Oscarový dokument popisuje, jak Snowden vyrazil do boje

Jan Gregor Jan Gregor
8. 3. 2015 16:11
Festival Jeden svět uvádí Oscarem čerstvě oceněný dokumentární film, jenž líčí první setkání novinářů z deníku Guardian s Edwardem Snowdenem.
Snímek Laury Poitrasové Citizenfour získal minulý měsíc Oscara za dokument.
Snímek Laury Poitrasové Citizenfour získal minulý měsíc Oscara za dokument. | Foto: Jeden svět

Recenze – Ten příběh má prvky prvotřídního špionážního blockbusteru, v němž hrají hlavní roli paranoia, konspirace a dlouhé prsty všemocné státní agentury, která se vymkla společenské kontrole. Jenže drama, které se odehrávalo v červnu 2013 v hotelu Mira v centru Hongkongu nebylo fikcí ve stylu agenta Bournea. Právě tady předal Edward Snowden dvěma novinářům z deníku Guardian své výbušné materiály o bezprecedentním rozsahu shromažďování dat o občanech americkou vládní agenturou NSA.

Osm hongkongských dní, které otřásly světem, zaznamenala na svou kameru režisérka a aktivistka Laura Poitrasová. Snímek, který před necelými dvěma týdny vyhrál Oscara za nejlepší dokument, nyní v Praze uvádí festival Jeden svět.

Demokratická společnost na křižovatce

Oscarový úspěch filmu Citizenfour nebyl až tak velkým překvapením. Ocenění se dá brát jako politické vyjádření podpory akademiků odvážnému whistleblowerovi, ale snímek obstojí sám o sobě jako sugestivní filmová podívaná. Dá se na něj dívat jako na autentický záznam napínavé kapitoly dějin žurnalistiky a občanského aktivismu a za pár let bude sloužit jako otisk určitého zeitgeistu.

Edward Snowden s Laurou Poitrasovou a další hrstkou aktérů zainteresovaných v kauze nám říkají, že demokratické společnosti stojí na křižovatce. Digitální technologie zcela změnily naše vnímání svobody, bezpečí a soukromí. Neuvědomujeme si, co všechno na nás prozrazuje vyhledávání na internetu, telefony a platební karty. Potenciál zneužívání je tu ohromný.

Dokumentární snímek Laury Poitrasové Citizenfour líčí první setkání s Edwardem Snowdenem.
Dokumentární snímek Laury Poitrasové Citizenfour líčí první setkání s Edwardem Snowdenem. | Video:

Příznačná je už atmosféra, v níž film vznikal. Setkání Poitrasové a novinářů z Guardianu se Snowdenem předcházely měsíce opatrných výměn zpráv prohnaných šifrovacím softwarem. Její první dva filmy Má země a Přísaha kriticky nahlížely na americké angažmá v Iráku a autorka se kvůli nim ocitla na bezpečnostním blacklistu, což kromě odposlouchávání znamenalo pravidelné šikanózní výslechy na letištích při cestách a návratech do Spojených států. I proto se nějaký čas před setkáním se Snowdenem preventivně přestěhovala do Berlína. Investigativní práce sahající do vysokých mocenských struktur už zkrátka zkrátka není taková idylka jako za časů Boba Woodwarda a Carla Bernsteina a jejich aféry Watergate.

Ani stopa narcismu

I proto je přinejmenším fascinující, že s vědomím toho všeho se na scéně objeví devětadvacetiletý mladý muž, který se dobrovolně vzdá vyhlídky života po boku přítelkyně a riskuje život nebo přinejmenším dlouholeté vězení tím, aby poukázal na nečestné praktiky svého mocného zaměstnavatele. Glenn Greenwald i Ewen McAskill z Guardianu se pokoušejí opakovaně Snowdena přimět, aby jim poodhalil své pohnutky, ale ten jen opakuje, že mu prostě jde o svobodu a principy. A buď je ten mladík s nesmělým úsměvem tak dobrý herec – anebo je to prostě vážně Mirek Dušín.

V jeho projevu není ani stopa narcismu, megalomanství nebo ideologické zaslepenosti jako u Juliana Assange. Na rozdíl od tohoto zakladatele WikiLeaks totiž Snowden svými úniky neohrozil ničí životy a při svém jednání s novináři výslovně trval na tom, aby sami posoudili etičnost zveřejnění dokumentů a rozhodli se podle toho. Snowden se v hongkongském hotelu skoro nepřirozeně emočně kontroluje, i když se na jeho osobu začíná postupně soustředit pozornost celého světa. Maska sebekontroly mu padá z tváře jen v pár okamžicích – nejvíce, když uprostřed jedné z natáčecích seancí najednou v hotelu opakovaně zazní požární alarm. Je to signál, že ho našli a za chvíli vtrhne do dveří komando? Recepce naštěstí po chvíli potvrdí, že šlo jen o běžný test alarmu. Každopádně Poitrasová portrétuje Snowdena bez příkras i bez idealizace, a ten z filmu i přesto, že musel být v ohromném nervovém pnutí, vychází jako sympaťák z čítanek občanské výchovy.

Dokument o hrozící ztrátě občanských svobod je přes vážnost svého tématu prodchnut opatrně optimistickým étosem. Glenn Greenwald v závěrečné scéně naznačuje, že v řadách bezpečnostních struktur USA našel Snowdenova pokračovatele, sám Snowden už zase bydlí se svou přítelkyní (částečný happyend kalí fakt, že jsou stále hosty Putinovy říše). Globální interkonektivita sice usnadňuje práci mašinérii, proti které Snowden vyrazil do boje, digitální prosíťovanost ale na druhé straně umožňuje spojit síly podobně smýšlejícím disidentům systému, jako tomu bylo při vzniku tohoto snímku. Úspěch filmu Citizenfour vygradovaný Oscarem koneckonců ukazuje, že agenda všeobecného špiclování není lidem lhostejná. Chtělo to jen osobní odvahu jednoho zaťatého ajťáka, aby špínu vytáhl na světlo.

 

Právě se děje

Další zprávy