Herec Matthew McConaughey coby námořník Baker každý den vyjíždí na moře. Tíží ho minulost i sen - touha chytit bájného tuňáka. Aby ale Baker netřel bídu s nouzí, občas musí přibrat partu turistů, co si zaplatí za rybolov.
Ať už hrdina na moři či po nocích dělá cokoli, ráno si o tom povídá celé město včetně paní, u níž nakupuje návnadu. Prostor pro klevety se brzy významně rozšíří, když do Plymouthu přijede kráska s velkýma mandlovýma očima herečky Anne Hathawayové, která kdysi bývala Bakerovou ženou. A teď má pro něj velmi neslušný návrh.
Režisér a scenárista Steven Knight je známý především jako autor scénářů, z nichž nejoceňovanější jsou ty k temným krimifilmům Špína Londýna či Východní přísliby, případně seriálu Peaky Blinders - Gangy z Birminghamu.
Tentokrát však Knight napsal a také zrežíroval látku, která působí, jako by námět vznikl zhruba roku 1999 v hlavě nějakého studenta gymnázia a milovníka tehdejší popkultury.
Nesluší se prozradit, co je na ostrově Plymouth špatně, s velkou pravděpodobností na to divák přijde dříve než hrdinové. Ale ne dostatečně brzy, aby půl filmu jen nekroutil hlavou, proč musí sledovat takto neživotné postavy, proč herec formátu McConaugheyho působí jako karikatura slavných literárních postav posedlých lovem bájné ryby.
Je zjevné, že Knight, který sám vystudoval anglickou literaturu, chtěl natočit něco víc než thriller. Že chtěl trochu experimentovat, otestovat, kam lze zajít ve hře se změnami perspektiv či s povahou reality, která hrdiny obklopuje. Ten experiment mu ale moc nevyšel.
Možná byl součástí autorského záměru i fakt, že se nelze ztotožnit či sympatizovat s postavami, které se chovají jako roboti posedlí bláznivou formou umělé inteligence. Scénář však vede k odhalení tak banálnímu, že tato hra s trpělivostí publika opravdu nestojí za úmorné čekání na nějakou tu "bouři".
Steven Knight se dotýká otázek identity, hranic, za nimiž končí realita a začíná šílenství. Ale také otázek etických, které míří k povaze a ospravedlnitelnosti zločinu. To je však opravdu jen dotek a takřka není cítit. Navíc se film zapomíná - anebo možná nechce - dotknout také emocí.
Tvůrci jako David Cronenberg či Christopher Nolan už podobná témata prozkoumali s větší invencí i zručností, nechali diváky skutečně propadat do různých rovin skutečnosti. A pokud některé Nolanovy filmy bývají též zpochybňovány, neboť se občas zdají být konstruktem bez emocí, pak je tento konstrukt rozhodně vysochán s nesrovnatelně větší péčí.
Ticho před bouří nemá moc zamotat publiku hlavu jako třeba Cronenbergův film eXistenZ či Nolanův Počátek. Vlastně by se měl spíše jmenovat Ticho. Protože i když ve filmu přijde bouře, slaná mořská voda po divácích jen netečně steče.
Převažuje tu ticho, v němž na ostrově Plymouth ubíhá den za dnem a občas jakýsi všemocný stvořitel přihodí postavy, které lehce zkomplikují děj.
Steven Knight není tak sebestředný autor jako M. Night Shyamalan, který se svou nedávnou novinkou Skleněný také snažil zamotat divákům hlavu a ze všech sil uniknout běžným vypravěčským normám.
Ticho před bouří je ovšem podobně nezajímavý - a ve své první půli ještě unylejší - vypravěčský experiment. Režisér Shyamalan svou umíněností a předváděním alespoň nějakou emoci dovedl vykřesat: dovedl být nesnesitelný.
Ticho před bouří
Scénář a režie: Steven Knight
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 31. ledna
Na Ticho před bouří se nelze ani naštvat, spíše tak lítostivě pokrčit rameny při sledování finále, které kromě posledního překvapení přináší i potvrzení, že Knightovi jde o hluboké city, na něž se pokouší hrát. Že ty občasné patetické scény v průběhu filmu nebyly hrou, ale jen předehrou k rádoby smutnému závěru.
Smutný ten film skutečně je. Ale pouze jako příklad kolosálního nezdaru. Některé ryby je lepší nechat plavat.