Recenze - Lucy je po hodně dlouhé době film, u něhož vůbec nejsem schopen říct, jestli se mi líbil, nebo nelíbil. S tím souvisí, že ještě těžší je povědět, jestli je, nebo není dobrý. Ze stejných důvodů je skvělý (jako ničeho se neštítící kompilát) i neskutečně příšerný (coby ničeho se neštítící kompilát).
Estetická kritéria ztrácejí svou vypovídací hodnotu, protože snímek stojí mimo jejich působiště – a třeba významová struktura mu slouží jako pouhopouhá záminka pro filmařské blbnutí se stylem, vyprávěním, paralelami a možnými světy, kdy člověk jen doufá, že nikdo nic z toho žvanění nevezme vážně.
Hrátky s mozky
Představte si svět, ve kterém platí, že člověk využívá jen deset procent svého mozku – a že je pomocí drog založených na bázi látky dodávané matce dítěte během těhotenství možné tuto hranici překročit. Představte si svět, ve kterém skutečně platí, že vám zvýšení využití kapacity mozku zajišťuje nadpřirozené schopnosti, kdy už při dvaceti procentech využití porušujete gravitaci – a to netušíte, co přijde dál.
A představte si svět, ve kterém největší odborník na teorii zvyšování kapacity mozku nedokáže domyslet svou hypotézu dál než k třiceti procentům… leč musí se dojít ve vyprávění o tomto světě až ke stovce.
Nejde to? Popravdě, filmu taky moc ne. Nedává to smysl? Nenechte se rozhodit, film už vůbec ne.
Pozitivní na tom je, že ani o jedno z toho vlastně příliš neusiluje, protože Luc Besson po letech produkování únikových žánrových hříček natočil zase jednou okázalou hru: filmařskou hru o filmařině, která jako by přišla z jiného vesmíru.
Komiksový film? Jen do 55. minuty
Bezostyšně využívá nejokázalejší rétorická, vyprávěcí i stylistická klišé a sestavuje je do obskurních rétorických, vyprávěcích i stylistických vzorců, kdy si nikdy nemůžete být jistí, nakolik je jejich zesměšnění, oslava nebo něco úplně jiného.
Besson jako kdyby reagoval na vlnu komiksových filmů, ale jeho k „čemusi“ směřující hrdinka se u superhrdinských norem jen pozastaví – a dilemata, dějové modely i příběhové vyvrcholení komiksových filmů si víceméně odbude během prvních pětapadesáti minut:
1) do sedmadvacáté minuty se stihne hrdinka proměnit do (první fáze) super-člověka, když se coby nijak bystrá dívčina v asijské divočině dostane do spárů zlých mafiánů, kteří jí a několika dalším do břicha zašijí balíčky s drogou, jež se ale v jejím případě během brutálního ataku jedním z dozorců roztrhne a… umíte si to představit;
2) do pětapadesáté minuty vykostí nepřátelský gang, získá kontakty na další převozníky drogy, kontaktuje experta na lidský mozek, jehož přednášku o možnostech lidského mozku průběžně jako diváci sledujeme, zaúkoluje francouzského policistu a promění se v super-super-člověka.
Narativně-nosná část filmu tím končí, protože hrdinka už by mohla přestat být člověkem, padouši by mohli být poraženi a šíření drog by se dalo definitivně zastavit.
Ovšem ono podmínění je klíčové. Hrdinka totiž padoucha nezabije a jeho gang jako celek nezlikviduje. Proč? Protože právě kriminální zápletka tvoří alespoň iluzivní páteř zbytku filmu, který popisuje definitivní cestu hrdinky od člověka (je na 50 %) k čemusi přesahujícímu nejen jedince, ale i svět jako takový – a aby mohl tuto vysoce abstrahovanou vizi realizovat, využívá vzorců kriminálky: honičky, rvačky a přestřelky.
Klišé a bláboly
Tento předpoklad je sice logicky správný, ovšem současně klade zbytečný důraz na přijatelnost a relevanci významové struktury, jež je ale vnitřně na mnoha úrovních provokativně nesourodým blábolem. (Je možné, že se najdou jedinci, co tomu budou věřit, ovšem to už je podobně jako u non-recesistických vyznavačů vesmírné síly psychologický problém, nikoli estetický.)
Jenže jak jsem naznačil výše, ona významová organizace naopak motivuje uspořádání stylu a vyprávěcích postupů, což z Lucy činí značně neortodoxní estetickou zkušenost, která omšelé kroky odhaluje jako svěží. Podívejme se třeba na úvodní čtvrthodinu snímku, již lze strukturně rozdělit na tři roviny:
a) dějovou, což je černým humorem kořeněná velmi tradiční kriminálka o zlém mafiánovi a jeho poskocích, proradném milenci a nepříliš bystré hrdince, která naletí milenci, stane se obětí mafiána… ale nakonec najde způsob, jak se pomstít;
b) analogickou, kdy film narušuje iluzivnost vlastního světa, když jednotlivé kroky hrdinky doprovází příměry ze zvířecí říše a hrdinčin příběh je prostříháván záběry bezstarostně se v savaně pasoucí gazely, jež netuší, že je objektem zájmu lovících šelem;
c) rétorickou, v rámci níž film prostříhává příběh s přednáškou o kapacitních možnostech mozku, která se dlouho jeví být vůči kriminálnímu vyprávění jen souběžně přítomná, ale postupně se toto začne ukazovat vůči ní korelativní.
Dějová stránka je soubor klišé béčkové kriminálky, který sice koření v klasikách jako Brutální Nikita nebo Leon, ale časem se schematizoval a vyprázdnil v řadě Bessonových žánrových produkcí. Analogická stránka je soubor klišé dokumentárního či obecněji nefikčního filmu, jednoduché příměry bez přidané vyprávěcí hodnoty, navíc s interpretačním obohacením z kalendářů s moudrostmi pro každý den. Rétorická stránka je, nakonec, pro změnu soubor klišé o lidském mozku, jejichž „závažnost“ staví jen na podmanivosti hlasu Morgana Freemana – asi na úrovni filozofování ve snímku 2012.
Estetické okouzlení a zhnusení
Jenže ačkoli všechny tři úrovně negativně provokují svou vyčerpaností, naivitou a nulovým významovým obohacením, v Bessonově snímku současně pozitivně provokují vzájemně se doplňujícími funkcemi: přírodní příměry na jedné straně napomáhají ozvláštnit vyčpělou kriminálku a na druhé straně tvoří předěl k přednášce, která srovnává lidský mozek se zvířecím, přičemž současně přednáška na třetí straně postupně začíná korelovat s vyčpělou kriminálkou, jež se pro ni stává příkladem demonstrujícím v rámci fikčního světa platnost představovaných hypotéz.
Pro film Lucy je pak charakteristická právě tato strategie: schematizované a typické se stává vhodným příkladem pro výklad, zatímco tentýž výklad postupně začíná tvořit páteř pro postupné opouštění schematizovaného a typického – a ozvláštňujícím stylistickým prostředkem jejích propojování jsou paradoxně ty nejomšelejší stylistické figury: nejen intelektuální střih, ale i zastavování a zrychlování času projekce, časosběrná montáž, změny prostoru před kamerou se zachováním jednoho statického objektu, digitální animace neviditelných procesů atp.
Funguje to i proto, že tato přepodivná soustava protilehlých postupů, jež spojuje účinky estetického okouzlení s účinky estetického zhnusení a velmi vynalézavé prvky s těmi nejopotřebovanějšími, současně plně využívá herecké profesionality všech zúčastněných.
Lucy (40 - 80%)
Pro film Lucy je charakteristické, že schematizované a typické se stává vhodným příkladem pro výklad, zatímco tentýž výklad postupně začíná tvořit páteř pro postupné opouštění schematizovaného a typického – a ozvláštňujícím stylistickým prostředkem jejích propojování jsou paradoxně ty nejomšelejší stylistické figury: nejen intelektuální střih, ale i zastavování a zrychlování času projekce, časosběrná montáž, změny prostoru před kamerou se zachováním jednoho statického objektu, digitální animace neviditelných procesů atp. Funguje to i proto, že tato přepodivná soustava protilehlých postupů, jež spojuje účinky estetického okouzlení s účinky estetického zhnusení a velmi vynalézavé prvky s těmi nejopotřebovanějšími, současně plně využívá herecké profesionality všech zúčastněných.
Scarlett Johansson, Morgan Freeman nebo Choi Min-sik bez špetky karikující sebeironie herecky ustávají i scény jako sofistikovaný výklad o nesmyslu, fyzické proměny během zmítání se na stropě místnosti, telefonát rodičům o vzpomínkách na prenatální období, rozklad na toaletě a přezíravý pohled z kancelářské židle na indiány, první ženu a dinosaury, nebo „kam zmizela ta žena, již jsem právě zastřelil – a jo, úplně ignoruji, že jsem se ocitl v bílé nicotě s černým čímsi všude kolem“.
Jak jsem přitom napsal na začátku, je v důsledku snadné Lucy z identických důvodů obdivovat i odsoudit, protože jde do takových krajností, že opouští hranice alespoň někým sdílených norem estetického hodnocení. Nicméně, připomněla mi zkušenost s jihokorejským snímkem Zabij systém (2002), který se ironií distribučního osudu ocitl i na pultech našich videopůjčoven.
Pamatuji, jak jsme před deseti lety u mě doma s Kamilem Filou dvě hodiny nevěřícně zírali na ten mix Hanse Christiana Andersena, hongkongské střílečky, kyberpunku, videoher, anime a neproniknutelné metaforiky – a fakt netušili, jak s tím monstrem z estetického vesmíru X naložit.
Postupně jsem vzdáleně podobně nevypočitatelných filmů z Dálného východu viděl řadu a přestaly mě tolik zarážet, ale Lucy, jejíž režisér si od asijských žánrových filmů půjčuje motivy i postupy často a rád, se to povedlo, přinutila mě neustále ji přehodnocovat – a výsledná procenta v tom nakonec nehrají žádnou roli.
Lucy. Francie, 2014, 90 minut. Režie a scénář: Luc Besson. Hrají: Scarlett Johansson, Morgan Freeman, Min-sik Choi, Amr Waked, Analeigh Tipton, Johan Philip Asbæk, Mason Lee, Claire Tran. Premiéra v českých kinech: 7. srpna 2014.