Recenze: Když si hrdinové zaslouží trpět, je to krok do tmy

Martin Svoboda Martin Svoboda
29. 10. 2014 15:48
Slovensko vysílá do boje o Oscara snímek Krok do tmy z pochopitelných důvodů. Uspět s ním ale samozřejmě nemá šanci.
Krok do tmy.
Krok do tmy. | Foto: Trigon Production

Recenze - I slovenští filmaři cítí potřebu vysílat svého zástupce na Oscary. Jejich letošní volba ale není o mnoho šťastnější, než byla loni česká, která musela nakonec vyslat Donšajny. Krok do tmy je podobně jako oni „jediným možným kandidátem“ pro vyplnění přihlášky. Totalitní dramata mají zvuk a akademici na ně slyší. Ovšem stejně jako u Donšajnů, kteří byli dílem držitele Oscara, to ani zdaleka neznamená, že díky relevantní zámince jde o kandidáta vhodného a reprezentativního.

Podívejte se na ukázku z filmu Krok do tmy.
Podívejte se na ukázku z filmu Krok do tmy. | Video:

Miloslav Luther přitom točí filmy, ač většinou pro televizi, už od sedmdesátých let a má rozsah od pohádek po dramata. Když se tedy chopil slovenské poválečné historie, bylo možné čekat jistou úroveň, kterou filmař s tolika zkušenostmi musí naplnit se zavřenýma očima.

Jenže výsledek téhle snahy je tak nezajímavý, nesrozumitelný a vůbec zaměnitelný, že bychom ho spíš přičetli štábu z řetězu utržených začátečníků, kteří neumí odvyprávět základní příběh.

Zasloužené křivdy

Řešíme tu spolu s hrdiny křivdy minulosti podávané tak nepřehledně, že není snadné udržet v povědomí, kdo ukřivdil komu. Sledujeme postavy tak nevyprofilované a nesympatické, že jim přejeme jen nejhorší, pokud to přiblíží konec filmu. Špatně vedení herci tu opatření šílenými postsynchrony křečovitě přecházejí ze scény do scény a my především nerozumíme tomu, co cítí a co bychom měli cítit my.

Krok do tmy.
Krok do tmy. | Foto: Trigon Production

Snad se daří přiblížit pocity odcizení a neukotvenosti, jaké nejspíš od zpodobněné doby padesátých let lze očekávat (ačkoliv se rozhodně nedaří navodit pocit, že se děj odehrává po válce, což snad částečně omlouvá nenafukující se rozpočet). Těžko ale odhadovat, nakolik za to vděčíme schopnostem štábu a nakolik tyto emoce pouze evokuje prázdnota filmu, který ohranou šablonu o těžkostech života v rodící se totalitě předvádí s kamennou tváří a snahou působit vznešeně a útrpně jako někdo, kdo odhaluje něco kontroverzního a doposud nevyřčeného.

Celkem zásadní překážka v přijetí je, že všechny postavy jsou nesnesitelní hajzlové, kteří si především štěstí nezaslouží a za veškeré problémy si můžou sami. Jen těžko začneme cítit negativní emoci vůči režimu, v němž žijí, když si především nezaslouží režim, ve kterém by se jim žilo dobře. Šlo by o zajímavý a odvážný postoj, kdyby nevznikl jen nadinterpretací něčeho, co mělo být se vší pravděpodobností tragickým příběhem nebohých chudáků.

Hloupí špatní lidé trpí

Stačí se podívat na ústřední dvojici. On (Marko Igonda) je šťastně ženatý doktor, má dceru, nicméně udržuje vztah s milenkou, jež mu vzhledem k tomu, že plně podporuje režim, musí být odporná. Za války odsoudil k smrti v partyzánském soudu několik místních agresivních povstalců, za což si ho někteří považují a jiní jím pohrdají.

Krok do tmy.
Krok do tmy. | Foto: Trigon Production

Ona (Kristýna Boková-Lišková) je česká exulantka, svého syna odvrhla, nechává ho u otce (Miroslav Donutil). Sama učí ve škole, kde dětem vymývá mozky, a po práci na schůzích hlasitě podporuje komunisty. Přesto nejspíš v jejich ideologii nevěří a spí s doktorem, který se jediný nebojí ozvat s nesouhlasem.

Možná by se zdálo, že tento popis je celkem dostatečný a představuje bohaté charaktery, ve skutečnosti však pouze říká, CO dané postavy dělají/dělaly, ale nikoli PROČ to dělají. Připočtěme si k tomu ještě asi pětici dalších postav s podobně nejasným chováním a máme tu velmi podivné panoptikum.

Krok do tmy (15 %)

Krok do tmy

Buď jsou všichni hrdinové Kroku do tmy špatní lidé, protože ani jeden z nich nehledí na vlastní morální přesvědčení, a nejsou ani dost chytří na to, aby dokázali jít s davem (jsou tedy zlí hlupáci), a pak tedy máme sledovat jejich spravedlivé utrpení, nebo je prostě scénář napsaný zoufale špatně a nesrozumitelně. V první možnost by šlo uvěřit tehdy, kdyby se film tak neutápěl v útrpné hudbě a netvářil se jako snad až existenciální studie ztrápených duší, jež hledají klid, ale kvůli těžkým časům ho nemohou najít.

A ať se na něj díváme jakkoliv, vyjdou nám dvě řešení: Buď jsou všichni hrdinové Kroku do tmy špatní lidé, protože ani jeden z nich nehledí na vlastní morální přesvědčení, a nejsou ani dost chytří na to, aby dokázali jít s davem (jsou tedy zlí hlupáci), a pak tedy máme sledovat jejich spravedlivé utrpení, nebo je prostě scénář napsaný zoufale špatně a nesrozumitelně.

V první možnost by šlo uvěřit tehdy, kdyby se film tak neutápěl v útrpné hudbě a netvářil se jako snad až existenciální studie ztrápených duší, jež hledají klid, ale kvůli těžkým časům ho nemohou najít. Když tedy předpokládáme druhou variantu, asi bude jasné, jakým směrem se musí ubírat hodnocení.

 

Právě se děje

Další zprávy