reklama
 
 

Recenze: Hořký muzikál La La Land je předurčen k vítěznému tanci na Oscarech

4. 1. 2017
Trailer k filmu La La Land | Video: Lionsgate |  01:24
La La Land s Emmou Stone a Ryanem Goslingem v hlavních rolích ukazuje muzikál jako žánr stále schopný zaujmout široké obecenstvo. Do podbízivosti má ovšem daleko.
Doporučujeme

Třebaže se zdá, že se mnoho lidí filmovým muzikálům záměrně brání a vytváří si o nich předsudky jako o něčem zastaralém a zženštilém, v Americe nového tisíciletí vzniklo dost originálních žánrových snímků, které se snadno zapsaly do popkulturního povědomí.

Filmy jako Moulin Rouge, Chicago nebo Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street jsou přitom písněmi, choreografií a stylizací na hony vzdálené představě veselého stepování z období klasického Hollywoodu. Tento přechod muzikálu k novým tématům a většímu formálnímu experimentování byl rozpoznatelný už v 50. letech minulého století.

Režisér Damien Chazelle, který v roce 2014 triumfoval nezávislým snímkem Whiplash, má očividně dějiny filmového muzikálu nastudované. Při propagaci La La Landu prohlásil, že se žánru chopil jako možnosti natočit vlastně experimentální mainstreamový film. V rozhovorech se odvolává na americké muzikály 50. let a snímky francouzského režiséra Jacquese Demyho z let šedesátých. Skloubit tyto rozmanité inspirační zdroje byl přitom úkol pro opravdového mistra.

Pro blázny, kteří ještě dokážou snít

La La Land je svým způsobem pesimistický muzikál. Atmosférou je to dílo výrazně odlišné od toho, jak film představovaly trailery. Ukázky ke snímku svou rozjuchanou energií zkrátka klamaly, patrně aby kina navštívil co největší počet diváků. Pro mnoho lidí natěšených na uhlazenou romantiku to může být důvod ke zklamání. La La Land je sice protkán množstvím veselých momentů, tón je obecně hořký, v nejlepším případě hořkosladký.

Vyprávění sleduje mladou dvojici bojující o místo na výsluní Los Angeles. Mia (Emma Stone) je ambiciózní herečka neúspěšně navštěvující konkursy, zatímco si na živobytí vydělává prací v kavárně vedle filmových studií. Sebastian (Ryan Gosling) sní o vlastním jazzovém baru, protlouká se ale hraním osvědčených melodií na klavír v restauracích. Poté, co je osud svede dohromady, musí své budoucí plány pro dobro vztahu přehodnotit. Město Los Angeles jako by jejich ideály pomalu ale jistě pohlcovalo.

Nejpříznačnějším rysem tohoto hořkého tónu je, že postavy netančí a nezpívají proto, aby oslavovaly svou radost ze života, ale především aby se v rytmu hudby vzdálily nepříjemným situacím. Ukázkou tohoto vzdoru je hned první scéna, v níž propuknou v ohromující kreace řidiči v otravné dopravní zácpě.

Vrcholem je poté závěr filmu, ve kterém se postavy uchylují k fantasknímu tanci, aby přemohly jinak neúnosný emocionální šok. Z kina se tak bude odcházet spíše rozesmutněle než nadšeně.

Přízrak starého Hollywoodu

La La Land tak nakonec není ani to, za co film všichni předčasně považovali – ódou na Hollywood. Mia má sice na zdi svého pokoje obří tapetu Grace Kelly a v dialozích dojde i na Casablancu, ale s těmito ikonami snímek nakládá jako se ztraceným odkazem klasického Hollywoodu.

To, co z něj vyrostlo, Chazelle naopak prezentuje jako pokrytecký a dehumanizující systém, který Miu nechává přijít na konkurz a umlčí ji hned po první větě. Takové vylíčení současného Hollywoodu by si žádný producent za rámeček nedal.

V případě Whiplashe někteří recenzenti kritizovali Chazella za to, že svůj režijní talent užívá pro jednoduchou emocionální manipulaci skrze utrpení hlavního hrdiny. U La La Landu by tato výtka už neuspěla. Režisér tentokrát uplatňuje filmové prostředky nejen k vyjádření napětí, ale také k různým škálám pobavení, radosti nebo smutku. La La Land je v tomto ohledu dílo vyspělejšího tvůrce (Chazelle je také autorem scénáře), který nemá zapotřebí tlačit na emoce.

Jazz na několik způsobů

Chazellova nápaditost při inscenování náročných muzikálových čísel by sama určitě vydala na dlouhou analýzu. Každá ze scén je řešena jiným originálním způsobem – ať už jde o pomalé pobrukování tklivé písně City of Stars nebo o naopak svižné číslo Someone in the Crowd. Obecně režisér tíhne k nezvykle dlouhým záběrům, v nichž často vynikne pečlivá choreografie. Je to jeho další odklon od stylu Whiplashe, v němž v dramatických chvílích sázel na střídání velmi krátkých obrazů.

Co režiséra naopak stále doprovází, je jazz. Vyprávění skrze postavu Sebastiana hudbu nejenom tematizuje, ale nepřekvapivě ji dopřává i k poslechu. Když přijdou na řadu hlasivky, jsou Gosling se Stone nedokonalými, ale nikdy ne rušivými zpěváky. V některých chvílích, zdá se, bojují s rozechvělým hlasem a někdy text poněkud odříkávají, ale tento záchvěv amatérismu skvěle souzní s jejich citlivě napsanými postavami. Ústřední dvojice je jinak mimořádně sehraná a už od prvních scén snad přehnaně sympatická.

Film se zároveň reflexivně vyjadřuje k sobě samému jako muzikálu. Pokud nějakému cynikovi přišla předchozí stopáž příliš rozverná, mělo by ho potěšit, že do snímku na konci pronikne závan reality a vystřízlivění se sdělením, že ideální život jako z muzikálu vlastně neexistuje. Že je La La Land schopen takto odvážného finále, je další jeho unikátní vlastností.

Mnohými kritiky předpovídaná odměna v podobě Oscarů by pak byla důkazem, že se i americká filmová akademie nebojí odměnit vyzývavá díla.

Hodnocení: 90 %

autor: Marek Koutesh

reklama
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama