Recenze - Ve Zkaženém městě se James Dean setkává s Audrey Hepburn. On je poslední nevinný, který místní mládeži neprodá víc než dvě pilulky extáze denně. Ona zas osamělá upírka, co provádí strašlivé věci – třeba krade dětem skateboardy. Rebel bez příčiny a osudová krasavice prožívají všemožné žánrové strasti a možná spolu nakonec dosáhnou vyššího stádia bytí. V cadillacu. S kočkou. Na jiném a lepším místě.
Uvedení snímku Sama nocí tmou režisérky íránského původu Any Lily Amirpur u nás předcházel poměrně silný hype podpořený bizarními nálepkami typu „první íránský upírský western‟.
Zpochybnitelné je tu ale každé slovo, a přitom by se řeklo, že film, kde je efektně mučeno otravné dítě a v jedné z hlavních rolí vystupuje gigantická kočka (Masuko), nemůže být z podstaty špatný. Hranice mezi podbízivým midcultem a skutečným autorským vyjádřením je bohužel křehká jako krkavice hlavního hrdiny.
Sledujte, znám všechny důležité filmy!
Filmy o upírech jsou dlouhodobě v kurzu a během uplynulé dekády vzniklo dost takových, v nichž režiséři přetavili svou lásku k žánru do svébytného autorského tvaru. S upírským hororem úspěšně experimentoval například Korejec Park Chan-wook (Žízeň, Stokerovi), Tomas Alfredson natočil adaptaci upírského thrilleru ze severu (Ať vejde ten pravý) a Jim Jarmusch se po delší době přihlásil k žánrové tvorbě atmosférickou studií ze života upírského páru (Přežijí jen milenci).
Ačkoliv je každý z uvedených filmů úplně jiný, jejich dominantním znakem je vyváženost, s níž tvůrci propojili své fanouškovské zaujetí žánrem s teoretickou znalostí a praktickými dovednostmi. Ke svým projektům pak přistupovali s vědomím, že žánr neslouží k okázalé demonstraci intelektuální převahy, ale má se mu skládat pocta.
Ana Lily Amirpur se k tomuto typu filmů hlásí, ale Sama nocí tmou nakonec reprezentuje cosi radikálně jiného. Snaha o sofistikovanost začíná a končí tím, že autorka mechanicky cituje jakýsi domnělý kánon západní popkultury. Máme tu superhrdinský komiks, Upíra Nosferatu, noirovou estetiku, Davida Lynche i Sergia Leoneho. Celé to ovšem působí jen jako odškrtávání položek ze seznamu Sledujte, znám všechny důležité filmy!
V naprosté většině případů nedochází k žádným významovým posunům nebo inovacím, které by jakkoliv manipulovaly s diváckou zkušeností, na níž žánrovost stojí. Například montáž obrazů ze života hrdinů, kterou provází variace Morriconeho motivů, by v Leoneho filmech předznamenávala velké finále; zde ale bez pointy vyšumí, aniž by bylo zřejmé, jaký byl její význam pro vyprávění.
Sama nocí tmou je problematická svou nedůsledností. Autorka měla k žánru přistoupit s pokorou a jasnou koncepcí, nebo se naopak úplně utrhnout z řetězu a být prostě divná. Feťákův absťák nasnímaný jako nosferatovské třeštění nebo perforace ušního lalůčku zavíracím špendlíkem jsou příjemně bizarní a film na chvíli nepůsobí jen chladně a odtažitě. Podobných momentů je ale zoufale málo na to, abychom uvěřili, že v tomto světě je možné cokoliv a nepátrali po jeho (neexistujících) pravidlech.
Líbivé, ale vyprázdněné obrazy
Násilné a nekoncepční uplatňování žánrových postupů a zároveň urputná snaha přijít s něčím vlastním – nejlépe výsostně uměleckým – způsobuje nerovnováhu, v níž se film rozpadá do podivného mixu líbivých, ale vyprázdněných obrazů, které se víceméně nahodile prolínají. I přes černobílý minimalismus dlouhých, precizně komponovaných záběrů se tak ocitáme na pokraji chaosu.
Sama nocí tmou (50%)
Dalo by se očekávat, že film, kde je efektně mučeno otravné dítě a v jedné z hlavních rolí vystupuje gigantická kočka (Masuko), nemůže být z podstaty špatný. Hranice mezi podbízivým midcultem a skutečným autorským vyjádřením je bohužel křehká jako krkavice hlavního hrdiny. Místo rebelského íránského filmu je Sama nocí tmou jen řadovým produktem ze Sundance, který se tváří, že je výjimečný, ale přitom selhává v základech.
Prostor je jen křehká kulisa, která se při bližším zkoumání beznadějně bortí, a postavy nejsou dostatečně zajímavé nebo divné, aby nepůsobily jen jako figurky bez motivace.
Do zákonitostí a fungování takto konstruovaného universa nelze spolehlivě proniknout, a stále tak setrváváme kdesi na povrchu. Přitom by jen stačilo správně dávkovat informace.
Fikční svět je plný motivů, které stimulují naši představivost nebo slibují, že budou dále rozvíjeny, ale skoro nikdy se tak nestane. Víme například, že mrtvoly se tu běžně odhazují do vyschlého řečiště, kde nikoho nezajímají, ale tělo, které je opravdu potřeba schovat, je ponecháno všem na očích. Ani náznakem se tu také nereflektuje, že je někdo noc co noc vysát. Vágní konstatování, že město je Zkažené, prostě nestačí; i kdyby v něm žili samí psychopati, takto extravagantní způsob smrti by někoho minimálně zaujal.
I když všechny lapsy nejsou patrné na první pohled, vyniknou okamžitě poté, co získáme odstup daný odchodem z kina nebo hlubší znalostí žánru. Místo rebelského íránského filmu je tak Sama nocí tmou jen řadovým produktem ze Sundance (viz také například nepovedenou adaptaci hororu Jacka Ketchuma Žena), který se tváří, že je výjimečný, ale přitom selhává v základech.
Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night). USA, 2014, 99 minut. Scénář a režie: Ana Lily Amirpour. Hrají: Sheila Vand, Marshall Manesh, Mozhan Marnò, Dominic Rains, Reza Sixo Safai, Pej Vahdat, Arash Marandi. Premiéra v českých kinech 8. ledna 2015.
