Recenze - Hollywood už pěkných pár let opatrně našlapuje okolo faktu, že herní průmysl mu stále výrazněji šlape na paty. Teenageři, na nichž zisky filmového mainstreamu stojí, už čím dál víc nabývají dojmu, že hry mohou filmy zcela nahradit.
V reakci na to se posledních několik sezon často setkáváme s postesky recenzentů, že se režiséři až příliš přizpůsobují herním principům a stylizaci, což se týká nejen akčních blockbusterů, ale i sérií jako Hobit, u nichž bychom podobné úlitby asi neočekávali. Akce každopádně nabývá přehnanějších podob, CGI animace se přestává snažit působit realisticky, dialogy vyznívají spíš jako cutscény.
Vzniká podivný paradox, protože film napodobuje herní principy, jež většinou vznikly, když vývojáři okoukali ty filmové. Režiséři tedy kradou zpět, co jim bylo ukradeno, ale mezitím kamsi zmizela... říkejme tomu třeba „duše“. Vrcholem tohoto trendu se zcela nepochybně stává Need for Speed.
Film podle výdělečné herní série reaguje jistě i na úspěch Rychle a zběsile, který se s posledními díly ještě stupňuje. Nesahá však shluku námi ovládaných jedniček a nul, ani bicepsům charismatického The Rocka po kotníky.
Tři velká „ale“
Našli bychom tři důvody. První je vcelku lakonický – produkce stála 66 milionů dolarů. A za takovou sumu nikdy nenabídnete stejně dynamickou závodní akci jako počítačová hra a můžete to stokrát ospravedlňovat chtěnou strohostí. Ani Rychle a zběsile 6 se co do zobrazené akce nerovná moderním hrám, přitom přišlo o rovných sto milionů dolarů dráž. Jenže Rychle a zběsile mělo jiný trumf – čímž se rychle dostáváme k druhému zádrhelu.
Need for Speed trpí zoufalým nedostatkem charismatických herců. Aaron Paul z Perníkového táty vypadá spíš jako nerd, a když se poprvé objeví na scéně a drsně koukne do kamery za doprovodu cool hudebního podkresu, instinktivně očekáváme spuštění umělého sitcomového smíchu. Když po deseti vteřinách pochopíme, že to myslí autoři vážně, tápeme, jakou emoci vlastně dosadit, možná nejspíš pláč.
Není těžké uhádnout, nebo alespoň odhadnout motivace k obsazení tohoto asi ne špatného, ale pro roli zcela nevhodného herce. Není to poprvé, co filmaři pojímají hrdinu jako „průměrného hráče“, aby zaujali cílové publikum a dali mu možnost když už ne děj ovládat, alespoň se ztotožnit s někým ve středu jeho dění.
Rozhodnutí se bohužel ukazuje jako chybné – drsňák zkrátka musí být aspoň trochu drsný. Hráči nechtějí vidět ve hře sebe, radši se projektují do správně osvalených hrdinských chlapáků. U Need for Speed jde tedy o základní nepochopení hráčských motivací.
Ostatní charakterové škatulky jsou naopak obsazeny tak extrémně rutinně, že postavy musí člověk pro jejich plochost okamžitě nenávidět. Když se objeví jakýsi mladík, jehož zcela očividná funkce je co nejdřív umřít a stát se motivem hrdinovy pomsty, působí očekávání onoho momentu jako špatný vtip. Ani to nepovažuji za vyzrazování děje, chování postavy, její narážky a její role v příběhu se zdá od první vteřiny tak okatě jasná...
Čímž se dostáváme k poslednímu, třetímu bodu, jímž je samozřejmě příběh. Scenáristé George Nolfi a John Gatins zcela rezignují na jakoukoliv „filmovost“ a bezvýhradně přejímají videoherní vyprávěcí postupy, což ve výsledku velmi úmorné a ubíjející.
Kdo má mít něco navíc?
Oba spolu s režisérem Scottem Waughem zapomněli, že v hrách jsou příběhové sekvence především proto, aby dovolily hráči na pár vteřin vydechnout a zabránily jeho případné nudě z jednotvárné akce. "Děj" se však vyjadřuje činy, ne slovy. Pak má rutinní, klišovitý a zcela nezajímavý příběh smysl.
Ten samý příběh ale nemůže propojovat filmové honičky superaut, zvlášť s odvoláním na výši rozpočtu Need for Speed. Ve filmech naopak tyto akční scény slouží k odreagování od dialogů a dějových souvislostí. Pokud spojíme filmovou výplň s herní výplní, logicky nám z toho vyjde jen nekonečná nuda.
Hollywoodská reakce na herní boom v tomto ohledu vyznívá dost podivně. Vždy dřív když někdo začal ukrajovat z koláče tržeb, přicházeli producenti s vylepšeními, jež dokazovala nadřazenost kinematografie.
Při příchodu televize nabídli širokoúhlý obrazový formát umožňující zobrazovat v kinech ještě velkolepější akci, v éře digitálního pirátství se vrátili ke 3D. Tentokrát naopak producenti sestupují o stupínek níž ke své konkurenci a nechtějí ji trumfnout, ale přizpůsobit se jí.
Need for Speed (30%)
Pokud je film Need for Speed něčím užitečný, snad jen tím, že upozornil na bláhové snahy filmařů nenatočit film, ale počítačovou hru. Film podle výdělečné herní série reaguje jistě i na úspěch Rychle a zběsile, který se s posledními díly ještě stupňuje. Nesahá však shluku námi ovládaných jedniček a nul, ani bicepsům charismatického The Rocka po kotníky. Tvůrci v něm navíc spojili filmovou výplň s herní výplní, z čehož logicky vyšla jen nekonečná nuda.
Síla kinematografie a počítačových her si však zakládají na zcela jiných principech a ve svých disciplínách jsou obě odvětví navzájem nenahraditelná. Jistě se mohou ovlivňovat a půjčovat si různé aspekty konkurenta nebo jeho náměty, ale schopnost filmů vyprávět příběhy nebude nikdy nahrazena interaktivními hrami, protože ty nebudou schopny trumfnout plnohodnotný autorský scénář, a naopak snímky se zcela upozaděným příběhem a lákající na (i kdyby efektně, což však není případ Need for Speed) nasnímanou akci nikdy nedorovnají adrenalin přítomný v člověku po mnohahodinovém svírání herního ovladače.
Pokud je film Need for Speed něčím užitečný, snad jen tím, že na tuhle jednoduchou pravdu celkem přehledně upozornil a může být ode dneška navždy mementem bláhové snahy filmařů nenatočit film, ale počítačovou hru.
Need for Speed. USA, 2014, 130 minut. Režie: Scott Waugh. Hrají: Aaron Paul, Dakota Johnson, Imogen Poots, Michael Keaton, Dominic Cooper, Rami Malek, Scott Mescudi, Ramon Rodriguez, Nick Chinlund, Harrison Gilbertson, Han Soto, Antoni Corone.
