Recenze - Vlastně není překvapivé, že se jihokorejský režisér Joon-ho Bong pokouší oslovit anglicky mluvící publikum. Nedávno to přece pěkně vyšlo Parkovi a jeho Stokerovi, v Hollywoodu navíc na mainstreamovější úrovni stále chybí generace výrazných filmařů, jež by ozvláštňovala zavedené trendy víc než na úrovni opatrných úkroků.
Proto se ostatně i k blockbusterům za stamiliony dostávají režiséři jako Marc Webb (Spider-Man), Gareth Edwards (Godzilla) a Colin Trevorrow (Jurský park), jejichž dosavadní tvorba vysokorozpočtové spektákly příliš neevokovala – producenti tuší, že si musí vychovat nové tvůrce, kteří by do kina dokázali nalákat zase na něco nového. Pro Bonga a jeho Snowpiercera skvělé načasování.
Satira moc nefunguje
Režisér už prokázal značnou variabilitu, má na kontě ryzí kriminálku Pečeť vraha i sci-fi Mutant. Nyní natočil v barrandovských ateliérech s předními anglicky mluvícími herci další sci-fi o postapokalyptické budoucnosti věčné zimy. V ní přežívá (nejspíš) jen neprodyšně uzavřený supervlak Snowpiercer na nekonečné cestě kolem světa. Původně ho nechal postavit průmyslník Wilford (Ed Harris) jako výletní atrakci. V jeho posledních vagónech sídlí spodina, a jak byste se blížili k lokomotivě, všímali byste si i stále luxusnějšího vybavení a podmínek pro život.
Není těžké odhalit, že sledujeme satirický mikrokosmos, v němž najdeme různé třídy společnosti a různé subkultury od pseudointelektuálů po vymetače barů. Spodině při vědomí toho všeho dojde trpělivost a rozhodne se pod vedením charismatického vůdce s temnou minulostí (Chris Evans) a jeho mentora (John Hurt) proklestit si cestu skrze celý vlak až k velkému strojvůdci.
Dystopický vesmír francouzské komiksové předlohy Le Transperceneige by byl coby přesvědčivá satira zcela nefunkční, jakkoliv tento námět vyznívá velmi efektně.
Jednotlivé „kasty“ jsou prezentovány vždy po jednom vagónu s tím, že spokojených boháčů najdeme ve Snowpierceru zásadně víc než spodiny. Ta čítá několik desítek lidí, přičemž se pohybujeme ve vlaku snad se stovkou vagónů.
Podobně jako v nedávném snímku Neila Blokampa Elysium, kde boháči disponují prostředky pro blahobyt celé planety, ale z jasně egoistického důvodu je nechtějí použít, se ani Snowpiercerovi nedaří reflektovat jednoduchý fakt, že ne každý člověk na Zemi může být miliardář, a právě proto si privilegovaní své zdroje žárlivě střeží. Pnutí ve společnosti pak pramení z početní převahy neprivilegovaných a jejich neochoty „nechat se vykořisťovat“ menšinou.
Ve Snowpiercerovi je naopak menšina neprivilegovaná, proto není z pohledu srovnání s realitou jasné, proč vlastně ti lidé nejsou rovnoměrně rozprostřeni do bohatých vagónů a proč je vůbec někdo ve vlaku toleruje, když dělají jen problémy. Není naznačeno, že by pracovali, a tak by bez jejich přítomnosti vlak klidně mohl jet dál. Vlastně se opravdu zdá, že se celý den jen válejí na palandách a plánují rebelii.
Díky závěru evokujícímu Matrix sice pochopíme explicitní dějový důvod, proč spodinu tolerovat (uměle tvořit), to však nic nemění na neplatnosti celé metafory pro současnou společnost.
Americký patos, asijská bezprostřednost
Co by jiný film zcela degradovalo (jak se stalo právě u Elysia), v případě Snowpiercera překvapivě nevadí, protože Bong skvěle pracuje nejen s typicky americkým patosem a angažovaností, ale i s asijskou bezprostředností a přeháněním. Pokud tedy jeho podívané nepřiznáme metaforický přesah, můžeme stále chválit snímek samotný v jeho doslovném významu.
Sledujeme postavy za hranou karikatury (šílená ministryně Tilda Swinton, superegoistický strojvůdce Ed Harris) i scény nad realistickou přesvědčivostí (bojové šarvátky), vždy podávané vizuálně co nejefektivněji a nejokázaleji. Snowpiercer se tím uchyluje k polobéčkové estetice, která mu umožňuje hrát si s motivy a emocemi na dost uvolněné (a zábavné) úrovni.
Snowpiercer (80 %)
Snowpiercer neobstojí jako chytrý film se společensky platným přesahem, ovšem plně uspokojuje coby zručně a ne fádně natočená žánrovka, která si samu sebe velmi dobře uvědomuje, ale přitom nemá potřebu upadnout do otravné rutiny popkulturních odkazů nebo videoherní stylizace, jak by se při „levelovacím“ průniku vlakem vyloženě nabízelo. Režisér Joon-ho Bong jistě se Snowpiercerem netrhne balík, mohl by jím ale na sebe upozornit i širší publikum, jež ho zatím nemělo v povědomí, a třeba dostat příště lukrativní nabídku. Za tuhle intenzivní a svébytnou jízdu by si ji zasloužil.
Nabízí obdivuhodné množství zkratek, díky nimž pokrývá všechna možná témata, jež se v souvislosti s jeho alegorií nabízejí, ale vzhledem k nastavené laťce je nemusí propracovat do hloubky – stačí náznak, aby v intencích poněkud hysterického světa bylo hned jasné, co má který motiv znamenat.
Zkrátka nevadí, že Snowpiercer neobstojí jako chytrý film se společensky platným přesahem, když plně uspokojuje coby zručně a ne fádně natočená žánrovka, která si samu sebe velmi dobře uvědomuje, ale přitom nemá potřebu upadnout do otravné rutiny popkulturních odkazů nebo videoherní stylizace, jak by se při „levelovacím“ průniku vlakem vyloženě nabízelo.
Bong jistě se Snowpiercerem netrhne balík, mohl by jím ale na sebe upozornit i publikum, jež ho zatím nemělo v povědomí, a třeba dostat příště lukrativní nabídku. Za tuhle intenzivní a svébytnou jízdu by si ji zasloužil.
P.S. Film zatím nemá přesné datum premiéry v kinech, což je zvláštní, uvědomíme-li si výraznou českou stopu při jeho vzniku.
