupně odkládaný soubor otázek: O co Harmonikovi vlastně jde? Proč se chce s Frankem sejít? Proč nechce, aby ho zabil někdo jiný než on? Každá postava má navíc své navracející se hudební téma a opakují se určité způsoby snímání prostředí i konkrétních postav (například centrální úloha Jill je zprostředkovaná i tím, že je na ni soustředěno drtivé množství velmi dlouhých záběrů trvajících od 44 sekund výš).

Tenkrát na Západě zkrátka tvoří dokonale vnitřně soudržný celek, který je komplexní na úrovni svého světa a záměrně jednoduchý na úrovni jeho obyvatel, což napomáhá právě komplexnosti světa a soudržnosti celku.

Hollywood: podvratnost a ozvláštnění

Tenkrát na Západě tak bohatě čerpá z tradic kontinuálního a neviditelného hollywoodského stylu důsledného provazování filmařských postupů. Ten Leone s očividným potěšením ve svých italských spaghetti westernech ozvláštňoval a porušoval, ale nyní všechny svoje postupy naopak zaimplementoval do ještě kontinuálnější a neviditelnější podoby hollywoodského stylu.

Foto: Projekt 100

Právě s jeho pomocí pak naopak mohl elegantně popřít soustředěnost hollywoodského filmu na vyprávění dynamického příběhu a založit vyprávění spíše na paralelách než klasické příčinnosti událostí. Ačkoli Jill skutečně nabude nového života (a paralelou k němu je její minulost, a zároveň Cheyennova matka), finální vyústění je překvapivě založeno spíše na souhrách náhod než na logickém důsledku událostí.

Například finální střet dvou hlavních mužských postav Harmoniky a Franka (paralela ikonických pistolníků na různých stranách zákona) není vůbec založen na předchozím ději (kdy Harmonika Frankovi v určujícím okamžiku vlastně pomůže), nýbrž na tajemství jejich společné minulosti. A osudy Cheyenna a Mortona reprezentující právě přechod z jednoho světa do druhého jako by najednou stály ve finále stranou: v důsledku tvoří, což svými osudy i naplňují, nakonec spíše komentátory dění než aktivní činitele událostí - s tím, že Cheyenne je zároveň paralelní k Harmonikovi (charismatický férový chlap, který umí střílet) a Frank k Mortonovi (bezcitný a pragmatický padouch). A koneckonců, snadno srovnatelné z tohoto hlediska jsou i poslední scény Franka s Mortonem (Frank pozoruje Mortona) a Harmoniky s Cheyennem (Harmonika pozoruje Cheyenna).

Na závěr se znovu vrátím ke vztahu mezi Tenkrát na Západě a Divokou bandou coby revizionistickým filmům využívajícím westernových prvků v jisté opozici k vládnoucím konvencím amerického žánrového filmu do šedesátých let. Nyní totiž ještě jasněji vyplývají rozdíly mezi nimi - které z nich činí určitou (jakkoli volnou) analogii k samotné podobě tzv. Nového Hollywoodu.

Divoká banda je blíže k první generaci Nového Hollywoodu, která ve snaze rozbít monument hollywoodského filmu provokovala a vysmívala se tradičním hodnotám. Tenkrát na Západě naopak hollywoodské konvence sice ozvláštňuje o narativní prvky spojené zejména s evropským uměleckým filmem, ale zároveň jimi systém hollywoodské kinematografie nerozrušuje, nýbrž opět posiluje a plynule navazuje na desetiletími prověřené tradice.

A podobně jako Kmotr I a II, Mafiáni nebo Casino nejsou ani tak „nejlepší gangsterky", ale především historicky důležité filmy na pomezí klasické (žánrové) a umělecké kinematografie, ani Tenkrát na Západě nevnímejme coby „nejlepší western", nýbrž jako jeden z nejobdivuhodnějších amerických (a italských) filmů druhé poloviny dvacátého století. A to nejen proto, že si v něm skrznaskrz kladný Henry Fonda zahrál skrznaskrz zlého padoucha vraždícího malé děti.

Tenkrát na Západě
Once Upon a Time in the West / C'era una volta il West
Žánr: Drama, Western
Režie: Sergio Leone
Obsazení: Henry Fonda, Claudia Cardinale, Jason Robards, Charles Bronson, Gabriele Ferzetti, Paolo Stoppa, Woody Strode, Jack Elam, Keenan Wynn, Frank Wolff, Lionel Stander, Fabio Testi, Al Mulock
Délka: 166 minut (Director´s Cut: 175 minut)
Premiéra ČR: 21.03.2013

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy