Recenze - Do letošního počasí, které se už několik měsíců úspěšně tváří, že neví, zda je podzim, nebo jaro, by dojemná prosněžená romance o zázracích krásně zapadla. Hvězdy na plátně, hvězdy jako ústřední motiv magického osudového příběhu, závěje sněhu, romantická láska, která překračuje propast času… A do toho andělé, démoni, Lucifer a létající koně.
Zatímco spojení science fiction a romantiky je celkem vzácné a funguje málokdy (čestnou výjimkou budiž Winterbottomova dystopická óda na pohyb Kód 46), romantická fantasy je už nějaký ten pátek zavedeným žánrem. Jenže Zimní příběh nevypadl z poličky knih pro náctileté slečny, které aktuálně dumají nad tím, zda jsou víc sexy upíři, nebo temní andělé.
Ve skutečnosti se Zimní příběh podobá spíše tři roky staré sci-fi romanci Správci osudu. A společný jim není jen motiv osudové lásky, jíž se míchají do cesty tajemní chlapíci v buřinkách, kteří asi nebudou úplně z tohoto světa, ale též problémy, které vznikají při snaze spojit nesourodé žánry.
Správci osudu ovšem v posledku zůstávají spíše obětí svých ambic naroubovat na paranoidní předlohu povídkářského mistra sci-fi Phillipa K. Dicka specifický žánrový mix, Zimní příběh by zase mohl sloužit jako učebnicový příklad toho, proč by se určité druhy knih neměly raději na plátno adaptovat vůbec.
Osekaný magický realismus
Košatá knižní předloha Marka Helprina vedle bohatého děje, překypujícího detaily, stojí především na vykreslení mytického světa alternativního New Yorku, ve kterém zázraky a nadpřirozené bytosti patří k běžnému chodu věcí.
Zasloužilý scenárista Akiva Goldsman však ve svém režijním debutu osekal magický realismus i morální sílu předlohy na prázdné fráze a okouzlující kukuč Colina Farrella.
Na rozdíl od rutinních sériových fantasy pro mládež totiž životní osud jednoho nelegálního batolecího imigranta, rozprostírající se přes celé dvacáté století a patřící spíše do poličky s elegantně vyprávěnými městskými fantasy romány Neila Gaimana, není z rodu těch, jimž by svědčily záplavy patetických vět o povaze světla a hvězd.
Už úvodní moudro, že za svitem hvězd možná nestojí daleká slunce, neboť jde o stopy andělských křídel, zcela jednoznačně odkazuje k žánru dětské četby. A v tom v kostce spočívá celý kámen úrazu. Autoři snímku se totiž podobné sentence snaží prodat dospělým divákům a tváří se u toho, že je vše v nejlepším pořádku.
Celý příběh se točí kolem světla, ale za četnými luminiscenčními motivy prosvítá pouze jeden velký stín pochybností, že z původního světa knihy zbyla jen hrstka detailů, které samy o sobě příliš nedávají smysl.
Ústředního hrdinu Petera Lakea poznáváme nejprve coby nemluvně, jež zoufalí rodiče deportovaní kvůli souchotinám zpět do Evropy pošlou vstříc obrysu New Yorku jen v malinkém modelu lodi, která jim samotným nepřinesla kýžený americký sen. Hned vzápětí už sledujeme velmi talentovaného zloděje, který nemá ani tak potíže se zámky, jako spíše s tajemnými chlapíky, co nejspíš nebudou od policie.
Brzy se mu ovšem do cesty připlete ještě jedna „překážka“ v podobě krásné rusovlásky Beverly, která umí nádherně zahrát Brahmse a ví, že brzy podlehne smrtelné chorobě.
Dosud to zní jako standardní lovestory o napraveném kriminálníkovi, ale když se z chlapíků v buřinkách v čele se zjizveným Pearly Soamesem (Russell Crowe) vyklubou pohůnci samotného Lucifera, začnou se věci poněkud komplikovat.
Pekelný boss a přehrávající Crowe
Bohužel však komplikacemi nemíním spletitost děje. Motivacím jednotlivých činů velmi dlouho nerozumíme, a když jim rozumět začneme, tak litujeme, že nezůstaly utajené.
Především však na sebe s postupem času víc a víc narážejí různé žánrové roviny. Pohádkové elementy – k nimž patří patřičně přehrávající padouch Crowe či Will Smith jako jeho pekelný boss (tady už jsme takřka na hraně nechtěné parodie) – působí zcela protichůdně k romantickému jiskření mezi Beverly a Peterem, jejichž scény občas jako jediné plní svou roli a vstřikují divákům do žil tolik potřebnou dávku eskapismu. K tomu, aby se přestali ušklíbat nad těmi ostatními scénami, to však zdaleka nestačí.
Mnohdy je vidět, že si Goldsman neví rady čistě inscenačně: například moment, kdy Peter objeví, že na ulici nalezený bílý kůň má magickou moc, nevyvolává úžas, ale úšklebek, neboť toto zakončení předchozí honičky s „buřinkáči“ nedává valný smysl.
Základní rozdíl mezi dobrou a špatnou fantasy lze definovat třeba tak, že u té dobré nemáme tendenci hledat díry v logice, neboť věříme ve specifická pravidla vzdáleného světa, kde je ledacos dovoleno. Jenže když nám ten svět nikdo pořádně nepředstaví, důvěra ve fikci se rozplývá a ledacos nám začne vrtat hlavou.
Zimní příběh nestíhá zároveň budovat romantickou linii i poodhalovat pravidla svého světa, v němž se Luciferovi pohůnci snaží, aby škoda převyšovala užitek. Prim hraje spíše romantická linie, do níž honičky, souboje a ukázky nadpřirozené moci vpadávají jako nezvaný host, ze kterého ale rozhodně nejde hrůza.
Zimní příběh (40%)
Zimní příběh nestíhá zároveň budovat romantickou linii i poodhalovat pravidla svého světa, v němž se Luciferovi pohůnci snaží, aby škoda převyšovala užitek. Prim v něm hraje spíše romantická linie, do níž honičky, souboje a ukázky nadpřirozené moci vpadávají jako nezvaný host, z kterého ale rozhodně nejde hrůza. A řeči o naplněném osudu, o kosmickém propojení a rovnosti všech bytostí v tomto hávu neupomínají na kvalitní dětskou tvorbu, ale na snahu nabídnout dospělým lacinou rádoby oduševnělou pohádkovou limonádu. Navíc bez bublinek.
A řeči o naplněném osudu, o kosmickém propojení a rovnosti všech bytostí v tomto hávu neupomínají na kvalitní dětskou tvorbu, ale na snahu nabídnout dospělým lacinou rádoby oduševnělou pohádkovou limonádu. Navíc bez bublinek.
I nejvstřícnější divák však nejspíš ztratí trpělivost, když se děj skokem přesune do současnosti. Pete je stejně mladý, nic si nepamatuje a netuší, proč je stále naživu. A to jsou přesně ony momenty, které by mohly fungovat v rámci dobré fantasy či magického realismu, kdyby nějak zapadaly do toku vyprávění, do daného světa, kdyby se jim připravila půda pod nohama, kdyby se s nimi pracovalo obezřetněji.
Jenže v Goldsmanově filmu se o magii neustále mluví, dokonce se říká, že je všude kolem nás, ale pro samá slova nám ji nějak zapomíná ukazovat filmovými prostředky.
Není tu nad čím žasnout. Jde o hloupou a především nudnou a neinspirativní pohádku pro dospělé, ale jediné ponaučení, které z ní plyne, zní: je smutné, že si dnes filmaři myslí, že nejen děti spolknou vše, a natáčí zkratkovité kýče i pro jejich rodiče. A možná ještě smutnější, že rodičům to kolikrát stačí.
