RECENZE Zázraky ukazují důležitost všednosti

Antonín Tesař
20. 8. 2014 19:48
Zázraky patří k tomu nejlepšímu, co letošní festivalová sezóna přinesla. Ukazují, že ty nejdůležitější věci bývají zároveň ty nejméně nápadné.
Hlavní hrdinkou filmu Zázraky je dospívající Gelsomina.
Hlavní hrdinkou filmu Zázraky je dospívající Gelsomina. | Foto: Aerofilms

Recenze - Režisérka filmu Zázraky Alice Rohrwacher dostává od novinářů většinou dvě otázky: jak moc je její vykreslení včelařské rodiny žijící na italském venkově inspirované jejím vlastním dětstvím a co říká na postavení ženských tvůrců v současné kinematografii.

Podívejte se na ukázku z filmu Zázraky.
Podívejte se na ukázku z filmu Zázraky.

Film sice opravdu získal Velkou cenu v Cannes od poroty vedené režisérkou Jane Campionovou poté, co byl festival kritizován, že do své hlavní soutěže dlouho neuvedl žádný film natočený ženou.

Ředitel Cannes Thierry Frémaux nicméně prohlásil, že Zázraky do soutěže nevybral kvůli tomu, že ho natočila žena, ale proto, že je to důležitý film. Těžko říct, zda mu věřit, ale s poslední částí lze určitě souhlasit.

I nejprostší chvilky můžou být komplikované

Důležitost Zázraků trochu souvisí i s druhou otázkou. K ní Rohrwacherová říká, že film je pro ni osobní, ale ne autobiografický. Režisérka sice vyrůstala v italsko německé včelařské rodině, ale dospívající Gelsomina není její alter ego a farma, na které se děj odehrává, nemá být zpřítomněním jejího dětství. Alespoň ne doslova.

Rohrwacherová v souvislosti s filmem mluví spíš o postupné proměně italského venkova v lunapark a o snaze postihnout vztah člověka k prostředí, které obývá. Odvolává se přitom na sborník studií Variations on a Theme Park, který se zabývá městskými objekty, jako jsou obchodní centra, kancelářské budovy, zbohatlické čtvrti a podobně.

Autoři publikace přitom tvrdí, že tyto odosobněné, izolované a permanentně kontrolované prostory znemožňující normální mezilidskou interakci se nejvíce podobají zábavním parkům. Podle Rohrwacherové se podobným způsobem dnes atomizuje i venkovská krajina.

Zázraky ale zároveň rozhodně nemají podobu nějakého vzdychání po ztraceném ráji dětství a idylických vztahů. Naopak jako by nám stále znovu dával najevo komplikovanost i těch nejprostších chvilek.

Zázraky.
Zázraky. | Foto: Aerofilms

Celý film se skládá víceméně ze samých banálních všedních situací, nad nimiž nám mnohdy nestojí za to se pozastavovat, ale v nichž se nenápadně ukazují konflikty, kterými žije celá komunita. Neustálé výmluvy mladší sestry, aby nemusela pracovat, písnička, na kterou si obě sestry zvykly tancovat, jedovatý chemický postřik, jenž otráví včelstvo, myslivci střílející nedaleko od farmy, to všechno jsou drobné momenty, z nichž se skládá mozaika vztahů jednotlivých postav.

Rohrwacherová dokáže pomocí takovýchto jemných kolizí přiblížit divákům hodně z vnitřního života hlavní postavy Gelsominy. Ta toho ve filmu mnoho nenamluví a vlastně ani neudělá, ale z detailů jako je plakát z televizní soutěže, který má nalepený vedle postele, nebo z jejího chování před otcem, si jsme schopni plasticky a snadno udělat obrázek o jejích náladách a zájmech. S menší detailností, ale podobným způsobem, se film dotýká i dalších postav v rodině, zejména obou rodičů a Gelsomininy mladší sestry.

Včelařská rodinka není idylka

Jako snímek o přerodu z dětství do dospívání jsou Zázraky skvělé i právě proto, že život ve včelařské rodině přehnaně neidylizují.

Zázraky.
Zázraky. | Foto: Aerofilms

Naopak se jim daří vzbuzovat dojem dětského ráje, který se proměnil v příliš těsné vězení. Krása života na venkově se tu odráží hlavně ve scénách, kde se postavy nějak sbližují s prostředím, často na základě hmatu – když Gelsomina nechává včelu přecházet po její tváři, když její sestra lapá do dlaní světlo pronikající do stodoly dírou ve zdi, dokonce i když děti nabírají do dlaní med, který se rozlil při jedné nehodě. Intimní rozměr filmu silně umocňuje kamera, která často snímá postavy z velké blízkosti.

Na první pohled to sice může připomínat starší snímky bratrů Dardennů, na což někteří kritici upozornili, je to ale jen hodně vnějšková souvislost, která nemá příliš co dělat s tím, jakou má v Zázracích tento prvek funkci.

Zázraky (85 %)
Autor fotografie: Aerofilms

Zázraky (85 %)

Zázraky rozhodně nemají podobu nějakého vzdychání po ztraceném ráji dětství a idylických vztahů. Naopak jako by nám celý film stále znovu dával najevo komplikovanost i těch nejprostších chvilek. Skládá se sice víceméně ze samých banálních všedních situací, nad nimiž nám mnohdy nestojí za to se pozastavovat, ale právě v nich se nenápadně ukazují konflikty, kterými žije celá komunita. Celkově pak Zázraky určitě patří k tomu nejlepšímu, co letošní festivalová sezóna přinesla.

Pokud film Rohrwacherové naopak v něčem mírně pokulhává, je to několik detailů, které se až příliš okatě snaží postavit živelný život na farmě do kontrastu se zkroceným a falešným světem mimo. Jde především o scénu finále televizní soutěže, která sice má působit nemístně a trapně, ale občas to dělá až moc úporně – když otec zmateně koktá na mikrofon a Gelsomina pak předvádí své „číslo“ s včelou, vyznívají přeci jen až příliš naivně.

Na druhou stranu pořád je celá pasáž mnohem uvěřitelnější, než trampoty vyhroceně naivního hrdiny v mnohem méně povedeném (i když skvěle nasnímaném) italském pokusu o kritiku pozlátka médií, totiž filmu Matea Garroneho Reality Show. Takováto doslovnost přitom v Zázracích není vůbec nutná. Všechno, co se děje ve scéně televizní soutěže, už film v různých náznacích subtilněji vyjádřil dříve.

Celkově ale Zázraky určitě patří k tomu nejlepšímu, co letošní festivalová sezóna přinesla. Abychom znovu parafrázovali Frémauxův výrok, film ukazuje, že ty nejdůležitější věci bývají zároveň ty nejméně nápadné.

Zázraky (Le Meraviglie). Itálie, Švýcarsko, Německo, 2014, 110 minut. Režie a scénář: Alice Rohrwacher. Hrají: Monica Bellucci, Alba Rohrwacher, Margarete Tiesel, André Hennicke, Sabine Timoteo, Sam Louwyck.

 

Právě se děje

Další zprávy