Recenze - Dá se vyjmenovat mnoho věcí, které by mohly divákům Non-stopu, nové spolupráce Liama Neesona a Jaume-Collet Serry (společně natočili už thriller Neznámý), vadit.
Generické postavy i zápletka, vršení žánrových i jiných klišé, nepravděpodobný děj, za vlasy přitažená motivace padouchů a nakonec i komorní výprava, která skoro celý děj zamyká do prostoru jednoho osobního letadla.
Jenže tohle všechno patří ke světu, ve kterém se Non-stop pohybuje. Je to rozlehlý a nechvalně proslulý svět filmových „béček“.
Recyklace tématu i hvězd
Béčka nejsou jen filmy natočené levněji než áčkové vysokorozpočtové snímky. Je to také samostatné odvětví průmyslu, které je do velké míry založené na parazitování na áčkové produkci.
Ostatně už v padesátých letech se filmy kategorie B promítaly v kinech jako dvojprojekce společně s áčkovými tituly. Ve zlatém věku B-filmů, tedy v osmdesátých a devadesátých letech, zase mnohé nízkorozpočtové snímky kopírovaly děje, zápletky a názvy úspěšných filmů jako Vetřelec, Smrtonosná past nebo Rambo.
A tradiční součástí béčkových strategií bylo samozřejmě angažování napůl vyhaslých hereckých hvězd – což u Liama Neesona v případě Non-stopu docela sedí.
Nejde o to, že by Non-stop přímo kopíroval nějaký konkrétní áčkový film. Spíš jen utvrzuje v tom, že základním znakem béčkových filmů je recyklace.
Příběh o leteckém šerifovi, kterého během letu SMSkou kontaktuje terorista a vyhrožuje mu, že pokud nedostane zaplaceno, bude postupně zabíjet lidi v letadle, musí znít pamětníkovi filmů jako Přepadení ve vzduchu nebo Boeing 747 v ohrožení povědomě.
Stejně tak příznačné je ale i to, že až na výjimky jako Hadi v letadle jsme v posledních letech naráželi na podobné scénáře o invazích v letadlech spíš zřídka. Klasické filmové béčko je totiž v době internetu na ústupu. Je to dáno určitě tím, že mu chybí silný distribuční kanál – béčkové filmy si vždycky vytvářely vlastní cestu k divákům, od zmíněných dvojfilmů v padesátých letech, přes fenomén autokin v sedmdesátých po éru videopůjčoven osmdesátých a devadesátých let.
V dnešní situaci, kdy má divák přes DVD a internet přístup k tisícům nejrůznějších filmových archiválií, nezávislých a amatérských snímků, ale i žhavých novinek, se sledování desátého nálevu z Terminátora nezdá jako nejlepší alternativa, s jakým filmem trávit volný čas.
Z devadesátek skokem do teroristické paranoie
Tím se dostáváme k tomu, co je na tomhle jinak tuctovém, naivním a v lepším případě konvenčním filmu s několika dobrými nápady (tím nejlepším, i když rozhodně ne původním, je určitě zobrazování SMSkové konverzace přímo v záběrech s jednajícími postavami), podle mě nejzajímavější.
Non-stop jako by se napůl zapomněl v první polovině devadesátých let u thrillerů s Tommy Lee Jonesem a Wesley Snipesem, a odtud chtěl skočit rovnou do současné doby mobilních telefonů a reálné teroristické paranoie. Výsledkem je hodně zvláštní vyprávění, které každou chvíli neohrabaně klopýtne o nějakou nepatřičnost.
Nejvíc je to vidět na hlavní postavě šerifa Billa. Jde o staromódní a typicky béčkový prototyp málomluvného muže, který na první pohled vypadá jako opilý životní ztroskotanec, ale nakonec dostane příležitost všem ukázat, že se umí vzchopit a zachránit sebe i celé letadlo před promyšleným vražedným plánem teroristů.
Člověk skoro vidí nějakého pantátu, jak sedí u videa a léčí si vlastní komplexy identifikováním se s podobnými hrdiny s drsnou slupkou. Tento typ hlavní postavy byl nemoderní vlastně už v devadesátých letech, kdy do akčního filmu začali pronikat upovídaní a jízliví hrdinové ve filmech s Bruce Willisem nebo Willem Smithem.
Béčkovému filmu ale nemluvné postavy sedí víc, protože dalším charakteristickým znakem tohohle průmyslu vedle recyklace je úspornost – pro mlčenlivé hrdiny není potřeba psát tolik nápaditých dialogů jako pro frenetické tlučhuby. Kromě toho béčka jsou obvykle silně konzervativní a dávají přednost jednoduchosti před sofistikovaností.
Bezelstné a přímočaré staromilství
Tvůrci Non-stopu ale jako by si zároveň uvědomovali, jak moc „z jiného světa“ Bill přichází a měli potřebu z něj udělat nejen hrdinu, ale rovnou mučedníka. Billova autorita je postupně zpochybňovaná nejen anonymním teroristou, ale postupně také posádkou i personálem letadla, jeho nadřízené, ale hlavně celou veřejnost, která se díky kameře v mobilu jednoho z cestujících dozvídá o dění během letu.
Non-stop (50%)
Dá se vyjmenovat mnoho věcí, které by mohly divákům Non-stopu, nové spolupráce Liama Neesona a Jaume-Collet Serry (společně natočili už thriller Neznámý), vadit. Generické postavy i zápletka, vršení žánrových i jiných klišé, nepravděpodobný děj, za vlasy přitažená motivace padouchů a nakonec i komorní výprava, která skoro celý děj zamyká do prostoru jednoho osobního letadla. Jenže tohle všechno patří ke světu, ve kterém se Non-stop pohybuje. Je to rozlehlý a nechvalně proslulý svět filmových „béček“.
Takhle bezelstné a přímočaré staromilství nenajdeme snad ani v největším béčkovém fenoménu současnosti, totiž ve filmových návratech Sylvestera Stallona a Arnolda Schwarzeneggera. Tam se totiž obvykle buduje jakási nostalgická virtuální realita, kde vymoženosti současného světa nemají moc co dělat.
V Non-stopu se naopak naplno ukazuje podezřívavost vůči technologickým nástrojům moderního světa. V teroristově plánu hraje ústřední roli mobilní telefon a ze stejného zařízení nahrává jeden z cestujících záznamy z letadla.
Ty se pak dostávají do televizních zpráv, které jsou vysílány na obrazovkách přímo na palubě, kde působí paniku mezi cestujícími. Dokonce ani teroristova bomba nemá žádný drát, který by se dal přestřihnout a deaktivovat celé zařízení – ještě že na ní jde vyzrát jinak, i když taky postaru a drsně.
Přestože to z prvních scén vypadá, že půjde o film o strachu z létání, nakonec se ukáže, že největší hrozbou není ani omylná letecká technika a už vůbec ne arabský cestující na palubě, ale přístroj, který naplňuje starší generaci mnohem závažnějšími nejistotami – mobilní telefon.
