Branagh natočil Popelku s podobnou vervou jako Hamleta

Martin Bubrín
Aktualizováno 30. 3. 2015 22:52
Adaptace režiséra Kennetha Branagha opouští současné standardy velkorozpočtových filmů a vrací se k pohádkovým kořenům.
Popelku pro Disneyho natočil Kenneth Branagh.
Popelku pro Disneyho natočil Kenneth Branagh. | Foto: Falcon

RecenzeKenneth Branagh se prostě nespokojí s byť jen lehce nadprůměrně odvedenou prací. Čtyřiapadesátiletý režisér – známý svými perfekcionistickými shakespearovskými adaptacemi Hamleta, Jindřicha V. nebo Mnoho povyku pro nic – a zároveň prověřený divadelní herec se etabloval v Hollywoodu teprve před čtyřmi lety v žánrech pro něj dosud neprozkoumaných.

V komiksovém velkofilmu Thor ukázal, že velkorozpočtový snímek za sto milionů dolarů může být stále decentní a charakterní podívanou, v níž nejsou okostýmovaní superhrdinové pro smích, zatímco v akčním filmu Jack Ryan: V utajení předvedl, že jde natočit staromódně napínavý thriller téměř bez akčních scén a výhradně se zaměřením na postavy.

Branaghova třetí hollywoodská zakázka však vzbuzovala drobné obavy, protože se jednalo o další počin z tandemu hraných adaptací kreslených klasik studia Walt Disney, na nichž si „vylámali zuby“ i léty zkušení tvůrci jako Tim Burton (Alenka v říši divů) či Sam Raimi (Mocný vládce Oz).

Jedno z nejmajetnějších filmových studií na světě totiž drží nad svými snímky absolutní kontrolu a jen zřídka se stává, aby mohl režisér otisknout své vizi unikátní tvar (extrémním případem se zde stává loňská Zloba – Královna černé magie, kterou natočil vrchní trikař Alenky v říši divů a která vypadala spíše jako triková videohra). 

Ve filmu ze známějších hereček účinkují Cate Blanchettová, Lily Jamesová a Helena Bonham Carterová.
Ve filmu ze známějších hereček účinkují Cate Blanchettová, Lily Jamesová a Helena Bonham Carterová. | Video:

Potěší tedy, že s Popelkou, kterou nyní hrají také česká kina, se Branaghovi podařilo opatřit zdánlivě odhadnutelný studiový snímek (a ještě k tomu pohádku, jejíž úmysly bývají většinou ryze ekonomické) neuvěřitelnou svěžestí. Ta ukazuje, že i k jedné ze zřejmě nejprovařenějších pohádek vůbec se dá přistoupit inovativním a seriózním způsobem.

Titanic mezi pohádkami

Branagh totiž k Popelce přistupuje s podobnou vervou, jako by točil Hamleta. Dialogy, které by v jiném typu filmů zaváněly svou strojeností, afektovaností a naivitou, jsou zde součástí promyšlené struktury vzdávající hold klasickým literárním dílům (odtud daný „vysoký“ jazyk), stejně jako samotné, neskonale naivní pohádkové předloze z roku 1950.

Pieta a úcta k ceněnému disneyovskému originálu je ostatně cítit z každého záběru, potěší tedy, že Branagh se scenáristou Chrisem Weitzem (Zlatý kompas, Jak na věc) se nevydali cestou pouhé hrané nápodoby předobrazu, nýbrž kompletní předělávkou celého pohádkového konceptu a zasazení známých prvků do nových kontextů.

Díky tomu lze v nesčetněkrát adaptovaném příběhu, který vlastně ani z hlediska dějové výstavby nemůže překvapit, stále objevovat něco nového a poutavého, což ze sledování činí spíše aktivní než pasivní zážitek hodný oddechového typu filmu. A vůbec podívanou, kterou je ideálně lepší vidět více než jednou – a to nejen kvůli mnohým skrytým náznakům na celý disnyovský svět (viz scéna na bálu), ale i nebývalé propracovanosti samotného vyprávění.

Branaghova adaptace ukazuje, že i k jedné z nejprovařenějších pohádek se dá přistoupit inovativním způsobem.
Branaghova adaptace ukazuje, že i k jedné z nejprovařenějších pohádek se dá přistoupit inovativním způsobem. | Foto: Falcon

Už dlouho nebyl v kinech k vidění film, který by byl takovým způsobem komplexní – od zapadajících dějových informací přes dořešenost motivů až po vývoje jednotlivých postav. Vše dává v Popelce zkrátka dokonalý smysl, což z ní činí jeden z těch vzácných příkladů filmů, které i přes veškerou neoriginalitu námětu fungují jako dokonale promyšlený mechanismus. Takový, jenž dokáže z neatraktivního a relativně ohraného materiálu, používaných archetypů postav a žánrových klišé v jistém smyslu vykřesat originálním podívanou.

Ohledně perfekcionismu by si mohl Branagh klidně podat ruce s takovým Jamesem Cameronem – i jeho Titanic nebo Avatar jsou naprosto předvídatelnými, ale působivými vypravěčskými kolosy, které zužitkovávají více než stoleté zkušenosti s vyprávěním příběhů filmem a jejich účinky na diváka.

Naivní Popelka v realistickém světě

I když se hlavní hrdinka po celý film řídí naivním heslem „být odvážná a laskavá“, k pravé pohádce o pasivní disneyovské princezně, které spadne princ i celé království do klína, má přeci jen daleko. Tvůrci chytře doplnili Popelčin (v tomto filmu Elčin, předponu „Pop“ získá až v průběhu filmu) příběh o tragickou „backstory“, která dává jejímu konání (i konání dalších postav) smysluplnost a umně se vyhýbá jejich karikování na černobílé bázi dobro/zlo. To, co je v originálu jen naznačeno (vztah s otcem a matkou), se v aktuální verzi stává zásadním klíčem k pochopení celého filmu.

Poté, co oba Popelčini rodiče zemřou, je mladá dívka odkázána na strastiplný život se dvěma hloupými nevlastními sestrami a macechou. Ani to ji však přes veškeré hoře a překážky, které soužití přináší, nezlomí a po celou stopáž je aktivní ženskou hrdinkou, která to, čeho nakonec dosáhne, získá skrze své neúnavné vzdorování a počínání si – nejen díky zničehonic se objevivší magii (z toho hlediska je aktuální Popelka pro mladé divačky mnohem inspirativnější figurou, než nabízí současný trend bezduchých „young adult“ adaptací).

Tomáš Stejskal a Jindřiška Bláhová recenzují nejnovější filmy.
5:12
Tomáš Stejskal a Jindřiška Bláhová recenzují nejnovější filmy. | Video: Tomáš Stejskal, Jindřiška Bláhová

Na magii samozřejmě také dojde, ale náhlé zjevení Víly kmotřičky je opět ospravedlněno prologem, který neprůstřelně obhajuje kouzelnou pasáž na královském bále, kdy Popelka dostane kočár i nové šaty. Magické a pohádkové elementy jsou obecně potlačeny na co nejmenší úroveň ve snaze nabídnout co nejrealističtější, ale zároveň stále idylický pohled na původně naivní muzikálovou Popelku. Skutečně triková scéna, u níž bychom mohli hovořit o atrakcích, je všehovšudy jen jedna.

Zbytek je kostýmní drama, které mnohem raději zabíhá k realističnosti než líbivé pohádkovosti, ať už prostřednictvím stylistické stránky nebo načrtnutím daných postav a světa, který obývají. V něm už není polovina stopáže věnována roztomilým rozdováděným myškám, které Popelce ušijí šaty a nahánějí se s kocourem Luciferem (jejich přítomnost a způsob komunikace s Popelkou je opět chytře vyřešena v prologu), nýbrž hlavním a vedlejším postavám, které dostávají nebývale mnoho prostoru.

Odvážně a laskavě

Kromě Popelky se největšího prokreslení dostane hlavně mladému Princi, který ve své královské profesi paralelně řeší podobná trable jako ústřední hrdinka a hlavně není jen bezduchým hybatelem událostí jako v originále (kde vyhlásí jen pátrání po ženě, které padne střevíc), nýbrž plnokrevnou postavou. Když se například se svým otcem rozhoduje o volbě partnerky ke sňatku, nebojí se být film na chvíli i politický a ukázat těžkost princova rozhodnutí, které může nést následky pro budoucnost jeho země.

Z vedlejších postav pak nebývale vyniká právě macecha (v podání prvotřídní Cate Blanchettové), která jen vzdáleně připomíná jednorozměrnou zlou figuru. Ani ona, ani žádná další ze záporných postav filmu nevyznívá jako jednoznačný padouch, nýbrž jako jedinec dohnaný do svého stavu vnějšími okolnostmi, na což například macecha brilantně poukazuje svým monologem v závěru.

Kromě dějových linií, významů, motivací postav a ztvárnění daného světa by se Popelka v dalších několika odstavcích dala samozřejmě rozebírat i z hlediska stylu, a to zejména mizanscény, která je absolutním triumfem, co se týče výpravy, kostýmů a make-upu. O jejich významotvornosti a motivovanosti by se vlastně dala napsat kratší analytická práce – zejména scéna na královském bále ukazuje práci několikanásobných držitelů Oscara, produkčního designera Danteho Forettiho a kostymérky Sandy Powell, v celé kráse. Příjemný emocionální dopad snímku zase dodává staromódní, ale přesto působivá hudba Patricka Doylea.

Režisér Branagh ve své Popelce zkrátka ukazuje (a znovu potvrzuje), že naivita, jednoduchost a klišé nemusí být automaticky zárukou nudného a nezajímavého filmu. Kdo umí s danými prvky zacházet, vytvoří dokonale promyšlený a fungující film, jehož přímočarost je spíše důkazem sofistikovanosti tvůrce, jenž se raduje ze samotného vyprávění příběhu a pomocí velkorysé inscenace dokáže tento pocit odvážně i laskavě zprostředkovat divákům.

 

Právě se děje

před 4 minutami

Jablonec a Liberec odehrají v boji s pandemií imaginární derby

Fotbalisté Jablonce a Liberce sice kvůli pandemii nového koronaviru a přerušení ligy nebudou moci o prvním dubnovém víkendu odehrát plánované podještědské derby na hřišti, zápas se ale uskuteční aspoň imaginárně. Severočeští rivalové začnou v pondělí na odložené utkání prodávat vstupenky v hodnotě 100 korun a výtěžek věnují Krajské nemocnici v Liberci na podporu v boji s nemocí COVID-19.

Fanoušci si mohou v internetové síti Ticketstream kupovat lístky až do neděle, kdy se mělo derby původně hrát. Počet charitativních vstupenek není nijak omezen.

"Místo prestižní fotbalové bitvy se teď svádí jiný a mnohem zásadnější boj, a to boj o lidské životy. Nesvádí ho fotbalisté na zeleném trávníku, ale zdravotníci v nemocnicích. Jejich soupeř je bohužel obzvlášť zákeřný a o to jsou jejich statečné a obětavé výkony obdivuhodnější. V tom boji jim všichni musíme aspoň symbolicky pomoct," uvedly kluby ve společném prohlášení.

Fanoušci po zaplacení obdrží e-mailem speciální elektronickou vstupenku. "Poslouží vám jako stálá připomínka toho, že když to bylo třeba, nezůstali jste v ofsajdu. Věříme, že se v našem kraji najde dost lidí, kteří své zdravotníky v jejich zápase nenechají samotné. Pořiďte si svou vstupenku na derby proti koronaviru, pořiďte ji i svým blízkým. Nikdy nevíte, kdy někdo z nich pomoc zdravotníků bude taky potřebovat," dodali severočeští rivalové.

Podobnou iniciativu spustila nedávno Zbrojovka Brno, která se snaží vyprodat někdejší stadion Lužánky při imaginárním utkání se Slavií. Jde o připomínku slavného zápasu z října 1996, na který dorazilo 44.120 diváků, což je dodnes nejvyšší návštěva samostatné ligy. Výtěžek z virtuálních vstupenek získá na boj s koronavirem brněnská Fakultní nemocnice v Bohunicích.

Další zprávy