Každý jsme zažili nepovedenou dovolenou. Kolony na dálnici, nefunkční klimatizace, přecpané pláže. Zřejmě málokdo si ale z ciziny odvezl tolik zážitků jako protagonista akčního thrilleru Beckett, který se minulý týden objevil na Netflixu.
Amerického turistu v podání Johna Davida Washingtona během pobytu v Řecku nečeká moře a slunce, ale střelná a bodná zranění, zlomenina zápěstí, mnoho nebezpečných skoků a pádů, politické spiknutí i agresivní včely.
Nešťastníka zažívajícího nejhorší rekreaci svého života všichni oslovují Beckett. Nejspíš není náhoda, že se jmenuje stejně jako irský dramatik proslavený Čekáním na Godota. Také prázdninové dobrodružství chvílemi připomíná absurdní drama, v němž bezmocný, osamocený jedinec nedokáže s nikým navázat konstruktivní dialog. Mimo jiné proto, že neumí ani slovo řecky.
Když během nevinného prologu Beckett s přítelkyní April kdesi na severu Řecka snídají v penzionu, na pozadí běží televizní zprávy. V Athénách se právě koná masivní protivládní demonstrace. Zamilovaný pár ale nezná souvislosti a nechce si romantiku kazit politikou.
Dění ovlivňující běh řeckých dějin se protagonistů netýká. Podobně bude dezorientovaný Beckett i po zbytek filmu stát mimo hlavní události, které - jako v každém správném konspiračním thrilleru - řídí lidé mocnější než on.
Úplný začátek snad neprozrazuje příliš z děje: mileneckou idylu rázně utne autonehoda. Beckett během nočního řízení usíná za volantem, vůz vyletí z vozovky a naráží do nedalekého stavení. April na místě umírá. Její partner je pochroumaný a šokovaný, ale živý.
Než ztratí vědomí a probere se v nemocnici, zahlédne v nabouraném domě krátce dvě osoby. Šéf místní policie však Becketta vehementně přesvědčuje, že tam nikdo nebydlí. Nedlouho poté se tentýž policista pokusí zmateného Američana zastřelit.
Beckett jen tak tak uniká smrti podruhé, ale ne naposledy. Pravděpodobně se octnul na nesprávném místě a viděl něco, co neměl. Na zjišťování podrobností ale nezbývá čas.
Jako diváci nevíme o moc víc, protože vyprávění se téměř celé dvě hodiny drží omezeného hlediska pronásledovaného hrdiny. V souladu s tím nejsou překládány ani řecké dialogy a texty, ucelenější obrázek si tak musíme skládat z fragmentů často protichůdných informací.
Smolař postupně ztrácející veškeré opory se při boji o přežití musí spoléhat především na vlastní tělo a fyzickou kondici. To byl také jeden z důvodů, proč italský režisér Ferdinando Cito Filomarino do hlavní role obsadil bývalého hráče amerického fotbalu Johna Davida Washingtona.
Ten ovšem nepředvádí jenom svaly. V jeho bolestí sevřené tváři čteme i prožitek hluboké ztráty, který neměl příležitost zpracovat.
Potenciál náhle ukončeného vztahu je patrný také z nemnoha minut, kdy sledujeme oba milence. Jde o zásluhu civilní režie a přirozeného výkonu Alicie Vikanderové v roli April. Stejně přesvědčivá jako chemie mezi oběma mladými lidmi je následná Beckettova bolest a sebenenávist. K prvnímu pokusu o jeho likvidaci ironicky dochází v momentě, kdy se chystá předávkovat sedativy.
Ačkoliv výchozí situace s mužem na útěku připomíná nestárnoucí thrillery Alfreda Hitchcocka, Tři dny Kondora s Robertem Redfordem nebo Uprchlíka s Harrisonem Fordem, oproti jejich hrdinům Beckett není nevinný.
Nepolevující vědomí, že zapříčinil smrt milovaného člověka, jej ve skutečnosti ohrožuje stejně jako konspirace, do níž se zapletl. Jeho sebevražedné skoky z děsivých výšek tak nejsou jen metaforou nekontrolovaného pádu, ve který se proměnila jeho existence, ale také vyjádřením odmítavého postoje k životu.
Přes solidní fyzičku Beckett není archetypálním akčním hrdinou. Dělá hloupé chyby, ohrožuje životy místních, vzdor vyhroceným událostem se chová nezvykle ohleduplně a dvakrát musí rozdýchat panickou ataku.
Existenciální krizi, kterou prochází, se vyplatí věnovat víc pozornosti než hledání odpovědi na otázku, jestli za nitky příběhu tahají komunisti, fašisti nebo američtí agenti dle potřeby přecházející z jedné strany na druhou.
Přímočará zápletka nenabízí nic, co bychom neviděli v jiných filmech tohoto ražení. Nechybí ani klišé v podobě šťastných náhod a vševědoucích padouchů, kteří v kritickém okamžiku začnou žvanit, namísto aby konali.
Akční scény jsou syrové a přehledně zrežírované, ale žádná se asi divákům nezaryje do paměti. Tempo vyprávění odpovídá spíš psychologickému dramatu a hudba slavného Japonce Rjúičiho Sakamota je poměrně střídmá. Kdo čeká nervydrásající podívanou, bude zklamán.
Režisér místo toho využívá Beckettovy kalvárie k vytvoření krajinného i sociopolitického portrétu státu, jehož nestabilita zrcadlí hrdinův psychický rozklad. To podstatné se ve filmu, stejně jako během scény s televizním zpravodajstvím, odehrává ve druhém plánu.
Thajský kameraman Sayombhu Mukdeeprom, jenž v minulosti nasnímal snímky Lucy Guadagnina Dej mi své jméno a Suspiria, neukazuje Řecko jako prosluněnou dovolenkovou destinaci. Povětšinou je zataženo a hornatá krajina místo krásných výhledů nabízí překážky, které musí štvanec zdolávat s vypětím všech sil.
Beckett míří z řeckého venkova do Athén, kde doufá, že najde útočiště na americké ambasádě. Poznává tak různé podoby jihoevropského státu, jeho minulou i současnou tvář. Pohostinnost lidí žijících mezi ruinami antických památek střídají zanedbaná vlaková nádraží a ulice moderního velkoměsta, posprejované nápisy a polepené napůl strhanými plakáty.
Časové zasazení příběhu není specifikováno, dle portrétu bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy lze ale usuzovat, že se odehrává v prvních letech řecké dluhové krize. Odpovídají tomu nepokoje v ulicích Athén i narážky na tehdy ještě aktivní neonacistickou organizaci Zlatý úsvit.
Chátrající Řecko tak ve filmu neslouží jen jako exotická kulisa. Je dějištěm mnohem většího dramatu, než jaké zažívá hrdina. Ten coby zástupce západních mocností příznačně nerozumí, co přesně se v zemi tvrdě zasažené recesí odehrává. Je pohlcen osobním traumatem. Teprve ve finále své tunelové vidění opouští, čímž zároveň ústřední příběh působivě splývá s děním na pozadí.
Zdá se, že Američan nakonec oproti postavám Beckettových her přece jen dokáže překonat všudypřítomnou nedůvěru a navázat dialog s okolím. Cesta k vykoupení v jeho případě vede skrze solidaritu.
Beckett počátkem srpna zahajoval filmový festival v Locarnu. Ne ale jen proto, aby do malebného švýcarského města přilákal hollywoodskou hvězdu Washingtona. Snímek využívající žánrových konvencí k politickým a filozofickým úvahám se do programu akce proslulé nekompromisními tituly hodí víc než do filmotéky Netflixu. Tam lehko zapadne v záplavě žánrovek, které možná nabízejí větší dávku adrenalinu, ale také méně podnětů k přemýšlení.
Beckett
Režie: Ferdinando Cito Filomarino
Film je k vidění na Netflixu.
