reklama
 
 

RECENZE Šílené historky baví zvíře v nás divoce a cynicky

9. 10. 2014 7:26
Šest povídek, šest překvapivých point. Divoké historky zábavně a cynicky ventilují naše frustrace a mění nás ve zvířata.

Recenze - Nestává se často, aby se do naší distribuce dostal snímek z Argentiny, navíc podpořený česky lokalizovanou promo kampaní (za spolupráce s blogem 1000 věcí, co mě serou). Hlavně když se za posledních deset let v našich kinech objevily pouze tři snímky tohoto jihoamerického státu - Vzpoura ve věznici Carandiru, Motocyklové deníky a Anténa – a v žádném z těchto případů rozhodně nešlo o žádné komerční počiny, jež by byly určeny pro široký okruh diváků, ale spíše artové tituly s mizivou návštěvností.

S Divokými historkami je to však obráceně - povídkový snímek Damiána Szifrona nepředchází jen pověst komerčně nejúspěšnějšího argentinského titulu všech dob, zároveň i reputace z festivalu v Cannes nebo v Karlových Varech, kde sklidil převážně nadšené ohlasy. Pokud bychom tento model aplikovali do českého prostředí, tak by nám vlastně vyšlo něco jako „divácky přítulný Zdeněk Troška doceněný kritiky“.

Úspěchu se nelze divit, když za černou komedií, skládající se z šesti různě dlouhých povídek, produkčně stojí jméno ostříleného španělského matadora Pedra Almódovara (jenž titul protlačil, kam se dalo) a film stojí na tématu blízkém snad každému člověku – a to chvíli, kdy nám dojde s okolním světem trpělivost a doslova nám, jak praví plakátové heslo, „rupnou nervy“.

Šestkrát kladivem do hlavy

Na Divokých historkách je udivující, že ač spolu jednotlivé povídky kromě tématu pomsty nijak nesouvisí (postavou, místem…), působí zcela kompaktním dojmem. Szifronovi se totiž podařilo udržet úroveň jednotlivých segmentů zhruba na stejné úrovni, takže divák nemá pocit „teď se musím dvěma povídkami pronudit a pak to teprve přijde“.

Naopak, šestice krátko- až středometrážních kousků díky zhutnělé scenáristické práci (nic nepřebývá, nic nechybí) a dynamické režii odsýpá překvapivě svižným tempem, protože se na krátkém prostoru musí efektivně popasovat se základními vypravěčskými povinnostmi jako uvedením do děje/situace, seznámením s postavami, nastolením konfliktu a následnou pointou, která je většinou erupcí násilí a nahromaděného vzteku.

Ta přijde někdy dříve, někdy později. Jak už bylo zmíněno, délka jednotlivých povídek je různorodá – divák má k dispozici jednu přibližně pětiminutovou (letadlo), která je rozehrána na bázi jednoduchého televizního skeče plného absurdity, za nějž by se nestyděl ani americký pořad Saturday Night Live, ale třeba i půlhodinovou (závěrečná svatba), jež se více rozplývá v drobnokresbě charakterů, žene danou situaci ad absurdum a vypadá jako vtip od Larse von Triera s tarantinovským vyústěním.

I když je ústředním spojovacím můstkem prvek pomsty, ať už vůči hlouposti druhých, křivdám z minulosti nebo zkorumpovanému byrokratickému systému, atmosféricky jsou od sebe jednotlivé segmenty celkem znatelně odděleny.

Kromě skečového úvodu a extrémního závěru se zbylé čtyři části dělí buď na zábavné černohumorné historky založené na šokujícím použití násilí (bistro) a tělesných gazích (silniční souboj zbohatlíka v audi a vesnického burana), nebo na sociálně-kritickém podtónu, který zajišťuje povídka o muži, jemuž neustále odtahují auto, a nejvážněji laděná část, v níž se zámožný otec snaží vyřešit situaci, kdy jeho syn v opilosti přejede autem těhotnou ženu.

A co byste udělali vy?

Více se o samotných povídkách vlastně prozradit ani nedá, jelikož zásadně stojí na dávkování překvapivých zvratů a rozuzlení. U nich je zajímavé, že i když většinou k popukání příliš nejsou, v divácích snadno vyvolávají erupce smíchu a blažené uvolněnosti - všechno je přeci jen „film“ a ten může být do takového krutě zábavného, byť v realitě nepříjemného extrému dohnán.

Jak už samotné úvodní titulky (předznamenané nezapomenutelným přechodem) plné fotografií jak z National Geographic naznačují, v některých situacích má člověk zkrátka tendenci upustit od svých společenských a morálních zásad, které z něj ještě dělají člověka, a bez problému se stát pudově ovládaným stvořením s instinktem zvířete.

Divoké historky (80%)

Divoké historky (80%)

Divoké historky se těší globálnímu zájmu, protože stručně, srozumitelně a bez nadbytečných artových manýrů předkládají téma univerzálně srozumitelné jakémukoliv typu diváka, byť jde především o rýpavý pohled na argentinskou společnost a frustrace jejích obyvatel. Čili žádné umění, ale vlastně dosti výstižná mainstreamová zábava, v níž se však ukazuje, že kvalitně natočený, skvěle zahraný a vypointovaný film se automaticky nemusí rovnat prázdnému kinosálu a odlivu diváků k mnohem prvoplánovější látce. To je pro naši krajinu zatím jen opravdu divoká historka.

Filmové situace jako takové vytvářejí přímo modelové ukázky výbuchů vzteku, do nichž si následně divák může projektovat své vlastní zkušenosti a pokoušet se vyústění příběhů dotvářet sám. Osobní zážitky sice nikdy nebudou tak extrémně přepálené, ale pocitově to nakonec vyjde úplně nastejno.

Právě proto se možná Divoké historky těší takovému globálnímu zájmu, protože stručně, srozumitelně a bez nadbytečných artových manýrů předkládají téma univerzálně srozumitelné jakémukoliv typu diváka, byť jde především o rýpavý pohled na argentinskou společnost a frustrace jejích obyvatel.

Čili žádné umění, ale vlastně dosti výstižná mainstreamová zábava, v níž se však ukazuje, že kvalitně natočený, skvěle zahraný a vypointovaný film se automaticky nemusí rovnat prázdnému kinosálu a odlivu diváků k mnohem prvoplánovější látce.

To je pro českou kinematografii zatím jen opravdu divoká historka.

Divoké historky (Relatos salvajes; Wild Tales). Argentina, Španělsko, 2014, 122 minut. Scénář a režie: Damián Szifron. Hrají: Rita Cortese, Ricardo Darín, Nancy Dupláa, Diego Gentile, Darío Grandinetti, Oscar Martínez, María Marull, Osmar Núñez, María Onetto, Erica Rivas, Leonardo Sbaraglia, Julieta Zylberberg.

autor: Martin Bubrín | 9. 10. 2014 7:26

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama