Recenze - Čas od času se v kinech objeví film, u kterého se i esteticky veskrze vstřícný kritik kroutí bolestí nad jeho donebevolající… inu… blbostí. Píši o tom pochopitelně proto, že snímek Dárce přesně za takový typ díla považuji, ač pohled na některé české databáze naznačuje, že jsem ve své zarputilosti v menšině.
Hned po zhlédnutí jsem neodolal a na sociální sítě napsal, že „Dárce je zhulenecký sen vášnivého fanouška kýčovitých YouTube kolekcí, který nedávno viděl Vesnici, slyšel z třetí ruky o námětech několikera slavných sci-fi a jeho představa o fyzické výdrži kojenců se odvíjí od komiksů o útlém dětství Clarka Kenta.“
Přestože tuto jízlivou charakteristiku považuji za přiměřenou mentální bezelstnosti filmu, jsem okolnostmi v podobě reakcí nucen volit argumenty o chlup rozumověji založené. Předně je film adaptací jednadvacet let staré knihy pro jedenáctileté děti, jež má podle všeho formát podobenství a neusiluje být velkolepým science fiction spektáklem budujícím soudržný fikční svět.
Doporučená literatura pro základní školy
Máme tu svět na náhorní plošině s lidmi žijícími ve značně restriktivním systému hodnot, v rámci dokonale racionalizovaného přístupu k životu a smrti, bez přehnaných emocí a vazeb, vlastně v doslova černobílém prostředí. Jeden chlapec je vyvolen k tomu, aby mu byla předána paměť lidstva spravovaná dosud stárnoucím nositelem paměti lidstva. Jenže s velkou mocí přichází velká zodpovědnost a navzdory všemu krásnému a příjemnému, o co je život lidí na náhorní plošině ochuzen, je tu i mnoho ošklivého a bolestného, čemu je třeba s nově nabytým věděním čelit.
Stojí na první pohled idylický život v harmonii – vykupované šedivostí denní existence a krutostí, s níž je odřezáváno vše nepotřebné či odchylující se – za všechna ta omezení? Nakolik účel světí prostředky? Ač jsem ji nečetl (nesehnal jsem román dostatečně rychle), kniha Lois Lowry tak představuje svět spíše pro jisté cíle vyslovitelný, ale nikoli představitelný.
Nedivím se, že je román oceňován a slouží leckde ve světě jako doporučená literatura na základních školách, protože jeho cílem je skrze exploataci vyprávěcích schémat slavných science fiction vystavět silné podobenství o přijímání, posuzování a odmítání hodnot, o nutnosti kritického čtení eticky složitého světa kolem.
Vyprávění příběhu i záměrně jednoduchý fikční svět je pravděpodobně plně podřízen tomu, aby jedenáctiletý chlapec v dialozích se stárnoucím mužem společně se stejně starým čtenářem musel začít zvažovat problémy, jimiž se dosud nezabýval a bral svět, jak leží a běží. Příběh i svět jsou pouze nástroje výchovné funkce díla, nástroje zavdávající možnost komparace jednoduchého modelu světa se složitostí světa skutečného. Ale fakt netuším, koho napadlo, že by z tohoto námětu mohl vzniknout výpravný film, ve kterém jsou všechny tyto funkce potlačeny, kde hrdinou je namísto jedenáctiletého chlapce nadržený teenager.
Všechno krásné může být i ošklivé
Ten svět si nelze představit – a papundeklově naivní vizualizace na tom nic nemění. Nevím, nakolik film následuje předlohu v zobrazení světa, ovšem svým stylistickým řešením vykrádá hned dvě různá díla: (a) Městečko Pleasantville (1998), (b) Vesnici (2004). V prvním se dostávají postavy ze skutečného světa do zcela účelově ve všech ohledech zákonitostmi, kulturou i prostředím umělého a naivního světa televizního seriálu z padesátých let. Tento svět je černobílý – ale čím víc se „hodnotová plakátovost“ skrze skutečné hrdiny vytlačuje, tím se stává barevnějším a vzdálenějším původní verzi.
Druhý film pak představuje opět zcela účelově zjednodušený sociální experiment: svět v lesích vytvořený radou starších uniknuvších z krutosti současného světa do divočiny, která pro následující generaci vytvoří idylickou utopii vesnice devatenáctého století, ovšem ušlechtilá myšlenka se čím dál víc komplikuje a obrací proti svým tvůrcům.
První příběh staví na střetu a postupném přetváření chudé idealistické nevinnosti do všeobecně bohatší, ovšem i ontologicky komplikovanější podoby. Druhý příběh je provokativně naivní, protože je vyprávěn skrze naivní postavy – ale nakonec se sama naivita a utopičnost stává objektem diskuze.
Ne tak Dárce, který jako by vyprávěl tradiční příběh a jako by popíral modelovost vlastního světa, když metaforu adaptuje se vší doslovností – a činí tak velmi nešťastnými prostředky. Posun hrdiny do věku i perspektivy dospívajícího chlapce, který řeší svou identitu dospělého člověka na jedné straně a rodící se sexualitu na straně druhé, totiž znamená i zásadní zvrat v modelovém příjemci. Který dospívající jedinec potřebuje poučovat o tom, jak svět není černobílý, že všechno krásné může být ošklivé, že všechno něžné umí být i kruté – a že na nesvobodě je nejstrašnější odejmutí volby? Jsou to najednou nudné banality, jednoduchoučké teze…
Film se je snaží ozvláštňovat tím, že je balí do hávu přebarvičkovaných YouTube videí, významově vyprázdněných střihových „dokumentů“ typu Baraky a romantizujících fotek z časopisu National Geographic. Ale proboha, jsou to jen kýče ozvláštňující banality – ve světě založeném na nepředstavitelných fyzikálních zákonech, nepředstavitelných sociálně-kulturních vztazích a nepředstavitelně zjednodušených postavách.
Ačkoli se čerpá z osvědčených vzorců dystopických science fiction typu 1984, 451 stupňů Fahrenheita, Brazil, Gatacca nebo jejich poněkud vyprázdněné exploatace v Equilibriu, tyto jsou pro dospívajícího či dospělého jedince zbaveny veškeré hrozivosti, protože jsou pořád nazírány optikou jedenáctiletého dítěte… žel v příběhu o teenagerech, kteří se dojímají nad slony a zamilovávají se během jednoho dopoledne. O traumatech, morálních paradoxech a děsivosti nevolby se pouze informuje, nezprostředkovávají se.
Sáňky v divočině
První třetina filmu je vzdělávání se v duchu „1 + 1 = 2“, druhá třetina tupou variací na zmíněné dystopie (ve které postavy jednají naprosto nevysvětlitelně) a třetí prapodivnou mytickou cestou přes hory a doly.
Dárce (30%)
Z filmu Dárce mi zůstává jen nahořklá pachuť z vypravěčsky i filmařsky beznadějně směšné snahy učinit z možná chytré metafory pro děti předlohu pro další spektákl o hrdinných teenagerech vyvolených změnit svět. Meryl Streep i Jeff Bridges se herecky snaží, ale tohle se nepovedlo utáhnout ani jim… a fakt mě to bolelo. Vás to možná bolet nebude, důvody mého znechucení však znáte.
Doslovně pojímaná metaforičnost se během ní nakonec stává křečovitou sebeparodií: hrdina nachází v divočině sáňky, kojenec v náručí přežije víc než Reinhold Messner a konec prezentovaný (spoiler!!!) jako happyend je kombinací vánoční reklamy na Coca Colu a pozorováním snahy o reprodukci anekdoty bez znalosti pointy.
Je to paradox každého podobně vyhroceného vyprávění o boji se systémem řídícím svět, jehož manipulovaní obyvatelé se mají cítit jako v ráji: když je tento systém poražen, skutečně je to impulzem pro něco pozitivního? Vyprávěcí potěšení je zajištěno, ale logicky si lze jen stěží představit od strojů osvobozené lidi po prvním Matrixu nebo šťastný život klonů po konci filmu Ostrov.
Zůstává tak jen nahořklá pachuť z vypravěčsky i filmařsky beznadějně směšné snahy učinit z možná chytré metafory pro děti předlohu pro další spektákl o hrdinných teenagerech vyvolených změnit svět. Meryl Streep i Jeff Bridges se herecky snaží, ale tohle se nepovedlo utáhnout ani jim… a fakt mě to bolelo. Vás to možná bolet nebude, důvody mého znechucení však znáte.
Dárce (The Giver). USA, 2014, 89 minut. Režie: Phillip Noyce. Hrají: Jeff Bridges, Brenton Thwaites, Alexander Skarsgård, Taylor Swift, Meryl Streep, Odeya Rush, Cameron Monaghan, Katie Holmes, Emma Tremblay. V českých kinech od 11. září 2014.
