Recenze - Izraelskému režisérovi Arimu Folmanovi se nedá upřít, že umí jít proti proudu a trvat si na své vizi navzdory pochybovačům. Když se rozhodl natočit svůj průlomový hit Valčík s Bašírem (2008) rotoskopickou metodou jako animovaný film, mnozí si klepali na čelo.
Na Oscara nominované autobiograficky laděné drama o traumatech z libanonské války se stalo celosvětovým festivalovým hitem a k jeho úspěchu přispěla i animovaná forma, která mučivé vzpomínky hrdinů filmu halila do hávu konejšivého a dávno vytěsněného snu.
Závěrečné minuty, vyplněné zpravodajskými záběry z masakru izraelské armády v libanonských uprchlických táborech, pak měly takovou emoční sílu, že si na to, jak mi v karlovarském divadle při prvním zhlédnutí Bašíra vhrkly slzy do očí, pamatuju dodnes.
O pět let později se Folman ve svém novém snímku Futurologický kongres pokouší o podobný trik. Opět mixuje animaci s živou akcí (zpravodajství nahrazuje nyní fiktivní hraný příběh) a opět se ve filmu těsně před závěrem objeví moment, kdy má při přechodu z animovaného do realistického módu vyprávění dojít k jisté katarzi nebo prohlédnutí.
Orwell na tripu a Vonnegut ve formě
Tím však podobnosti mezi oběma snímky končí, kromě toho, že oba prozrazují Folmanovu snahu nenechat se svázat filmařskými a myšlenkovými konvencemi. A nesouvisí to jen s tím, že se jedná o úplně odlišné žánry.
Valčík s Bašírem byl sevřený polodokumentární film, který se dotýkal tabuizovaných témat izraelských dějin. Futurologický kongres je naproti tomu rozmáchlé sci-fi, které je dílem dystopickou vizí budoucnosti a dílem satirou na současný filmový průmysl.
Snímek na motivy novely polského klasika Stanislewa Lema (o adaptaci se v tomto případě skutečně nedá mluvit) má svá silná místa, ale je příliš roztěkaný a ve své kritice bezduchého podléhání popkulturním simulakrům je sám bohužel občas povrchní a bezzubý. Je to ten příklad filmu, v němž se řada slibných a zajímavých motivů nespojuje v konzistentní celek.
Tím, že Folman přímo odkazuje na Lema, si na sebe upletl bič. Jeho kultovní novela nebo spíše dlouhá povídka z roku 1975 je černohumornou groteskou o světě, v němž lidé žijí v permanentním chemickém opojení v krásném novém světě bez strachu a starostí, zatímco jejich fyzické schránky živoří v chátrající realitě. Stylově je to mix George Orwella na tripu a Kurta Vonneguta v nejlepší formě: autor nešetří nic a nikoho.
Folman se duchu předlohy občas přibližuje v druhé polovině snímku, v níž vrší jeden opojný animovaný výjev za druhým. Mnohovrstevnatost Lemovy knihy ovšem redukoval na satirický a chvílemi naivní výpad proti Hollywoodu.
Naskenovaná herečka nestárne
První „hraná" půlka filmu vypráví příběh herečky Robin Wrightové v podání samotné Robin Wrightové. Její agent (Harvey Keitel) ji přesvědčuje, aby přijala nabídku producenta obřího hollywoodského studia Miramount (Danny Huston) a nechala se jako většina jejích kolegů naskenovat: nechat desítkami kamer sejmout veškerá její gesta a emoce, aby byl její virtuální a nestárnoucí obraz k použití pro výrobu budoucích prefabrikovaných filmů.
Robin nakonec souhlasí, aby sehnala peníze na léčbu svého dospívajícího syna Aarona (Kodi Smit-McPhee), který postupně ztrácí sluch.
Kontrakt má dvě úskalí: herečka už nesmí nikdy hrát a samozřejmě hrozí také to, že ji studio začne obsazovat do snímků, na které by v životě nekývla. Což se stane a virtuální Wrightová se stane populární akční ikonou béčkové série Rebel Robot Robin.
Zcela navážno inscenovaná zápletka může v dílčích momentech připomínat podobně ambiciózní filmy, které se dotýkají tvůrčí a herecké integrity a otázky svobodné vůle.
Při sledování snímku mi na mysl vytanuly třeba Holy Motors Leose Caraxe nebo V kůži Johna Malkoviche a Synekdocha, New York z pera Charlieho Kaufmana. Ani jednomu z těchto filmů se ale Folmanova satira originalitou ani provokativností neblíží.
Skokově uplyne dvacet let a zestárlá Robin Wrightová přestoupí v polovině filmu do animovaného prostředí, v němž se odehrává monstrózní opulentní akce nazvaná Futurologický kongres.
Dostáváme se do metareality, v níž na sebe lidé mohou brát podoby svých oblíbených celebrit jen pouhým vypitím koktejlu. Halucinace v ní střídá halucinaci, luxus a lesk celé konference narušují povstalci, avatar Robin Wrightové se potkává se šéfem týmu, který její naskenované já dlouhá léta animoval.
Akce střídá akci, oči přecházejí, ale člověku tak trochu uniká smysl toho všeho.
Animace sama je hodně retro. Připomíná grotesky Maxe Fleischera ze třicátých let nebo acidovou ulítlost Žluté ponorky. Folman tvrdí, že chtěl vzdát poctu zanikající poetice starých animovaných snímků, což se trochu tluče s vizionářským poselstvím filmu.
Podobnou opozici „krásné retro vs. ošklivá modernita" lze najít v Aaronově zálibě ve stavbě modelů nejstarších letadel, které chlapec s oblibou pouští hned za plotem letiště vedle přistávací dráhy nejmodernějších boeingů.
Futurologický kongres je bezesporu film nabitý nápady a zejména animovaná pasáž dala režisérovi prostor k tomu, aby nechal své fantazii volný průběh.
Jenže Ari Folman se ve filmu více ohlíží za minulostí, než dívá do budoucnosti, což mu zabraňuje pohlédnout pod povrch toho, co kritizuje.
Samotný Hollywood šil do vlastních řad mnohokrát přesvědčivěji než izraelský tvůrce.
| Futurologický kongres | |
| The Congress | |
| Žánr: | Animovaný, Drama, Sci-fi |
| Režie: | Ari Folman |
| Obsazení: | Robin Wright, Paul Giamatti, Harvey Keitel, Danny Huston, Kodi Smit-McPhee, Frances Fisher, Don McManus, Sami Gayle, Jon Hamm, Michael Stahl-David, Michael Landes, Sarah Shahi |
| Délka: | 120 minut |
| Premiéra ČR: | 08.08.2013 |
