Recenze - Někdy už i název slouží jako preventivní varování. Scenárista a producent Josef Urban nazval své drama ze Sudet ve dnech na konci druhé světové války 7 dní hříchů, což evokuje spíš softporno v sobotu v noci na Nově než ambiciózní projekt věnující se temným a nepříliš probádaným stránkám naší historie.

Foto: Blue Sky Film

Tvůrci na pracovním promítání v červenci na Letní filmové škole prozradili, že měli v záloze mnohem střízlivější názvy jako Sudetenland nebo Země divokých sviní.

A stejně jako se nakonec rozhodli pro ten rádoby nejpřístupnější a komerčně nejchytlavější název snímku, tak i vyprávění komplikovaného příběhu z prokletých Sudet je protkáno zbytečnou křiklavostí a rádoby šokujícími a efektními peripetiemi.

Ve stopách Habermanna

Josef Urban jako scenárista a spisovatel a vášnivý bořitel mýtů o chování Čechů v prvních poválečných měsících se zkrátka vydal ve stejných stopách jako v případě Habermannova mlýna, i když na konečné podobě snímku Juraje Herze se tehdy podílelo více scenáristů.

Vytvořil přeplácanou zápletku, v níž jsou vztahy mezi postavami vzájemně provázány nad rámec věrohodnosti a v níž se děj často posouvá dopředu na základě příliš velké náhody nebo nelogického chování hrdinů. Místo příběhu, který by napětí budoval pomocí vývoje chování prokreslených postav, vrší na sebe exploatačně výjevy znásilnění, vražd a vypalování chalup, na nichž se podílí česká i německá strana.

Foto: Blue Sky Film

Ne že by se takové excesy neděly a že by se o nich nemělo točit. Naopak v době, kdy na národovecké a protiněmecké notě staví své kampaně různí političtí populisté typu Jany Bobošíkové, je jen záhodno upozorňovat, že Češi se na konci války rozhodně nechovali jako svatoušci.

Foto: Blue sky film

Ale jak Habermannův mlýn, tak 7 dní hříchů bohužel tuhle tezi podporují příběhem, který se nedá brát moc vážně. Na to je příliš brakový, bulvární a chvílemi nechtěně směšný.

Přitom story českého lesníka Jana Olšana (Ondřej Vetchý) a jeho německé manželky Agnes (Vica Kerekeš), které vykloubené dějiny v posledních dnech války oddělí osudově od sebe, potenciál má.

Rozděleným partnerům se různě motají do cesty nový šéf okresního výboru Přikryl v podání Igora Bareše nebo kolaborantský hoteliér Brachtl (Attila Mokos), který velí místním revolučním gardám plenícím majetky uprchlých Němců.

Nucené spojenectví utvoří Olšan s horkokrevným Agnesiným bratrem Jürgenem (Jarek Hylebrant), německým vojákem nenávidícím Čechy, a významnou roli v ději získá i německý osadník Ditrich (Jiří Schmitzer) otevřeně kšeftující s rabujícími gardami.

Všechny herecké výkony jsou na solidní úrovni, charismatem ale všechny přebíjí ruský herec a režisér Fjodor Bondarčuk, který opanoval plátno coby respekt vzbuzující sovětský major Uvarov. Minimálně v jeho postavě rozbíjí Urban s režisérem Jiřím Chlumským zažité stereotypy, když důstojníka Rudé armády líčí jako kladného hrdinu, který s opovržením shlíží na všechny náhle statečné Čechy, z nichž se přes noc stali udatní gerojové s partyzánskou minulostí.

Všechny přitažlivé motivy příběhu utápí Chlumský v hysterickém a nihilistickém filmovém eintopfu, v němž jsou všichni až na pár nevinných jedinců exemplární svině. Tvůrci oproti verzi na LFŠ mírně přestříhali závěrečných pět minut a obzvlášť tu nejvypjatější scénu, v níž uherskohradišťské publikum propuklo ve spontánní hromadný smích.

Nový sestřih je o něco lepší, ale proměna jedné z hlavních postav v čirého zlosyna se nyní nejeví o nic méně bizarní.