Recenze: Hlava-ruce-srdce nejsou, čím se zdají být

Tomáš Stejskal
14. 12. 2010 10:23
Surrealistický snímek Davida Jařaba
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Divadelní režiséři, kteří točí i filmy, přinášejí na plátno jevištní nešvary, na nichž je dobře vidět rozdílnost obou uměleckých disciplín.

Slova jako realističnost či drama mají na plátně a na jevišti odlišnou definici, příběhy bývají vystavěny podle odlišných pravidel, herci by měli hrát pomocí jiných technik. David Jařab to nejspíš dobře ví. Ovšem otázka, nakolik ve svém druhém filmu využívá divadelní manýry záměrně, zůstane asi zahalena tajemstvím.

Foto: Aktuálně.cz

Tajemství je totiž i ústředním tématem tohoto snímku i celé jeho tvorby. Debut Vaterland - lovecký deník byl ještě alespoň trochu svázán jednotným prostředím, chronologickým vyprávěním a určitým žánrovým zázemím, v  novém snímku vše zůstává u torz a fragmentů.

Kvůli neinterpretovatelnosti svých filmových děl bývá Jařab přirovnáván k Davidu Lynchovi. Jenže Lynchovy snímky na jedné straně pracují mnohem důsledněji s filmovými žánry a na straně druhé elegantněji balancují mezi přetěžkaností významy a vyprázdněností.

Nucení diváka k aktivnímu postoji

Hlava-ruce-srdce spíše než k lynchovské poetice ukazuje k Jařabovu surrealistickému zázemí. A zdaleka nejen tím, že si Jařab některé rekvizity vypůjčil od Jana Švankmajera. Fragmentární forma, hra asociací, prolínání humoru se závažností, okultismus, to vše patří do surrealistického arzenálu.

Oproti Vaterlandu jde o ambicióznější projekt, který způsobem vyprávění ještě méně připomíná běžné hrané snímky, ale přitom je formálně mnohem filmovější; střihový rytmus či užití pozvolných kamerových jízd fungují podle osvědčených pravidel.

Foto: Aktuálně.cz

Jařab podle svých slov rád vytváří mnohovrstevnatá podobenství a nutí diváka k aktivnímu postoji, byť nikoli nutně intelektuálnímu, spíše intuitivnímu. A mnohovrstevnatý také jeho snímek bezpochyby je. V jeho srdci leží analogie mezi přeměnou státního zřízení, alchymickou transmutací těla a zrozením nového života. Po vzoru tajných alchymistických spisků psaních šifrovanou řečí, pro nezasvěceného nerozluštitelnou, však ve filmu my nezasvěcení těžko hledáme ony skryté významy.

Rozpuštěná zápletka

Nejde ani tak o to, že se ústřední zápletka zavánějící mysteriózní detektivkou rozpouští do sledu více či méně absurdních scén. Z pátrání po zmizelých částech těla plukovníka von Haukwitze, zemřelého při okultistické seanci, víceméně sejde; ani bizarní milostný trojúhelník, který vznikne kolem plukovníkovy pozůstalé snoubenky, nepřinese vztahové drama či podobný tradiční žánr.

Všechny postavy a veškeré jejich konání v sobě nesou nějaké skryté významy; každý vtip, i ten nejpodivnější, má nějaký druhý plán symbolického charakteru. Jenže zároveň tu panuje zvláštní nedůslednost. Hovořící odťatá ruka, která připomíná kejhající husu, rozhodně pobaví, kohoutí farma jednoho z nápadníků patří mezi bizarní výjevy, jakých se mnoho nevidí.

Foto: Aktuálně.cz

Ale ani kohouti nejsou tím, čím se zdají být. Vše takto bizarně komické chce mnohé sdělit. Děje se tak ovšem pomocí zašifrované řeči, které často nelze rozumět - přitom tušíme, že jí má být rozuměno. A napětí mezi rozumovým a citovým pohledem mnohdy není plodné, ale spíše otravné.

Imaginární prostor, kde je možné cokoli

Jako hříčka, v níž většina scén spadá do nerozlišitelnosti mezi absurdní komedií a hlubokým poselstvím, film funguje výborně. Skoky časem, prostorem a různými náladami působí v české kotlině jako balzám na bolístky způsobené nepovedenými snahami o tradičně pojaté tragikomedie. I topornost a divadelně přehrávající herectví patří ke stylu snímku a dotvrzují nejasnou povahu mnoha scén.

Foto: Aktuálně.cz

Diváci s vysokou tolerancí vůči mnohoznačnosti si film užijí jako mile nesmyslné dobrodružství plné vtipných i vypjatých momentů a symbolicky zakuklených úvah o povaze rakousko-uherské monarchie. I Jařabova obraznost, která se ve většině jeho projektů vrací do období počátku století viděného dnešní optikou, přináší svěže vystavěný svět - věc zřídka kdy k vidění v současném českém filmu. Pečlivě vybrané, nasvícené i nasnímané dekorace, v nichž se občas objeví něco ahistorického, vytvářejí spolu se surreálnou logikou celého díla imaginární prostor, kde je možné cokoli.

Přesto se nelze zbavit pocitu, že na jedné straně jsou tu mnohé významy nabíledni (jedna z postav symbolizuje rozum, druhá cit, kohouti patří k typickým magickým symbolům jakožto nositelé světla) - avšak ona vícevrstevnatost neutváří žádný jednotný (nad)obraz či sdělení.

To by nemusel být problém - kdyby z některých scén i z rozhovorů nebylo cítit, že Jařab toho chce vlastně sdělit velmi mnoho, a to poměrně konkrétního. Scény, které se mají vyjadřovat ke vztahu starého a nového, monarchie a republiky, ať jde o násilný závěrečný obraz či scénu s mluvící hlavou napojenou na podivné přístroje, jsou zábavné i podmanivě natočené, ale nakonec víc či méně trčí z celku.

Kdyby šlo Jařabovi o ztvárnění osobních fascinací, anarchistickou hříčku rozdávající sadu falešných klíčů k interpretaci, bylo by to výtečné. Takhle ale máme neodbytný pocit, že mnohé z těch klíčů jsou pravé, jen těžko nalézt správný zámek. 
Zkrátka v určitých chvílích se hravost trochu vytrácí. Pro některé diváky zbude nuda;  pro ty, kteří se snaží dobrat skrytého podobenství snímku, se uspokojivá vodítka neobjeví. A letmých narážek na konkrétní historické události je tu přitom tak mnoho.

Nemyslím si, že by Jařab chtěl udělat elitářský snímek. Naopak, snaží se být avantgardní i lidový zároveň. To je obtížný úkol, kterého se v mnoha ohledech sympaticky zhostil. Srdce často zaplesá, nicméně občas máme chuť chytit se rukama za hlavu.

Hlava-ruce-srdce
Hlava-ruce-srdce
Žánr: Drama, Historický
Režie: David Jařab
Obsazení: Viktorie Čermáková, Roman Zach, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Jiří Schmitzer, Jiří Černý, Petr Kantor, Anna Ferencová, Oldřich Vlach, Jaroslav Plesl, Alois Švehlík, Martin Pechlát, Radek K. Vysoudil, Vasil Fridrich, Jiří Štrébl ad.
Délka: 110 minut
Premiéra ČR: 18.11.2010
 

Právě se děje

Další zprávy