Recenze - Kobry a užovky Jana Prušinovského jsou filmem, který člověka donutí přemýšlet. Jednak nad osudem plnokrevných, morálně ambivalentních postav, jejich životní peripetie doznívají v hlavě dlouho po skončení filmu, druhak nad tím, co tomuto jinak nadprůměrně zahranému, natočenému a napsanému dramatu o dvou bratrech (Kryštof a Matěj Hádkovi) chybí k tomu, aby překročil stín české provinčnosti, a byl tak konkurenceschopný v kontextu nejlepší evropské tvorby v žánru sociálního realismu.
Film podle scénáře mladého scenáristy a spisovatele Jaroslava Žváčka bude znamenat průlom v kariéře Jana Prušinovského, který začínal být až příliš zaškatulkován jako režisér komedií.
I když ve snímku nechybí humorné hlášky nebo mrazivé černohumorné momenty, má jeho vyznění daleko k tragikomickému pojetí (v české kinematografii typickému), při němž autoři své hrdiny omlouvají ve stylu „bídák nebo hrdina, všichni jedna rodina“.
Morální škraloupy a chcípáci
V Kobrách a užovkách ani jedna postava - možná s výjimkou babičky Kobry (Kryštof Hádek) a Užovky (Matěj Hádek) – nevyjde z vyprávění bez morálního škraloupu.
Zásady nemá vekslák Ládík (David Máj), který flegmatického Užovku přivede k šanci jeho života: otevřít si na malém městě ve středních Čechách jako franšízu obchod se značkovým oblečením z Německa. A svůj prospěch sledují, když se to hodí, i Tomášův nejlepší kamarád Tomáš (Jan Hájek) a jeho žena Zůza (Lucie Žáčková).
Užovka se na počátku jeví jako typický loser (čtyřicátník bez jasného zacílení v životě, čerstvě vyhozený z práce) a jeden by si ho hned chybně zaškatulkoval jako typického chcípáckého hrdinu, jichž česká porevoluční kinematografie zrodila nepočítaně. Jenže typický český filmový chcípák je zneuznaný chudák, kterému ubližuje svět, zatímco u Užovky je celá ta flegmatická póza tak trochu maskou skrývající pravou a ne moc lichotivou tvář.
Katalyzátorem dramatu s gradovanou thrillerovou zápletkou je ovšem Kobra. Matěj Hádek se doslova převtělil do postavy feťáka, vykrádajícího chatky a přidělávajícího problémy všem kolem sebe. Kobra je asociál a chodící reklama na tvrzení, že brát drogy je špatné.
Hádkův výkon – řeč těla, gesta a degenerovaná slovní zásoba - je tak intenzivní, že je z něj jednomu skoro až fyzicky špatně. Právě v jeho osobě překonávají Prušinovský s Hádkem limity české mainstreamové produkce a dotýkají se standardů tradice britského sociálního realismu zastoupeného režiséry jako Mike Leigh nebo Stephen Frears.
Další vědomou inspirací jsou samozřejmě bratři Dardennové, na něž Prušinovský odkazuje tím, že v mnoha scénách používá jejich tradiční způsob snímání, kdy kamera jde tak metr za ramenem aktérů. Jenže místo drsného dokumentárního verismu belgických mistrů je kamera Petra Koblovského venkoncem spíše uhlazená až lyrická.
U vás na venkově
Prostředí malého města, ve kterém se film odehrává, tak nedýchá zrovna autenticitou. Tvůrci se až fetišisticky opájejí některými atributy toho, co považují za bídu periferie – je tu nákupní středisko plné prázdných výloh, kulturák, ve kterém místní provozují karaoke, betonová diskotéka. Všechno se tu utápí v podobném podivném bezčasí jako kvalitativně mnohem slabší Jiráského Poupata. Zejména hochštapler Ládík jako by svým vzhledem a oblečením vypadl z devadesátých let.
Kobry a užovky (75 %)
Kobry a užovky v mnoha ohledech snesou přísná kritická měřítka, pokud na ně pohlížíme jako na slušnou žánrovku. Scénář (až na pár výhrad, které mohou být ryze subjektivního rázu) funguje, herci hrají skvěle, ale pokus o film evropského formátu vyšel jen napůl. O tom, jak se v Česku dneska na periférii žije, dokázal u nás v poslední době podat svědectví jen Petr Václav v Cestě ven.
Příznačný je žánrově pestrý soundtrack oscilující od současného hip hopu až po Květy nebo Bratry Orffovy. Člověk má chvíli pocit, že poslouchá Velkou sedmu na Rádiu 1, a Kobry a užovky jako by mířily na podobnou cílovku – městské intelektuály, (naturalizované) Pražáky, kteří si po zhlédnutí filmu s uspokojením oddechnou, že nežijí v takové díře.
V jedné z nejvýraznějších scén se Kobra čímsi nastřelí na záchodě v baru a pak v rauši vychází ven za majestátního doprovodu dávného songu od BSP Země vzdálená. Vážně by pankáčovi Kobrova typu znělo v hlavě něco takového? Nebo Prušinovský brnká mírně populisticky na nostalgickou notu generace Husákových dětí, které při prvních akordech profláknuté písně slastně zavrní jako psi pana Pavlova?
Kobry a užovky v mnoha ohledech snesou přísná kritická měřítka, pokud na ně pohlížíme jako na slušnou žánrovku. Scénář (až na pár výhrad, které mohou být ryze subjektivního rázu) funguje, herci hrají skvěle, ale pokus o film evropského formátu vyšel jen napůl. O tom, jak se v Česku dneska na periférii žije, dokázal u nás v poslední době podat svědectví jen Petr Václav v Cestě ven.
Kobry a užovky. ČR, 2015, 111 minut. Režie: Jan Prušinovský. Scénář: Jaroslav Žváček. Kamera: Petr Koblovský. Hrají: Matěj Hádek, Kryštof Hádek, Jan Hájek, Jana Šulcová, Lucie Polišenská, Lucie Žáčková, David Máj, Věra Kubánková. V českých kinech od 19. února 2015.
