Recenze - Ještě nedávno nebylo možné na plátnech českých kin najít mezi domácími tituly žánrové filmy. Distributoři se sice snaží uplatňovat klasické popisné nálepky, jenže ve výsledku se zpravidla jedná o charakteristicky české mišmaše, které mají od všeho trochu, ale celkově se nepřiklání k žádnému konkrétnímu žánru.

Ačkoli se v posledních letech začaly častěji objevovat čistě žánrové snímky (Na vlastní nebezpečí, Tobruk) či filmy tvůrčím způsobem využívající žánrové prvky (Děti noci, Normal), pouze výjimečně se čeští filmaři vydávali do tzv. pokleslých kategorií.

Proto je překvapivé, že letošní letní sezóna divákům nabízí rovnou tři tituly, které ve větší či menší míře uplatňují postupy typické pro exploatační produkci. Ještě větší překvapení přináší fakt, že po scenáristicky a dramaturgicky zoufalém eintopfu T.M.A. a všestranně zfušovaném Klíčku přichází v Hodinu nevíš žánrově naprosto čistá a precizní exploatace.

Bulvární kinematografie

Exploatace označuje filmy, které záměrně vyzdvihují senzační, skandální, či kontroverzní prvky a lákají diváky na šokantní podívanou. Tato kategorie obvykle spojovaná se sexem, nahotou a násilím má mnohaletou a početně bohatou tradici ve všech rozvinutých komerčně orientovaných kinematografiích.

Od hororu se exploatace liší tím, že neobsahuje žádné nadpřirozeno a nic, co by se jakkoli vymykalo uchopení. Naopak,  je pro ni příznačná až fanatická víra v racionalitu, kterou ospravedlňuje svůj alibistický nadhled vůči vytěžovaným motivům.

Snímky zpravidla vycházejí z dobově aktuálních událostí či nálad, případně vyjadřují povrchní postoje vůči minulým dobám. Při tom nikdy „nenastavují divákům zrcadlo" - a naopak plně stvrzují jejich apriorní pohled na svět.

Foto: Aktuálně.cz

Jako příklady uveďme americkou klasiku Reefer Madness, která ve 30. letech démonizovala marihuanu, snímky ze začátku 60. let skandalizující nudismus, italské šokující (pseudo)dokumenty z exotických zemí zvané mondo, japonské filmy o sadistických sexuálních praktikách z dob šógunátu či hongkongská teatrálně násilná převyprávění případů z černé kroniky.

Klíčovou charakteristikou exploatace je přímé oslovování diváků. Vyzývavé plakáty, apelující propagační výroky, velkohubé vyzdvihování primárních atrakcí i vypjaté názvy snímků fungují na totožném principu jako titulky v bulvárních médiích. Stejně jako bulvár se i exploatace zaštiťuje zatvrzelým alibismem, s nímž tvůrci vznik díla ospravedlňují jako službu veřejnosti či odhalování nepravostí.

Poctivý příspěvek žánru

Předchozí obsáhlý výklad je na místě, neboť právě z hlediska této málo známé a často mnohoznačně vykládané kategorie bude Hodinu nevíš následně posuzováno. Pokud bychom totiž přistoupili na distributorem hlásaný žánr drama, byl by verdikt nevyhnutelně záporný, ale také nepřiměřený.

Foto: Aktuálně.cz

Třetí celovečerní režie Dana Svátka, který inklinaci ke skandalizování reálných událostí naznačil už debutem Zatracení o českých pašerácích heroinu vězněných v Asii, se pak v předestřeném kontextu ukazuje jako precizní žánrový projekt, který čestně obstojí v porovnání s mezinárodním standardem.

Snímek propagovaný jako „příběh nemocničního vraha" vytěžuje kauzu tzv. heparinového vraha, která živila média od prosince 2006 do února 2008. Oficiální tiskové materiály se příznačně dušují výrazy typu: „Ano, tohle se opravdu mohlo stát komukoliv z nás" či „Kolik takových lidí žije vedle nás… s námi?" Vyprávění pak podle tvůrců má podat osvětlení vrahových motivů a nahlédnout do jeho mysli.

Podle norem exploatace nijak nepřekvapí, že film na afektovaně deklamované otázky odpovídá krajně šablonovitým portrétem hlavní postavy, který stvrzuje pavlačový verdikt, že to byl magor, asociál a především „lidská bestie". Vyprávění zahrnuje hrdinovy přízračné sny z pitevny a mnohé sekvence prokládá záběry z jeho pohledu, které jsou opticky a zvukově deformované.

Řemeslo kontra etika

Foto: Aktuálně.cz

Démonizované či přinejmenším schematické jsou i všechny ostatní figury - pohledné mladé sestřičky, teatrálně dramatičtí doktoři, neempatický primář a „továrnicky" vystupující ředitel nemocnice - což ale z žánrového hlediska vytváří konzistentní fikční svět. Kdyby se hrdina v popsané podobě pohyboval v realistickém prostředí, působil by směšně; zde naopak může vyvolávat hrůzu.

Dramaturgicky pevně uchopený koncept spolu s přímočaře naivním scénářem připravují živnou půdu pro překvapivě funkční atmosféru.

Tu spoluutváří typově přesné herecké obsazení, výtečná kamera a postprodukční úpravy obrazu, ale hlavní uznání si zaslouží výprava. Příběh situuje do osobitého bezčasí, kde se v hrůzně laděných interiérech slučují atributy 50. a 60. let se znaky moderní doby jako počítači a mobily.

Řemeslnou precizností a evidentní komerční motivací může film vyvolávat otázky mravního charakteru mířené vůči tvůrcům. Ty ovšem nejsou zcela adekvátní: stejně jako v případě bulvárních médií je spíše na místě se ptát po morálce diváků, jimž je snímek určen. 

Jimi ale nejsou fanoušci pokleslých žánrů, kteří se u něho budou náramně bavit díky podvratnému dekódování klišé - a tedy navzdory záměrům tvůrců. Film je naopak cílený na většinové publikum, které se nechá nalákat šokantním tématem a posléze bude vypjatě prožívat celé vyprávění. Především spokojeně přijme finální zásah shůry, který nebude vnímat jako žánrově typickou berličku, ale výraz obecné spravedlnosti, která nad námi všemi bdí.

Čas ukáže, jestli Hodinu nevíš nakonec opravdu komerčně uspěje, či nastartuje nový směr české lukrativní filmařiny. Předpoklady na to rozhodně má.