reklama
 
 

RECENZE X-Meni se nostalgicky ohlížejí do minulosti Matrixu

25. 5. 2014 12:44
Budoucí minulost, nebo minulá budoucnost? X-Meni působí, jako by se vrátili z alternativní vývojové linie komiksového filmu, jež se však nelítostně bije s aktuální budoucností žánru.

Recenze - Bryan Singer se naplno vrací k X-Men, tedy k filmové sérii, která z něj po vynikajících snímcích Obvyklí podezřelí a Nadaný žák udělala režisérskou hvězdu, a zároveň z komiksových filmů v očích kritiky i veřejnosti příslib seriózní podívané s velkou budoucností.

Singer v prvním filmu neváhal věnovat tři čtvrtiny stopáže pečlivé expozici členitého a značně zalidněného fikčního světa, což mu posléze umožnilo v druhém dílu pokročit o úroveň výš a udělat z komiksového fikčního světa alegorický obraz.

Co se v prvním filmu o mutantech s nadpřirozenými schopnostmi jevilo jako nadinterpretace, čemuž se po mentálně nesmělých filmech jako Spawn, Tank Girl nebo Batman a Robin nemohl nikdo divit, se v druhém filmu stalo okázalým významem: mutanti reprezentují v Singerově pojetí pro svůj fikční svět v jistých ohledech stejnou menšinu jako příslušníci homosexuální minority pro svět skutečný. X-Men byli skvělý film, X-Men 2 dokonce vynikající… Ovšem pak Singer od série odešel a svět se změnil.

Postavy větší než život

Ne, nehodlám se pouštět na tenký led jakýchkoli spekulací o (ne)proměně obrazu homosexuality ve skutečném světě. Podstatnější je, že se radikálně změnila funkce komiksového filmu, který v Singerově pojetí byl sice uhrančivý, ale na druhou stranu operoval přesně v duchu poněkud starosvětských estetických modelů: skutečné umění musí nést poselství o světě, nehodnotná produkce namísto takového poznání nabízí jen do sebe zahleděnou zábavu, a proto ji nelze považovat za skutečné umění.

Singerův krok v této perspektivě jednoznačně napomohl apriorně zavrhovanému komiksovému filmu dosáhnout statusu potenciálně seriózního díla – v řadě ohledů jednoduše zkombinoval motiv superhrdinské „týmovky“ s doznívajícím fenoménem kanonizovaného modelu nezávislého filmu (rodinné drama, vyděděnost, hledání místa na světě, sexuální identita, pokrytectví maloměstské idyly) s postupy akčního filmu (tendence k opájení se pečlivě vystavěnými akčními sekvencemi zastavujícími děj).

Oba Singerovy filmy o mutantech s nadpřirozenými schopnostmi, kteří bojují na jedné straně proti jiným mutantům s nadpřirozenými schopnostmi a na druhé straně proti lidskému strachu z neznámého, byly v řadě ohledů přelomové, ovšem motivický, vypravěčský či stylistický dopad na komiksový boom byl minimální.

Filmy jako Spider-Man či Hulk experimentovaly s postupy tradičnějšími (Spidey) či naopak mnohem nespoutanějšími (Hulk) – a mezitím přicházely pekelnosti jako Daredevil či Punisher.

Ba co víc, pozdější komiksový boom mnohem významněji čerpal z nolanovského civilistně-kriminálního Batmana a „nezávisláckými motivy“ nerozředěné varianty superhrdinského komiksu v případě Marvelu, což je nejlépe vidět na totální nezakotvenosti Singerova Supermana a na bezradnosti x-menovské série ve snímcích Poslední vzdor, Wolverine (X-Men Origins) a – ehm – Wolverine, když ji Singer opustil. A teď se po úspěchu X-Men: První třídy (již produkoval) definitivně vrací… jenže...

X-Men: První třída před lety vrátila víru v koncept, ovšem oproštěný od alegoričnosti singerovského pojetí a založený na relativně riskantním složení jednoho filmu ze čtyř jen volně propojených příběhů: příběhu dvou individualit, příběhu týmu, příběhu střetu týmu s padouchem a příběhu střetu týmu s týmem na jedné straně a s lidstvem na straně druhé. Mnohem blíž než k prvním dvěma X-Men měl film k raným bondovkám a k marvelovskému sebeironickému konceptu (zejména ke Kapitánu Amerikovi).

Jenže ouha, původní singerovské pojetí pracovalo s postavami většími než život, reprezentujícími obecnější přístupy ke světu (Profesor X telepaticky ovládající lidské myšlenky a Magneto ovládající kov, zatímco bojuje za progresi mutantů na úkor „normálních lidí“) a s naprostým minimem sebeironie, zatímco pojetí „vaughnovské“ (byť se Singerem v pozadí) staví na chybujících individualitách podléhajících slabostem a opojení vlastními schopnostmi, kdy reálný svět jen poskytuje vhodné mantinely.

Singerova budoucnost, Vaughnova minulost

Právě nyní se můžu ve výkladu konečně posunout k nejnovějším X-Men: Budoucí minulost, v nichž se ke kormidlu skutečně po jedenácti letech v plné míře vrátil Bryan Singer a jejichž název je trochu nomen omen.

Jako by vskutku přišli z alternativní vývojové linie komiksového filmu (reprezentované singerovským pojetím, které se jakoby nepřerušeně rozvíjelo), jež se však nelítostně bije s jeho aktuální vývojovou linií (První třída… ale i Temní rytíři a oficiální marvelovské univerzum).

Fakt, že se toto vnitřně nutně paradoxní spojení nerozpadlo Singerovi pod rukama, je dané za (a) bravurou přítomných herců (tím mám na mysli Jamese McAvoye a Michaela Fassbendera, nikoli žel palčivě senilnějící pány Patricka Stewarta a Iana McKellena), (b) podmanivostí akčních scén, byť tyto příliš nekomunikují s okolními sekvencemi a mají podobu spíš do sebe uzavřených, jakkoli filmařsky vypiplaných bloků (např. úvodní scéna či často citovaná scéna s Quicksilverem), (c) atraktivitou retro-hříček v duchu Návratu do budoucnosti.

Budoucí minulost neztratila nic ze Singerovy poctivé snahy skrze mutanty vypovídat o skutečném světě, ovšem s velkou měrou nadsázky je to trochu jako tuzemské porevoluční návraty reprezentantů nové vlny, kteří chtěli po roce 1990 navazovat na modernistickou estetiku šedesátých let a nevšimli si, že kinematografie se mezitím značně posunula. A nemění na tom nic skutečnost, že se pokouší propojit „svou“ budoucnost s „vaughnovskou“ minulostí, protože právě v tom selhává.

Posledních deset minut Matrixu

Svět je nyní ovládán stroji zvanými sentinely, jejichž síle a přizpůsobivosti nemůže čelit žádný mutant, a zůstávají jen zbytky nejvytrvalejších. Mezi nimi jsou Xavier, Magneto, dívka schopná přenášet mysl někoho nyní do jeho vlastní mysli v minulosti, a nakonec víceméně nezranitelný mutant Wolverine, který jediný takový myšlenkový transport může přežít. Musí se v roce 1973 spojit s Xavierem i Magnetem, aby někomu jinému zabránili udělat to, kvůli čemuž sentinely dosáhly své síly – a tak změnit budoucnost.

Navzdory wolverinovské nadčasovosti (ta postava je navzdory své chlapáckosti záměrně natolik plochá, že může existovat napříč časem kdykoli – a skvěle slouží jako průvodce dějem, u Singera po prvním dílu už podruhé) je ovšem toto spojení velmi problematické.

Fatální singerovská budoucnost, v níž jeden každý charakter je individuality zbavený reprezentant obecnějších hodnot, je v palčivém střetu s vaughnovskou minulostí, v níž jeden každý charakter je především individualita.

U Xaviera ještě snad lze vyjít z předpokladu, že je bezmocná feťácká troska – a tak do stavu „větší než život“ prostě dospěje (byť je dost v rozporu s jeho dosavadními vlastnostmi, že se takovou troskou stal), ovšem u Magneta se ty polohy střídají ode zdi ke zdi – a prostě to není jedna a tatáž postava, nýbrž dvě zcela rozdílné postavy, což není evidentní (a) proto, že Fassbender je skvělý v obou z nich, (b) proto, že film prostě v určitý moment potřebuje padoucha a divák dostane, co v daný moment vyžaduje.

A přitom je Singerův koncept naprosto zřejmý a podobně jako u prvních dvou filmů velmi chytrý. Ve druhém dílu byl padouchem otec mocného mutanta, což bylo v jistých ohledech pochopitelné (a tady se to naopak dost zabíjí). V tomto případě je pak padouchem ironicky lilipután, který vášnivě bojuje proti mutantům coby nadlidem, ale ještě zarputileji sám sebe prezentuje jako nejpovolanějšího z lidí, i když by mohl být snadno ironicky vnímán jako postižený, evolučně automaticky diskvalifikovaný jedinec.

Tento skvělý nápad má ovšem jednu zásadní nevýhodu: daná postava se nijak nemění a zůstává ve vyprávění přítomna prostě jen jako opakující se nerozvíjený motiv, který sice chod dění rozběhl – ale stalo se tak před samotným začátkem vyprávění, po něm už je spíše pasivní figurou, ba objektem dění. Všechno k němu v první půli filmu směřuje (motivuje se sestavování týmu, jakkoli tento tým i jeho plán jsou absurdní) a v druhé půli filmu se od něj odvíjí – ale on sám na tom má jen malý podíl.

Totéž lze říci i o Hankovi (ač údajně supergeniální, je tady jen trouba, Xavierův poskok), Magnetovi (mění dvě radikální polohy, ale tyto se nerozvíjejí) i Wolverinovi (vyřídí původní vzkaz, ale pak už se jen veze – s výjimkou deus ex machina momentu, který ale zase vůbec neodpovídá jeho ranařskému naturelu) – a to nemluvím o scénách z budoucnosti, které všechny vypadají jako posledních deset minut Matrixu na lodi Nabukadnesar… vlastně včetně vyznání lásky.

Rozhodující barometr

Jakkoli se Singer snaží a na poli scén bezesporu filmařsky i vypravěčsky uspívá, postavy mutantů z První třídy jednoduše nejsou stejnými postavami jako mutanti z obou jeho X-Men, a zároveň má statická struktura Budoucí minulosti točící se kolem dvou velkých deadlinů (v minulosti, plus jednoho v budoucnosti) daleko do dynamické struktury pečlivě dějově rozvíjených motivů v X-Men 2 – a to navzdory vší akcentované osudovosti zápletky, významovým ambicím dialogů a bombastičnosti jednotlivých scén.

X-Men: Budoucí minulost (65%)

X-Men: Budoucí minulost (65%)

Bryan Singer v X-Men: Budoucí minulost bezesporu filmařsky i vypravěčsky uspěl, nicméně postavy mutantů z První třídy jednoduše nejsou stejnými postavami jako mutanti z obou jeho X-Men, a zároveň má statická struktura nového filmu, točící se kolem dvou velkých deadlinů, daleko do dynamické struktury pečlivě dějově rozvíjených motivů v X-Men 2 – a to navzdory vší akcentované osudovosti zápletky, významovým ambicím dialogů a bombastičnosti jednotlivých scén. Výsledek vyvolává spíš dojem nostalgie než pocit estetické progresivity, což není nutně pozitivní dojem.

Tato osudovost (reprezentovaná situací nepředstavitelnou v reálném světě, na rozdíl třeba od druhého Kapitána Ameriky v paralele k nedávné kauze NSA), významotvornost (pracuje s neskrývaným patosem hlubokomyslných promluv, což je ve značném rozporu s věcností nolanovských Batmanů) i do-sebe-zahleděnost a vykořeněnost jednotlivých scén (kdy komiksový film jako by se vracel do doby, kdy byl nucen se definovat vůči většinové produkci) pak představují zároveň poslední problematické body.

Těžko lze o jednom každém z těch tří prvků říct, že by byly špatně – vždyť právě kvůli nim původní X-Men i X-Men 2 působí dodnes tak nezaměnitelně. Zároveň ale každý z těch tří prvků jako by se v Budoucí minulosti zjevoval mimo čas, mimo kontext současného blockbusteru a mimo vývojovou linii komiksového filmu od doby, kdy Singer opustil X-Men kvůli Supermanovi. Opět ozvláštňují, ale vyvolávají spíš dojem nostalgie než pocit estetické progresivity, což není nutně pozitivní dojem.

Rozhodujícím barometrem asi bude scéna z úplného závěru filmu – kde se buď spíše dojmete (a pak budete z filmu pravděpodobně nadšeni), nebo spíše naštvete nad sentimentální stupiditou (pročež zvítězí spíš negativní hodnocení estetického zážitku). Fakt, že spadám spíše do druhé kategorie a za mnohem lepší filmy považuji méně samolibou X-Men: První třídu či nedávného Kapitána Ameriku: Návrat prvního Avengera, tak nemusí znamenat, že na tom nebudete úplně opačně.

X-Men: Budoucí minulost (X-Men: Days of Future Past). USA, 2014, 132 minut. Režie: Bryan Singer. Hrají: Hugh Jackman, Michael Fassbender, James McAvoy, Jason Flemyng, Ian McKellen, Jennifer Lawrence, Patrick Stewart, Nicholas Hoult, Ellen Page, Peter Dinklage, Halle Berry, Shawn Ashmore, Lucas Till, Daniel Cudmore, Fan Bingbing, Booboo Stewart, Omar Sy, Evan Peters, Adan Canto, Larry Day, Evan Jonigkeit, Jaa Smith-Johnson, Amelia Giovanni, Gregg Lowe, Josh Helman, Thai-Hoa Le, Jason Deline, Robert Crooks, Anna Paquin. Premiéra v českých kinech 22. května 2014.

autor: Radomír D. Kokeš | 25. 5. 2014 12:44

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama