reklama
 
 

Čarovný les: Pochmurně laděný muzikál bez šťastného konce

AKTUALIZOVÁNO 27. 4. 2015
Snímek podle slavného broadwayského muzikálu natočil oscarový režisér Rob Marshall. Výsledek však připomíná spíše prázdnou prohlídku skvostných divadelních kulis.
Doporučujeme

Recenze - Muzikály, které zažily největší rozkvět v Hollywoodu 50. a 60. let, se v poslední době v kinech objevují jen vzácně a rozhodně ne všechny lze považovat za pokus o oživení tradičního žánrového modelu. Ostatně za nejvýraznější počin posledních patnácti let se dá brát postmoderní Moulin Rouge, který má ke klasice daleko.

Pokud už se muzikál do kin dostane, většinou jde o jeho mírně experimentální formu, ovšem založenou na všeobecně známé předloze (Bídníci, Sweeney Todd) nebo o animovanou produkci studia Walt Disney (Na vlásku, Ledové království). Někde mezi těmito dvěma protipóly se nachází osoba Roba Marshalla, režiséra, který se ve dvou svých snímcích pokusil moc starých muzikálů oživit, ale spíše selhal v pochopení toho, v čem tkvěla jejich síla.

I když jeho variace na kabaretní klasiku All That Jazz a zároveň adaptace broadwayské předlohy Chicago získala Oscara za nejlepší film, více než povrchní kopií muzikálových trademarků se nestala (to stejné se dá říci o řád horším a také přehlíženějším felliniovském kousku Nine). 

Pro studio Walt Disney se tak daný tvůrce, podpořen akademickým uznáním a miliardovým komerčním úspěchem svého posledního filmu Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna, vyjevil jako ideální kandidát na oživení cenami ověnčeného a tak trochu netradičního pohádkového muzikálu Into the Woods (v českých kinech jako Čarovný les).

Pohádky bez šťastných konců

Ten ještě mnohem více než jeho méně populární knižní předloha demytizuje klasické pohádkové příběhy a ukazuje, co následuje po všeobecně známých koncích v duchu „a žili šťastně až do smrti“. Zatímco muzikálová verze (od autora Sweeneyho Todda Stephena Sondheima) si díky převracení pohádkového konceptu dovolila být černohumorná, politicky nekorektní a provokativní, její nákladné hollywoodské provedení bohužel jen lehce klouže po povrchu.

Je otázkou, zda na tom nese vinu spíše Marshall, který opět nabízí řemeslně nesmírně precizní, ale prázdnou nápodobu muzikálně-pohádkových vzorců, nebo studio Walt Disney, jež chtělo z oblíbené anti-pohádky udělat něco, čím není, a zasadit ji do kánonu neškodných a nekonfliktních podívaných pro celou rodinu.

Možná proto je na tu nejdůležitější a nejdeziluzivnější část, v níž začnou umírat princezny, z princů se stanou nevěrníci a macecha usekne svým dcerám prsty na nohou, aby se vešly do Popelčiných střevíčků, vyhrazen jen krátký (přibližně půlhodinový) epilog, jemuž předchází víceméně standardní pohádkové dění. V něm se díky kletbě čarodějnice svede několik známých příběhů Jacka a fazolového stonku, Popelky, Lociky a Červené Karkulky dohromady. S touto meta-rovinou však Marshall zachází stejně neobratně jako Jan Svěrák v loňské pohádkové mozaice Tři bratři.

Postavy, jako nositelé základních charakterních vlastností, které nemají hlubší psychologické prokreslení, se na rozdíl od divadelního provedení nejeví jako ideální tahouni toho filmového, jehož stopáž navíc přesahuje dvě hodiny. Klasické hollywoodské vyprávění s jednoduše definovanými figurkami zkrátka nefunguje, a to hlavně v závěrečné čtvrtině, v níž nestihnou příběhy všech postav náležitě doznít, protože na to jednoduše není čas.

Zápletky jsou násilně a bez dalšího vysvětlení ukončeny stejně mimózně jako ústřední linie pekaře a jeho ženy, kteří jsou nuceni pro záchranu svého nenarozeného dítěte přinést čarodějnici čtyři kouzelné artefakty. Opět, jejich náhodné proplétání s pohádkovými příběhy dokáže skvěle fungovat v divadle (kde se postavy potkávají na prostorově ohraničeném jevišti), ne však v neomezeném předkamerovém prostoru a klasickém vyprávění.

Procházka kulisami

Tam, kde selhává převedení broadwayského muzikálu z divadelních prken do filmové řeči, opět vyniká precizní práce výtvarníků a kostymérů, kteří dokázali vytvořit strhující a vizuálně působivé prostředí, v němž se děj odehrává (nominace na Oscara za výpravu a kostýmy není náhodou). Propracované kulisy, a to hlavně u vysokorozpočtové adaptace muzikálu, však můžeme víceméně považovat za samozřejmost.

Mnohem důležitější je, že to, co se mezi nimi odehrává, má blíže spíše k nezaujaté procházce než k přesvědčivě vystavěnému dějovému oblouku. Divák tak může spíše věnovat pozornost jednotlivým aspektům mizanscény (například vizuální stránce a afektovanému herectví oblíbených hollywoodských hvězd) nebo muzikálovým vystoupením, která jsou většinou pouhým odrecitováním textu předlohy na jedné uzavřené lokaci. Zde Marshall dokonce opouští hravé muzikálové montáže z Chicaga a Nine a vydává se mnohem konvenčnější cestou, jak zachytit zpívající aktéry.

Těžko říci, co si studio Walt Disney od Čarovného lesa slibovalo, výsledek totiž nelze jednoznačně doporučit ani jedné cílové divácké skupině, což je pro projekty daného studia docela atypické – na pochmurně laděný muzikál, který neobsahuje šťastný konec (a navíc je v něm polidštěný vlk s tváří Johnnyho Deppa, jehož úmysly s Karkulkou skrývají nenápadné sexuální podtexty), jen těžko rodič vezme své malé dítě. A dospělý se zase do kina na značně umírněnou a cenzurovanou adaptaci původně dosti provokativnějšího muzikálu zřejmě sám od sebe nevydá.

Nezbývá tedy než si představovat, co by s látkou ve svých nejlepších tvůrčích letech provedl třeba takový Tim Burton. To už se ale, hlavně po Alence v říši divů, nikdy nedozvíme.

autor: Martin Bubrín

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama