Dítě číslo 44 je jako špatná propaganda ze studené války

Jan Gregor Jan Gregor
28. 5. 2015 9:04
Adaptaci bestselleru Toma Roba Smithe, která se částečně natáčela v České republice, nezachrání ani toporný Tom Hardy v hlavní roli. Přečtěte si recenzi Jana Gregora na film Dítě číslo 44.
Tom Hardy ve filmu Dítě číslo 44
Tom Hardy ve filmu Dítě číslo 44 | Foto: Bontonfilm

Recenze – Zákaz distribuce filmu Dítě číslo 44 v Rusku zdánlivě postrádá jakoukoli logiku. S kritickým, ostře protirežimním Leviatanem Andreje Zvjaginceva se státní moc vypořádá tak, že ho nominuje na Oscara za cizojazyčný film. A americkému filmu ze stalinské éry, který se od první minuty zesměšňuje sám, vystaví okázalou stopku.

Adaptaci bestselleru Toma Roba Smithe tím kulturní cenzoři dělají nezaslouženou reklamu ve smyslu zakázaného ovoce, které láká. Ale ten film je – přes všechny zjevně dobré úmysly všech zúčastněných – tak nepovedený, že může sloužit ruské straně jako munice k tvrzení, že Západ už zase rozjíždí kola studenoválečnické propagandy.

Nic takového přitom tvůrci určitě neměli v úmyslu. Smithova předloha je čistá žánrovka, která s ideologií nemá nic společného. Paranoidní atmosféra všeobecného špiclování ve státě, v němž si člověk nemůže být jistý svým životem žádnou hodinu ani minutu, je vlastně velmi vděčnou ingrediencí pro adrenalinový thriller a mladý debutant Tom Rob Smith svým nečekaným knižním hitem z Moskvy a Uralu padesátých let vyhmátl poptávku po neotřelém exotickém prostředí v rámci žánru.

Podívejte se na trailer k filmu Dítě číslo 44. | Video: Bonton

Míra jeho úspěchu už překvapivá je. Smith je sice svižný stylista a servíruje čtenářům jeden dějový zvrat za druhým, Ale když se člověk nenechá strhnout rychlým tempem vyprávění, přijde brzy na to, o jak chatrnou, klišovitou a kýčovitou historku jde. Kniha je zahlcena řadou plakátových postav, které se chovají nelogicky a nemají žádné uvěřitelné pohnutky.

Autor si ze sekundárních zdrojů načetl některé aspekty každodenního života ve stalinismu, ale nepovedlo se mu pochopit, a tím pádem ani vystihnout, jak tehdy lidé žili a přemýšleli.

Scenárista Richard Price se evidentně hodně snažil zpřehlednit zmatečný děj knihy. Obětoval například hodně divoký závěrečný twist a hlavnímu zlosynovi přiřknul jakés takés motivace k jeho nenávisti vůči hlavnímu hrdinovi. Zázraky udělat nemohl a nezachránil snímek od bombastického komerčního fiaska (ve Spojených státech film s padesátimilionovým rozpočtem, který producenti z velké části utratili u nás, vydělal zatím jen něco přes milion dolarů).

Hodnocení: 30 %

Dítě číslo 44

Film Dítě číslo 44 je tak nepovedený, že může sloužit ruské straně jako munice k tvrzení, že Západ už zase rozjíždí kola studenoválečnické propagandy. Tom Hardy navíc přehrává nad jakoukoli představitelnou mez. Snímek trvá dvě a čtvrt hodiny, ale subjektivně se táhne jako léta v gulagu.

Drama / Thriller, USA / Česko / Velká Británie / Rumunsko, 2015, 137 min

Hlavním hrdinou je agilní příslušník MGB Lev Děmidov (Tom Hardy), který honí a pomáhá likvidovat zrádce společnosti. Nepřemýšlí o jejich vině nebo nevině, je ochotný připustit přehmaty, ve jménu vyššího dobra se ale podle něj dají akceptovat. Rozjetou kariéru mu ale zhatí dvě věci: za prvé se na seznamu nepřátel státu vypracovaném jedním z mučených zrádců objeví jeho krásná ženuška Raisa (Noomi Rapace) a za druhé se MGB snaží z nejasných důvodů zamést pod koberec kauzu podivného úmrtí malého chlapce Lvova kamaráda a kolegy.

Z knihy ani z filmu vůbec nevyplývá, proč vlastně státní bezpečnost nechce jít po vrahovi syna jednoho ze svých loajálních členů, ale to je jen jeden z několika velkých logických lapsů, bez nichž se ovšem soudržnost příběhu rozpadá na kousky. Po různých peripetiích je Lev i s manželkou uklizen na Ural a degradován na pouhého příslušníka milice. I tady ovšem jsou zabíjeny děti a Lev se ve zdánlivém závětří – daleko od Moskvy – pokouší po vlastní ose rozjet vyšetřování vražd, které jsou podle všeho dílem stejného člověka.

Ani popis děje ale člověka nepřipraví na to, jak divně tenhle mix Doktora Živaga a Mlčení jehňátek (jak to trefně vyjádřil jeden z amerických recenzentů) vypadá a působí. Depresivní, špinavé industriální lokace snímané v chladných barvách mají pro Čechy alespoň tu výhodu, že se mohou zabavit tím, že se pokusí rozpoznat, na jakých známých místech se natáčelo.

Podobným diváckým kvízem je poznávání známých českých herců, kteří ve snímku získali větší či menší štěky. Je třeba také uznat, že je v tom něco podmanivě bizarního sledovat neuvěřitelně pestré mezinárodní obsazení (v hlavních rolích se kromě Britů objevuje Švédka, Francouz, Dán a Libanonec), jak na sebe s tragickým výrazem a povětšinou v hysterické kadenci neustále něco křičí a snaží se přitom udržet pracně trénovaný ruský přízvuk.

Z davu ovšem vyčnívá neřízená střela Tom Hardy, který přehrává nad jakoukoli představitelnou mez a svého ve scénáři zcela vážně vyprofilovaného, etickými dilematy pronásledovaného příslušníka tajné policie pojal coby zábavnou karikaturu omezeného a svému okolí nebezpečného burana. Být Hardym, asi bych si nějakou dobu kontroloval, jestli mi čaj nechutná po poloniu. Ani Hardyho one man show ale z filmu, který trvá dvě a čtvrt hodiny, ale subjektivně se táhne jako léta v gulagu, nedělá bohužel alespoň zážitek typu „guilty pleasure“.

 

Právě se děje

Další zprávy