reklama
 
 

RECENZE Země zítřka je sci-fi kočkopes jak z jiné planety

21. 5. 2015
Země zítřka chce být nostalgickou sci-fi jízdou i soubojem utopie s dystopií, píše Tomáš Stejskal o novém filmu s Georgem Clooneym.

Recenze – Cesta do pekelné říše nudy bývá zhusta dlážděna dobrými úmysly. Když Brad Bird, režisér Úžasňákových, Ratatouille či Mission: Impossible - Ghost Protocol, odmítl natáčení nových Hvězdných válek s tím, že ačkoli je fanoušek série, upřednostní původní science fiction projekt, vypadalo to jako výborná zpráva.

Brada Birda jistě nikdo nemůže podezřívat, že klesl až na dno hollywoodské sklenky s nepůvodními náměty, kde pod vrstvami sequelů, prequelů, remaků a rebootů leží náměty z hračkáren a Disneylandů. Fanouška science fiction jeho záměr natočit snímek netající se inspiracemi v dávnověku žánru naopak musí potěšit. Ale dobrý záměr jaro nedělá - nebo jak to s těmi příslovími vlastně je… Tahle rádobyvtipná parafráze je přitom v případě Země zítřka celkem trefná, protože snímek se také pokouší smíchat kde co a výsledkem je především zmatek, byť okořeněný skvělými momenty.

Trailer k filmu Země zítřka | Video: YouTube

Zmatek vzniká už na základní rovině u otázky, pro koho je film vlastně určen. Množství dětských postav, úvodní opulentní hravá akční sekvence a koneckonců i rozhodnutí distributora uvádět u nás snímek pouze v dabované verzi jasně sugerují, že film cílí na dětského diváka. Hned následující sekvence se však ze staromilsky pojaté technooptimistické utopie, která jako by vypadla z chlapeckých dobrodružných knih, v nichž se především lítalo ke hvězdám a mířilo vstříc zářné budoucnosti, přepíná do poněkud současnější žánrové polohy, v níž se spíš děsíme, co z hvězd přiletí sem k nám. Či ještě lépe řečeno, jaká hrůza se vylíhne v našich myslích přímo na povrchu zemském.

Zkrátka: Země zítřka je film o povaze budoucnosti, úvaha o rozdílu mezi utopií a dystopií i dobrodružná žánrovka pro malé chlapce (a dívky) – tedy ten druh rodinného filmu, který chce pobavit děti i dospělé. Tato snaha se stala trochu prokletím animovaných filmů od Pixaru, byť zrovna oba pixarovské snímky Brada Birda patří k těm, kterým se velmi dobře daří najít způsob, jak oslovit publikum všeho věku – to až některé pozdější animované filmy Pixaru tak trochu zapomínají na děti a více myslí na Oscary a recenze. Země zítřka se nějak nemůže rozhodnout, a tak mísí scény, které můžou bavit malé, s těmi, co mohou bavit velké – místo aby vytvářela takové, které v prvním plánu baví jedny a v druhém ty druhé.

Hodnocení: 65 %

Hodnocení: 65 %

V Zemi zítřka je vše jasné jak facka, film má především ambice pobavit malé i velké fanoušky žánru – k tomu si však i poněkud neorganicky zapřemýšlet. U této sci-fi se pravděpodobně pobaví malí i velcí – ale všichni jen tak trochu.

Sci-Fi / Mysteriózní, USA, 2015, 130 min

Vyprávěnka o talentovaném chlapci a podobně talentované dívce, kteří rozumí tomu, "jak věci fungují", a reprezentují technooptimistickou naději žánru, který vidí pouze zářnou budoucnost, naráží na apokalyptickou disputaci o zvrácené povaze géniů, do jejichž rukou vlastní budoucnost vkládáme.

Jako děti budeme fandit jejich dobrodružstvím, která se v jisté chvíli protnou (celý film vlastně pomocí flashbacků vypráví o tom, kdy a jak se to stalo), a hloubavé dialogy nás asi budou nudit. Jako dospělí fanoušci žánru si užijeme stejné dobrodružné sekvence se slzou nostalgie po historii žánru, po dobách, kdy Hugo Gernsback zakládal první žánrový časopis Amazing Stories, a po dobách, kdy všechno bylo možné (po slavném redaktorovi a spisovateli je tu pojmenovaná jedna z postav, což celkem jasně odráží přístup tvůrců-fanoušků). A ty dialogy, které děti nudí, protože jim nerozumí, nás vlastně nudí úplně stejně, ne-li ještě víc – právě proto, že jim rozumíme až moc dobře.

Nemá cenu se příliš pouštět do rozboru, kdo za co může – snaha spojit všechno se vším a nebezpečně balancovat na hraně hloubavosti a béčkového kýče charakterizuje většinu projektů, na nichž se scenáristicky podílel Damon Lindelof. Přihlouplé dialogy a překombinované vyprávění je stigmatem jinak místy skvěle natočeného seriálu Ztraceni, naprostý paskvil dělá z dobrodružného sci-fi westernu Kovbojové a vetřelci a dokonale podráží nohy i žánrovému návratu Ridleyho Scotta Prometheus, který je doslova esencí toho, jak blízko k sobě ve skutečnosti má hlubokomyslnost a rádoby vzletné béčkové blábolení.

Ve scénách, v nichž na nás dýchne duch magazínu Amazing Stories, si tedy užijeme šikovnost režiséra i nostalgii vzbuzující architektoniku podivné země, kterou mohou jen někteří vidět a v níž leží spása, ale zároveň zkáza. V těch, které se blíží současným podobám žánru, kde slovo "thriller" je rozhodně důležitější než slůvko "dobrodružství", už tak oslněni nebudeme.

Když v úvodu malý chlapec přiběhne na světovou výstavu s úžasným raketovým batohem a následně se dostává do tajemné říše plné ještě mnohem úžasnějších technologických zázraků, řeknete si možná: "Konečně někdo vytěžil kouzlo starých šestákových sci-fi ve velkorozpočtovém filmu s chlapeckým zápalem i režijní bravurou." Jenže než se film proklopýtá ke svému finále, v němž se v oné zemi za oponou bojuje o povahu budoucnosti, uplyne ještě spousta mudrování o tom, že osud světa závisí na tom, zda v sobě krmíte hodného, či zlého vlka.

Především je však velkou chybou, když je úvodní sekvence nejadrenalinovější podívanou celého filmu, v němž na každou podařenou akční scénu připadá i jedna přinejlepším průměrná. A finále bohužel patří k těm zdaleka nejrozvleklejším a nejnudnějším.

A ještě poznámka na okraj: asi za výsledný dojem může trochu i fakt, že hlas Miroslava Etzlera zkrátka George Clooneyho nenahradí – každopádně i samotná chemie mezi protagonisty místy přinejmenším kulhá na jednu nohu.

Po sourozencích Wachovských, kteří se ve filmu Jupiter vychází s kyberpunkovým étosem vrací ke stařičkým podobám žánru space opery, tu tedy máme další pohled do prehistorie science fiction, v němž se přitom objevuje ryze současný společensko-kritický pohled na svět.

Jenže Wachovští vytvořili za pomoci náznaků poměrně komplexní svět, v němž i přes béčkovost zápletky chceme vlastně pobýt mnohem delší dobu a odhalit, jak funguje. Zápletka může nudit, postavy nám mohou připadat přihlouplé, ale svět podivné genetické předurčenosti, v němž jsou i celé planety jen pouhými komoditami, je přesto inspirativní metaforou.

V Zemi zítřka žádná podobná tajemství nefungují. Vše je jasné jak facka. Jupiter vychází nakonec díky přehnaným ambicím a snaze smíchat vše se vším zůstává králem umanutých děl, která se v jistém ohledu blíží dokonalosti, z druhého úhlu pohledu přitom necílí prakticky na žádného diváka. Jde o výsledek až moc promyšlené práce s mnoha žánrovými koncepty či s netradičním vykreslením světa.

Země zítřka má především ambice pobavit malé i velké fanoušky žánru – k tomu si však i poněkud neorganicky zapřemýšlet. A u Země zítřka se také pravděpodobně pobaví malí i velcí – ale všichni jen tak trochu. Přístup Wachovských je mi rozhodně bližší, vzbuzuje přinejmenším respekt.

autor: Tomáš Stejskal | 21. 5. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama