Recenze – Čtyřiaosmdesátiletý filmový veterán Clint Eastwood dokázal svým filmem Americký sniper něco pozoruhodného. Snímek s padesátimilionovým rozpočtem překonal své mnohonásobně nákladnější konkurenty a s tržbami, které už teď přesahují 500 milionů dolarů, se stal nejvýdělečnějším filmem loňského roku v amerických kinech (v nich je až od konce ledna, ale formálně měl kvůli Oscarům premiéru v prosinci).
Americký sniper se neuvěřitelně trefil do nálady velkého segmentu rozdělené americké společnosti. Převládající mediální diskurz nahlíží na vojenské angažmá v Iráku a Afghánistánu jako na fiasko, což je pro cítění většiny patriotů samozřejmě frustrující. Ve víceméně autobiografickém příběhu Chrise Kylea (Bradley Cooper), nejobávanějšího amerického odstřelovače v ulicích iráckých měst, přináší Eastwood těmto vlastencům katarzi.
Texasan s přezdívkou Legenda, který měl údajně na pažbě své pušky přes 160 zářezů, tu je vykreslen coby heroická postava, stojící na stráži lidství jako pevná hráz proti hrozící invazi barbarů, jak ostatně Kyle a jeho kolegové své protivníky nazývají. „Chceš, aby se ti šmejdi objevili v San Diegu nebo New Yorku?“ usadí ve filmu Legenda jednoho ze svých spolubojovníků.
Co Eastwooda nezajímá
Eastwood neobyčejně dráždí své odpůrce z řad liberální veřejnosti například tím, jak pracuje s historickou interpretací událostí. Fígl tu tkví v narativní zkratce. Chris Kyle otřeseně sleduje útok z 11. září na Světové obchodní centrum a o minutku později už operuje se svou elitní jednotkou SEAL v ulicích města Fallúdža proti členům al-Káidy. Že mezi tím byla nepovedená invaze na základě pochybných argumentů, která destabilizovala zemi a uvolnila místo radikálům, Eastwooda nezajímá. V jeho vidění a ve vidění světa jeho hrdiny jsou karty dobra a zla rozdané tak jednoznačně, že nějaké pochybení nebo přehmaty představují jen kolaterální škody ve spravedlivé věci obrany „nejlepší země na světě“, jak Ameriku filmový Kyle sám nazývá.
Americký sniper žánrově osciluje mezi realistickou věcností a syrovostí režisérky Kathryn Bigelowové a jejího filmu Smrt číhá všude a mezi mýtotvorným přístupem Sylvestera Stallonea a jeho ság o Rambovi nebo Rockym. Přestože film obsahuje řadu potenciálně sentimentálních rodinných scén na jedné straně a drásavých válečných výjevů na straně druhé, Eastwood se jejich vyznění snaží spíše tlumit. Ve snímku nezní vůbec žádná hudba. To je přístup, který pomáhá vtažení do děje a identifikaci s hrdinou a navíc obrušuje hrany ideologické roviny příběhu.
Clint Eastwood je konzervativní idealista, který se nebojí patosu a ve svých nejlepších filmech z poslední doby, jako byly Million Dollar Baby (2004) a Gran Torino (2008), přesvědčivě obhajoval americký sen jako něco, co není mrtvé a k čemu stojí za to se vztahovat. To by podepsal i filmový Chris Kyle. Při seznámení se svou budoucí ženou Tayou říká, že by udělal cokoli, aby uchránil Ameriku. Jeho přísný otec mu v dětství vysvětlil, že na světě jsou tři skupiny lidí: vlci, ovce a ovčáci.
Není potřeba dlouze přemýšlet, do jaké skupiny se řadí sám Kyle. V Iráku se brzy naučí kromě mužů střílet i na ženy a děti, pokud mají zbraně, a telefonuje si při plnění svých sniperských povinností se svou ženou a dětmi, po nichž se mu hrozně stýská. Nicméně válka ho poznamenává: během svých pobytů doma se z něj stává morous, který je mentálně pořád se svými chlapci v Iráku. Výčitky svědomí nemá ze svých obětí, ale spíše z toho, že se mu ještě nepodařilo sejmout svého mystického protivníka – šikovného snipera Mustafu.
Nepodceňovat Eastwoodovo řemeslo
Tento lehce ironický popis děje by mohl svádět k domněnkám, že jde jen o klišovitou propagandu, která se pouze omylem ocitla v nominacích na Oscara. To by bylo ale hrubé podceněné Eastwoodovy řemeslné zručnosti, schopnosti tnout do živého a vyhmátnout téma, které leží na ulici: závěrečné titulky doprovázejí archivní obrázky z posledního rozloučení s Chrisem Kylem. Špalíry lidí s vlajkami, které lemují jeho poslední cestu, ukazují, jaká byla v určitých kruzích poptávka po válečném hrdinovi.
Můžeme mít problémy s tím, na jaké názorové straně barikády Eastwood stojí (a autor této recenze s tím problém má), nedá se ale upřít fakt, že Americký sniper je docela sugestivní pohádkou o vzestupu a pádu mýtického hrdiny. Těsně před koncem snímku Chris Kyle říká vojenskému psychologovi, že necítí žádnou vinu za zabíjení a že si každou oběť rád zodpoví před posledním soudem. A obrovský komerční úspěch Amerického snipera dokazuje, že značná část Američanů se už nechce za své poslední války stydět ani se za ně omlouvat.
