Recenze - Filmu, v němž hlavní roli ztvárňuje pes, bývá většinou přiřknuta nálepka rodinného filmu pro široké spektrum diváků. Za vymezení se vůči této stereotypizované kategorii však můžeme považovat snímek Bílý Bůh, který vyhrál hlavní cenu sekce Un Certain Regard na festivalu v Cannes, kde běží většinou nepřístupnější a artové tituly.
Podobenství o současné evropské společnosti, xenofobii a nenávisti mezi rasami natočil jeden z nejvýraznějších současných představitelů maďarského filmu Kornél Mundruczó, který se do širšího festivalového povědomí dostal snímky jako Delta nebo Projekt Frankenstein. Ve svém, na poměry evropské kinematografie, nezařaditelném žánrovém experimentu se rozhodl odvyprávět příběh problémové třináctileté dívky Lili a jejího psa-křížence Hagena, který jí je jejím otcem násilně odebrán z péče kvůli vládnímu nařízení zpeněžujícímu výchovu nečistého plemene vysokými poplatky.
Po odloučení ústřední dvojice se film rozdělí na dvě linie, které se protnou až v samotném závěru – Lilino hledání Hagena (a zároveň propadání své rebelantské povaze) a Hagenovo přežívání v současné Budapešti, které vede až k vzepření se celé nadřazené a utlačovatelské lidské rase (tj. bílým bohům).
Apokalypsa v mezích artu
Snímek začíná působivým obrazem vylidněné Budapešti a dívky jedoucí na kole. Prázdné ulice se však postupně začnou zaplňovat početnými smečkami psů, které vyvolávají apokalyptický efekt, ne nepodobný americkým katastrofickým nebo post-apokalyptickým snímkům typu Zrození Planety opic. Použití velkých celků a davových scén se spoustou pečlivě choreografovaných „psích herců“ je také něčím, co bychom v uměleckém, natož maďarském filmu nečekali ani náhodou.
Bílý Bůh se však umně vyhýbá jakémukoliv škatulkování a ukazuje, že rozdíl mezi vysokým a nízkým, mainstreamem a artem někdy nelze jednoznačně určit. Ve své elementární podstatě totiž samotná zápletka (vzpoura psů proti pánům) není nijak chytřejší než leckterá žánrová či dokonce béčková produkce. Pokleslé vlivy do unikátního a neuchopitelného celku uspořádává až Mundruczó, který vykresluje tíživost příběhu využíváním postupů umělecké kinematografie a soustředěním se na pozoruhodné filmařské detaily.
Ty však užívá rozdílně při zachycování osudů dvou hlavních protagonistů – zatímco pátrání Lili připomíná dokumentární bezprostřednost a realističnost evropských sociálních dramat (reflektují se problémy společnosti, mládeže, vztahy mezi členy rodiny), Hagenův „vzestup k moci“ má mnohem blíže k postupům žánrové, případně mainstreamové kinematografie, včetně dynamičtější kamery a spolehlivějšího dávkování informací.
Horor až na konec
Oba přístupy k sobě poté dojdou v poslední třetině snímku, kdy se linie začnou přibližovat a původní sociální drama s žánrovými odbočkami vykrystalizuje v plnokrevný thriller s až hororovou naléhavostí. Po útěku psů z útulku a jejich následného terorizování města si Mudruczó pohrává s hororovými klišé, očekáváním a brutalitou, která se na několika místech zvrhne v krvavou lázeň.
Bílý Bůh (70 %)
Bílý Bůh se však umně vyhýbá jakémukoliv škatulkování a ukazuje, že rozdíl mezi vysokým a nízkým, mainstreamem a artem někdy nelze jednoznačně určit. Ve své elementární podstatě totiž samotná zápletka (vzpoura psů proti pánům) není nijak chytřejší než leckterá žánrová či dokonce béčková produkce. Pokleslé vlivy do unikátního a neuchopitelného celku uspořádává až režisér Mundruczó, který vykresluje tíživost příběhu využíváním postupů umělecké kinematografie a soustředěním se na pozoruhodné filmařské detaily.
Chvilkovým převrácením rasové nadřazenosti se daří režisérovi vyvolat bezmála apokalyptickou atmosféru, v níž najdou uplatnění i akční scény, v nichž figurují naštvaní psi a jejich bezbranní majitelé. Ty, stejně jako v jiných spektáklech, slouží k napínavému klimaxu příběhu a jeho vyvrcholení, které graduje až do nepříjemných emocionálních výšin.
Zamrzí jen, že mu nepředcházel přesvědčivěji budovaný příběh, který často trpí zkratkovitostí, nelogickým a nedostatečně motivovaným chováním postav či topornými dialogy, které znějí z úst herců přinejmenším podivně strojeně.
Hloubky a napětí je tedy dosahováno spíše stylem, jenž dokáže být v mnohých případech příjemně excesivní a rezonující v divákovi, za což z velké části může režisérova brilantní práce se „psími herci“. Ti dokážou svýma očima vykouzlit spoustu nepodmíněného, avšak zcela účinného patetického dojetí.
To, ve spojení s působivou žánrovou nevyvážeností, i přes výše zmíněné výtky tvoří nadprůměrné dílo, které by mohlo sloužit jako ideální podnět k dalšímu zkoumání evropské, potažmo maďarské kinematografie.
Bílý Bůh (Fehér isten). Maďarsko, Německo, Švédsko, 2014, 119 minut. Režie: Kornél Mundruczó. Hrají: Zsófia Psotta, Lili Monori, Gergely Bánki, Tamás Polgár, Orsolya Tóth, Kornél Mundruczó, János Derzsi, László Gálffi. V českých kinech od 5. února 2015.
Kamil Fila a Tomáš Stejskal recenzují filmy Padesát odstínů šedi a Bílý Bůh v pořadu Týden v kině:
