Recenze - Film Nick Cave: 20 000 dnů na Zemi podkopává konvence žánru hudebního dokumentu tak hravě a inteligentně, že si ho s chutí užijí i ti, kdo Nicka Cavea moc nemusejí. A jeho fanoušci – mezi něž se počítám – můžou být v sedmém nebi.
Snímek natočili jako svůj debut Caveovi dlouholetí spolupracovníci Iain Forsyth a Jane Pollard, britští vizuální umělci, kteří mají na kontě takové happeningy, jako je Rock´n´roll Suicide, což byla věrná rekonstrukce posledního koncertu Davida Bowieho coby Ziggyho Stardusta. Je to šťastné tvůrčí spojení. Oba umělci se nebojí provokovat a zkoumat status rockové star z neobvyklých úhlů pohledu a v nečekaných souvislostech.
Na druhou stranu nejde o nějakou ironickou dekonstrukci – režisérská dvojice má Caveovu tvorbu evidentně ráda a snaží se co nejempatičtěji ukázat, v čem spočívá Nickovo charisma a síla jeho hudby.
Realita je banální
Koncept je jednoduchý. Sledujeme „dvacetitisící den“ sedmapadesátiletého australského barda na matičce Zemi od ranního budíčku po večerní koncert. Na první pohled to nepůsobí zrovna vzrušujícím dojmem. Dopoledne tvoří v pracovně, v poledne jde na schůzku s psychoanalytikem, do toho se objevují flashbacky ze zkušebny, kde vznikalo album Push The Sky Away, jede navštívit nejbližšího hudebního parťáka Warrena Ellise, pak se staví v archivu, kde schraňují jeho fotky a dokumenty, a nakonec se jede domů připravit na večerní koncert v sydneyské opeře.
Jenže autoři v čele s Cavem jdou úplně proti současnému trendu docusoapů a reality shows. 20 000 dnů na Zemi se tváří jako dokument, ale všechny situace jsou nahrané a silně stylizované. Neautentická je také většina prostředí, kde se film odehrává – včetně třeba domku bohémského hippíka Warrena Ellise romanticky umístěného nad mořským útesem. Nick Cave prostě usoudil, že takové bydlení vystihuje jeho kamaráda líp než skutečnost.
Cave si vůbec moc dobře uvědomuje, že realita je příliš banální a nemá v rock´n´rollu co dělat. Proto si v celém dokumentu udržuje masku rozervaného rockového beatníka, a to i díky četným komentářům mimo obraz, které filozofují o povaze tvorby a smyslu života.
Z filmu je zřejmé, že Cave si ten svůj život naplňuje tak, jak si vysnil jako malý kluk, který měl v pokojíčku nad postelí fotku krále Elvise. Rock je ze dvou třetin póza a scénář, na kterém se podílel sám Cave, si dává setsakramentský pozor, aby ze svého hrdiny nestrhl masku bohem políbeného temného básníka, jehož písňové texty a bonmoty by se daly tesat do kamene.
Parťák, se kterým chcete jít na pivo
Na druhou stranu jsou ve filmu i scény s improvizovanými dialogy, v nichž není ani stopy po jakékoli hře na image. Jde o oběd s Warrenem Elvisem anebo rozhovory s Rayem Winstonem, Blixou Bargeldem a Kylie Minogue, kteří se jako přízraky (odkaz na Caveův román Smrt Zajdy Munroa) objevují na zadním sedadle bardova jaguáru. A ty všechny jsou velmi civilní a přirozené a Cave z nich vychází jako odzbrojující parťák, se kterým byste chtěli jít na pivo.
Nick Cave: 20 000 dnů na Zemi (90 %)
20 000 dnů na Zemi připomíná setkání s člověkem, který vás uhrane charismatem a upřímností, s níž se vyznává ze svých nejniternějších pocitů, abyste si po jeho odchodu uvědomili, že vám toho o sobě zas tak moc neřekl a že ho stále obestírá tajemství. Ve svých sedmapadesáti letech už má Nick Cave právo trochu bilancovat, Forsyth s Pollardovou mu postavili filmový pomník, který je důstojný, hravý, a přitom není ani trochu trapný nebo patetický.
20 000 dnů na Zemi připomíná setkání s člověkem, který vás uhrane charismatem a upřímností, s níž se vyznává ze svých nejniternějších pocitů, abyste si po jeho odchodu uvědomili, že vám toho o sobě zas tak moc neřekl a že ho stále obestírá tajemství.
Nick Cave dokáže se svým ikonickým obrazem nakládat naprosto skvěle. Ale to by mu bylo k ničemu, kdyby nefungovaly jeho písně. Ať už si Cave jen tak jamuje ve zkušebně, nebo se vpíjí pohledem do omámených fanynek v první řadě v rockovém klubu, je to pořád živé hraní, které úctyhodného umělce v předdůchodovém věku mění v divokého bastarda ovládaného temnými běsy.
Ve svých sedmapadesáti letech už má Nick Cave právo trochu bilancovat, Forsyth s Pollardovou mu postavili filmový pomník, který je důstojný, hravý, a přitom není ani trochu trapný nebo patetický.
