RECENZE Natripovaný puberťák v Pompejích krade. Ale marně

Martin Svoboda Martin Svoboda
25. 3. 2014 8:16
Pompeje nabízejí mix Gladiátora a 2012. A i když si Paul W. S. Anderson "půjčuje" u lepších filmařů, zůstává výsledek nevýrazně nudný.
Pompeje.
Pompeje. | Foto: Bontonfilm

Recenze - Paul W. S. Anderson vyhlíží na fotkách i v padesáti na třicet a podle vystupování byste mu tipli teenagerovský věk. Jeho filmy vypadají na první pohled, právě jako kdyby natripovaný puberťák plácal dohromady všechno, co se mu líbí, ať už to viděl v televizi, v kině nebo na monitoru svého počítače.

Na rozdíl třeba od Michaela Baye se nezdá, že by tím chtěl ohromovat a naplňovat vlastní ambice, chce prostě bavit. Je to otravné? Je to geniální? Těžko říct. Na každý pád už ho bere málokdo vážně. A v tom tkví jeho nebezpečí i krása.

Podívejte se na ukázku z filmu Pompeje.
Podívejte se na ukázku z filmu Pompeje. | Video: Bontonfilm

Když se blíží Andersonův nový film, přesně už víme, co se na nás chystá. Dávno totiž vyložil všechny režisérské karty na stůl, a jestli si u „historických“ Pompejí bude mít někdo tendenci stěžovat na přetažení reálné události někam k Emmerichovu spektáklu 2012, udělá vlastně hlupáka sám ze sebe, protože na to lze zareagovat jen: „A co jsi od Andersona probůh čekal?“

Leda pokrčit rameny

Tři mušketýři ukázali, že nad Andersonem se nedá moc dobře pohoršovat, můžeme leda pokrčit rameny a odejít o dům dál. Vytýkat adaptaci románu Alexandra Dumase staršího ahistoričnost a bombastičnost zkrátka nefungovalo už jen proto, že ahistorický a bombastický byl vlastně i původní bestseller a hyperaktivní režisér tyto jeho vlastnosti jen posunul do jednadvacátého století. Kdo nechce, ať nebere.

Z tohoto úhlu pohledu dopadají Pompeje stejně. Jen těžko se odsuzují z principu, jakkoliv se nám ten princip nelíbí. Anderson není neschopný řemeslník, jeho plytkosti jsou poměrně přesně „konstruované“ a „promyšlené“, ač se sluší dodat „svým zvláštním způsobem“.

Pompeje.
Pompeje. | Foto: Bontonfilm

Opusťme tedy pohoršení nad věčným prznitelem. Andersonovi tentokrát dochází dech jinde než "v podstatě" a Pompeje jsou i oproti jeho monotematickým Resident Evilům především unylé a nevýrazné. A co jiného je u akčního filmu likvidační, když ne „nevýraznost“?

Selhávají možná proto, že kombinují rovnou dva existující žánry, což je o řád těžší než pracovat s jedním konkrétním. Anderson se totiž pokusil skloubit tradiční sandálový epos s katastrofickým velkofilmem.

Pompeje.
Pompeje. | Foto: Bontonfilm

Sledujeme příběh gladiátora Mila (Kit Harington z Hry o trůny), kterak se zamiluje do prominentní pompejské slečny Cassiy (Emily Browning), aby o ni v první půli bojoval s Corvusem (Kiefer Sutherland) a v druhé ještě se sopkou (pro zpestření děje si představte, že Vesuv hraje překvapivě nepřítomná Milla Jovovich).

Obě roviny jsou veskrze předvídatelné a mohli bychom si odškrtávat ze seznamu trademarkových scén z 2012 a Scottova Gladiátora, jež Anderson zcela nepokrytě cituje, pokud chceme použít neutrální slovo, a vykrádá, pokud chceme být upřímní.

Nekraď od lepších!

Problém tkví možná i v tom, že zatímco dřív Anderson „citoval“ spíš obecné žánrové postupy a principy, tentokrát velmi viditelně a zhusta „cituje“ z konkrétních dvou filmů konkrétních a, ruku na srdce, o řád lepších režisérů.

Pompeje.
Pompeje. | Foto: Bontonfilm

Pompeje nikdy nedorovnají precizně konstruovanou hollywoodskou destrukci Rolanda Emmericha ani chladně sošnou epiku Ridleyho Scotta. Katastrofa nemá tak tíživý dopad, protože víme, že ji lidská civilizace přečká, část v gladiátorské škole zase postrádá konflikt srovnatelný s přetahováním Crowea a Phoenixe. Pokoušet se dorovnat 2012 a Gladiátora (a samozřejmě další) zkrátka není v Andersonových možnostech. Rozpočet 100 milionů mu nedovoluje ani ubít diváka kvantitou.

Herecká sázka na charisma Kita Haringtona a Kiefera Sutherlanda byla logická, jako je na jisté úrovni logické vše v Pompejích, ale ukázala se lichou.

Pompeje (40 %)

Pompeje

Pompeje selhávají nejspíš proto, že kombinují rovnou dva existující žánry, což je o řád těžší než pracovat s jedním konkrétním. Paul W. S. Anderson se totiž pokusil skloubit tradiční sandálový epos s katastrofickým velkofilmem. Pompeje se nevymkly Andersonovi z rukou, což nakonec spíš zamrzí. Jsou poměrně nudným konstruktem všeho, co režiséra v době natáčení bavilo. Konstruktem, o němž přemýšlel, méně však přemýšlel o tom, koho bude zajímat.

Harington se odhaluje jako herecké poleno, jehož jednu zajímavou polohu vyždímala Hra o trůny. Sutherland, který stihne v dětství zabít hrdinovi rodiče a ještě v dospělosti usilovat o jeho milou, aniž by viditelně zestárl, je pak až příliš schematický a nevyprofilovaný, aby nás mohl zajímat.

Pokud doufáte, že bude výsledek alespoň zábavným způsobem hloupý, potěší vás český dabing, jenž dává slovu „katastrofický“ zcela nový význam. Bohužel jalově pronášené hlášky obřího černého gladiátora jak z osmdesátkové videokazety neutáhnou sto minut stopáže.

Andersonovi se Pompeje nevymkly z rukou, což nakonec spíš zamrzí. Jsou poměrně nudným konstruktem všeho, co režiséra v době natáčení bavilo. Konstruktem, o němž přemýšlel, méně však přemýšlel o tom, koho bude zajímat.

Pompeje (Pompeii). Kanada, Německo, 2014, 102 minut. Režie: Paul W.S. Anderson. Hrají: Emily Browning, Kit Harington, Kiefer Sutherland, Carrie-Anne Moss, Jessica Lucas, Adewale Akinnuoye-Agbaje, Jared Harris, Paz Vega, Currie Graham, Sasha Roiz.

 

Právě se děje

Další zprávy