Recenze - Režisér Richard Ayoade v jednom rozhovoru řekl, že novela Fjodora M. Dostojevského, podle které natočil svůj nový film Dvojník, je o tom, že Darth Vader je uvnitř každého z nás.
Nemá cenu se tu pouštět do rozborů, proč je Dostojevského kniha přece jen o něčem podstatně jiném. Málokdo by čekal, že se režisér indie filmu Jmenuji se Oliver Tate, známý především jako herec ze sitcomu Ajťáci, pustí do opravdu seriózního dialogu s ruským klasikem.
V co bychom ale chtěli a mohli doufat, je, že film bude alespoň tak zábavný jako Ayoadeho přirovnání s Darth Vaderem. Nic hlubokomyslného ani převratného, ale přinejmenším svěží a v rozumné míře nápaditá variace na nějaký zavedený žánr, ať už thriller, sci-fi, komedii, nebo romanci.
Brazil Dostojevského nepotřeboval
Problém Dvojníka je ovšem právě v tom, že Ayoade tu dělá mnoho věcí najednou a žádnou z nich pořádně. V jeho velmi volné adaptaci Dostojevského příběhu úředníka Goladkina, který se jednoho dne střetne s osobou, která se stejně jmenuje a stejně vypadá, se potkávají prvky všech uvedených žánrů.
Děj se odehrává v jakési neurčité retrofuturistické budoucnosti střižené podle scifistických vizí šedesátých let, která ze všeho nejvíc připomíná Gilliamův Brazil.
Dvojník hrdiny Jamese Simona se pokouší po vzoru paranoidních thrillerů postupně nahradit svou originální verzi a na vedlejší dějové koleji se mezitím rozjíždí nenápadná Jamesova romance s jeho kolegyní z práce. To vše pak příležitostně provázejí absurdně nadsazené komediální situace.
Tahle široká žánrová rozkročenost ještě samozřejmě nemusí znamenat, že celý film zákonitě ztroskotá. Třeba ve zmíněném Brazilu také najdeme všechny zmiňované žánrové prvky v podobných situacích, a to včetně motivu záměny dvou různých osob.
Gilliamův geniální snímek je ale dokáže brilantně spojit do kompaktní a smysluplné souhry – a nepotřebuje k tomu ani odkaz na Dostojevského, ze kterého navíc v Ayoadeho filmu zbylo vlastně jen několik konkrétních motivů a dějových zvratů.
Dvojník by měl být němý
Ve filmovém Dvojníkovi naopak jednotlivé vrstvy zápletky existují relativně nezávisle na sobě – příběh o invazi hrdinova dvojníka není nijak závislý na tom, že se děj odehrává v antiutopickém světě, některé motivy a scény (úvod s hrdinovým ztraceným kufříkem, televizní seriál, který James sleduje) visí v prostoru vyprávění téměř bez souvislosti se zbytkem děje a to, že hrdina je se svým dvojníkem fyzicky propojený, je také pravidlo, které nevychází z žádné vnitřní logiky světa, v němž se děj odehrává.
Dvojník ze všeho nejvíc připomíná videoklipy, které Ayoade ostatně také natáčí. Hudební videa totiž mohou celkem svobodně vytvářet němé světy, o kterých „mluví“ nanejvýš text příslušné písně a ve kterých je tím pádem možné celkem svobodně vršit různé náladotvorné fantaskní výjevy založené na volných asociacích.
Dvojníkovi by také slušelo víc, kdyby oněměl a ústy Jesseho Eisenberga, který hraje hlavní roli, by tklivě zpíval některý z desítek melancholických interpretů rockových balad o svém světabolu.
Postava originálního Jamese Simona totiž ani žádný jiný rozměr nemá. Jde o přímo modelový příklad „chcípáckého“ hrdiny, tedy nepřirozeně pasivní, neprůbojné a ve vlastní mizérii až po hlavu se utápějící postavy, se kterou bychom podle tvůrců asi měli soucítit, ale ve skutečnosti působí spíš jako politováníhodná karikatura.
Ani jeho dvojník není vůbec realisticky nebo komplexně ustrojená figura – je to prostě pravý Jamesův protipól, který srší energií a odvahou a ve všem je úspěšný tak na 100 až 150 procent. Darth Vader, ke kterému ho Ayoade přirovnává, je proti němu vpravdě shakespearovský hrdina.
Velmi nezáludný příběh
Stejně nezáludný jako všechny postavy je i celý příběh, ve kterém nejsou prakticky žádné nenápadné náznaky, ale všechno je jednoduše, přímo a srozumitelně řečeno (pravda, vůbec nechápeme, jak fantastický svět filmu funguje, ale to je úplně jedno, protože tento svět slouží jen jako kulisa nebo alegorické prostředí pro jasně srozumitelné emoce a vztahy postav).
Dvojník (45%)
Cílení na efektní detaily a celková povrchnost by se ještě filmu Dvojník daly prominout. Horší už je, že o něm režisér Richard Ayoade mluví jako o komedii, ale film sám se bere až příliš vážně. A na vážně pojatý snímek je zase příliš schematický. Ne každému se asi také bude chtít se spolu s "dvojitým" hlavním hrdinou nesměle prokoktávat celými devadesáti minutami. V těchto ohledech je Dvojník vlastně ještě méně uspokojivý než režisérův nevyrovnaný debut Jmenuji se Oliver Tate.
Ve videoklipovém formátu, který si libuje v nápaditých a výstředních detailech, by také nepůsobila tak rušivě Ayoadeho záliba v samoúčelných vizuálních ozdůbkách, jako jsou různé zastaralé stroje, „filmy ve filmu“ (tady televizní seriál, který vyznává retro estetiku osmdesátých let, která se k „šedesátkovému“ zbytku filmu moc nehodí) nebo občasné neobvyklé kamerové kompozice, které ozvláštňují styl.
Cílení na efektní detaily a celková povrchnost by se ještě daly tolerovat – v podobném módu docela obstojně šlape třeba Grandhotel Budapešť Wese Andersona nebo většina filmů Michela Gondryho. Horší už je, že o něm Ayoade mluví jako o komedii, ale film sám se bere až příliš vážně. A na vážně pojatý snímek je zase příliš schematický.
Ne každému se asi také bude chtít se spolu s Jamesem nesměle prokoktávat celými devadesáti minutami. V těchto ohledech je Dvojník vlastně ještě méně uspokojivý než režisérův nevyrovnaný debut Jmenuji se Oliver Tate. Tam jsme alespoň pod nánosy okázalých formálních hříček a chytráckých promluv hlavního hrdiny mohli zahlédnout slušnou porci poměrně upřímně působících teenagerských úzkostí. Dvojník nás naproti tomu chce zamknout ve vzdušném zámku vyrobeném z hodně nestabilního materiálu.
Dvojník (The Double). Velká Británie, 2013, 93 minut. Režie: Richard Ayoade. Předloha: Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Hrají: Mia Wasikowska, Jesse Eisenberg, Noah Taylor, Wallace Shawn, James Fox, Cathy Moriarty, Yasmin Paige, Phyllis Somerville, Rade Šerbedžija, Tim Key.
