reklama
 
 

Recenze: Fimfárum 3D jen laskavě klopýtá za Werichem

15. 2. 2011 19:30
Obraz je ilustrativní, nebo v docela nevhodném rozporu

Recenze - O třetím filmovém Fimfáru, které se v titulcích jmenuje Filmfárum 3D,  hovoří producenti hlavně v nezpochybnitelné řeči čísel (viz i náš fotospeciál).  Kolik bylo použito loutek, kolik tisícovek pohybů s nimi bylo potřeba provést, kolik vteřin byl schopen každý animátor natočit za den, kolik to všechno stálo a kolik bude muset přijít diváků, aby se to zaplatilo.

Můžeme dodat, že v prvním Fimfáru bylo pohádek pět, v druhém čtyři a ve třetím tři. První vidělo v kinech 105 452 diváků, druhý 74 685 diváků a u třetího to možná zase klesne. Na vině přitom rozhodně nebudou recenze, které většina publicistů stihne napsat za dvě tři hodiny a „pošlape" tím několik let práce filmařů.  Podle průzkumů totiž recenze tvoří jeden z více rozhodujících faktorů, zda půjdou do kina, a to navíc pouze u osmi procent diváků. (Tolik k číslům.)

Ať tedy dopadlo trojrozměrné Fimfárum jakkoli, nemá cokoli, co zde napíšu vliv, a můžete to brát jako „poznámky pod čarou". Ano, Fimfárum je film pro děti, u něhož má rodičovský nebo učitelský doprovod dojem, že novému pokolení předal něco hodnotnějšího než popcornovou zábavu - a těžko se vůči tomu vymezovat, když je to v zásadě pravda.

Zbytečný podnik

Jenomže pořád je rozdíl číst si stále dobrou knihu a chodit na stále méně povedené filmy podle ní. Původní Lakomou Barku od Vlasty Pospíšilové z roku 1987, jíž to všechno začalo, dosud žádná další loutková adaptace nepřekonala. Martin Velíšek a další tvůrci jen přispěli o něco větší morbiditou, která děti spíš strašila, a snad i proto je třetí díl mnohem světlejší, barevnější i veselejší - a také celkově neškodnější a infantilnější.

Člověk se pochopitelně cítí jako vlastizrádce, když nejihne nad tím, co dokážou zlaté české ručičky, což také producenti zdůrazňují; ale nemůžu si pomoct, mám dojem, že celý ten podnik je dost zbytečný.

Začíná to už u díla Jana Wericha. Posuzovat, jestli je fimfárovský film dobrý, pouze podle toho, nakolik dobře převedl autora, asi nestačí.  Jde o to, že ani Werichova poetika není nadčasová, stejně jako není nadčasová poetika jakýchkoli národních pohádek (proto dnes v české kinematografii panuje taková pohádková krize).

Jan Werich byl za minulého režimu napůl zakazovaný a napůl trpěný umělec. Nesměl moc hrát a o to víc psal. Jeho pohádky ztělesňovaly zašifrovaný odpor proti blbosti, většinou různým autoritativním nařízením a civilizačním zlozvykům. Takový Kafka pro děti, existencialismus do hospůdky.

I vzhledem k tomu, že se Werich „nezaprodal"  a byl v médiích málo, měl jeho hlas „mezi lidem" velkou váhu. Je ovšem otázka, co si z něj nakonec ona šedá mlčící většina vzala: zda si z něj neudělala dalšího vojáka Švejka a jeho ironická gesta nezmutovala do průpovídek každodenního folkloru.

Každopádně když dnes před premiérou filmu řekne paní z nakladatelství, jež vydává Fimfárum, že si přeje, „aby do nás při sledování vstoupila moudra PANA Jana Wericha", skoro byste schovali studem pod sedačku. Najednou se z lehce podvratné zábavy stává něco pateticky oficiálního.

Jemná hra s významy chybí

Navíc při sledování filmu, který je založený hlavně na tom, že loutky dělají křečovité pohyby a vydávají citoslovce, do vás žádná moudrost tak jako tak nevstupuje. A nastává dilema: buď posloucháte Werichem načtený text, nebo spíš sledujete obraz. Obraz je buď ilustrativní a k textu moc nedodává, nebo je s ním v docela nevhodném rozporu.

Například v pohádce Jak na Šumavě obři vyhynuli komentář zpochybňuje existenci obrů a vše traktuje v duchu, že jde o neověřené legendy; i kdyby se staly, je to hodně dávno. Filmová verze naopak obry ukáže, a dokonce vymyslí dějovou linii, kdy po nich dokumentaristický štáb pátrá a jen je nevidí, protože se všichni filmaři ožerou v hospodě. Dramaturgické řešení a touha předvést obry v "třidéčku" tak popřou smysl pohádky a jemnou hru s významy.

Jednotliví animátoři sice vsouvají do obrazu vlastní drobné vtípky, ale pořád bojují s tím, že Werich udělil pohádkám specifický rytmus. A to nejen délkou významově nasycených vět, které nejdou dobře zobrazit, ale i tím, jak sám čte.

Obraz je za komentářem v poklusu a příliš zkratkovitý, nebo stojí a čeká, až se „mistr vykecá". Jinými slovy: filmové Fimfárum není vystavěno jako autonomní vyprávění. Vede to pak k tomu, že se výsledné dílo prakticky nedá nijak ocenit, protože je na Werichově textu příliš závislé, ale přitom s ním filmově moc nepracuje. Jde jen o lehké rozšíření dojmu z četby.

Zdaleka nejlépe zpracovaná, dokonce lehce aktualizovaná je méně známá pohádka Rozum a štěstí (která nevyšla zdaleka ve všech vydáních). V ní se animátoři pokusili zobrazit, co se děje uvnitř hlavy hlavního hrdiny, a přišli s řešením, že to bude místnost plná šuplíků, v níž může postavička Rozumu vše ovládat přes počítačový terminál.

Veřejnoprávní nostalgie

Ale zase: Werichovi šlo spíš o zamyšlení se nad obecnými principy (potřebuje člověk víc štěstí, nebo rozum?), a ne o postavy.  Naopak animátoři vás z podstaty své práce nutí, abyste se nějak projektovali do postaviček, které jsou ovšem svou náturou úplně blbé. Těžko pak může zavládnout spokojenost z happy endu - protože tu šlo jen o to demonstrovat absurditu, jak štěstí vše vyřeší. Ponaučení z pohádky tím samozřejmě chybí, v tom byla Werichova žánrová podvratnost. V roztomilém filmovém podání se to ovšem ztratí.

Nechci, aby to znělo jako lamentování nad detaily, a už vůbec ne, aby tyto postřehy kdokoli bral jako případné možné podněty, jak to šlo udělat lépe, nebo jak to dělat příště lépe. Jsem prostě přesvědčený, že Fimfárum se dost dobře udělat nedá (aspoň tedy na hotový komentář) a že dotyčné filmy nakonec slouží jen k tomu, aby vyvolávaly slastně nostalgickou atmosféru.

Přiznávám, že výše uvedené věci (i ty neuvedené a shozené pod stůl) mě napadaly hlavně proto, že jsem film viděl ve 2D. Na novinářské projekci zkrátka ještě nebyla hotová 3D verze, čili nám promítli „obyčejný placatý biják". Všechny nedomyšlenosti a neřešitelné problémy tak vyvstaly ještě mnohem viditelněji, protože se do filmu snažíte sami nořit.

Pak nám pro představu promítli aspoň jednu pohádku ve 3D. A ve chvíli, kdy film vystupuje k vám a obklopí vás, na všechno zapomenete. Loutky jsou plastické a chcete si na ně sáhnout; hele, jak je les hluboký a tam úplně vzadu za keřem sedí králíček…

Najednou obraz není doprovodem slova, komentář se úplně ztrácí za obrazem, vnímáte ho jen minimálně. Děti nemusejí odchytávat dobový kontext vzniku pohádek, dospělí se jen zasní nad vzpomínkami na své dětství a svět se zdá krásný, bezčasý a milý. Všechny problémy vyřešeny. 

Emblematicky působí záběr na prince, který na motorce vyráží hledat králův zapomenutý „klobouček s pérkem sojčím" a v popředí je vidět bytovku, v níž za všemi okny září obrazovky ČT, jednoho z producentů snímku. Neboť i na ČT se zastavil čas a žije se tu ze vzpomínek na to lepší ze starých časů.

Fimfárum - Do třetice všeho dobrého 3D
Fimfárum - Do třetice všeho dobrého 3D
Žánr: Dětský, Pohádka, Povídkový, Romantika
Režie: Vlasta Pospíšilová, Kristina Dufková, David Súkup
Obsazení: Jan Werich, Jiří Macháček, Miroslav Krobot, Ota Jirák, Roman Říčař, Miroslav Vladyka
Délka: 75 minut
Premiéra ČR: 10.02.2011

autor: Kamil Fila | 15. 2. 2011 19:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama