Recenze: Filmovou Vesnici roku vyhlásil Potěmkin

Kamil Fila Kamil Fila
7. 3. 2012 13:48
Absolventský film nabízí místo ironie jen sedativa
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Možnosti sledovat absolventské filmy začínajících filmařů nebývají časté. I veškeré přehlídky studentské tvorby, jako je FAMUfest, jsou hlavně „sebereferenční" - určené spíš pro spolužáky, pedagogy a kamarády než pro širší veřejnost. Stránky jako YouTube nebo Vimeo nyní umožňují sdílet tvorbu s potenciálně větším publikem - ale opět musí mít dotyční důvod se na určité dílo podívat.

Jedním z průlomových momentů českého internetu se stala propagace absolventského snímku Vesnice roku (od 2. března) na hlavní stránce portálu Seznam.cz a internetové televize Stream.cz. Pátrat teď v minulosti, zda jde o vůbec první případ této formy propagace a distribuce, nemá příliš smysl. Podstatné je, že se z Vesnice roku stal v posledních dnech malý internetový fenomén, který by se mohl rozrůst v něco mnohem masivnějšího.

Foto: Aktuálně.cz

Ihned po zhlédnutí dotyčného snímku je ovšem jasné, že prostor opět dostávají jen ta nejkonformnější díla, která se stylově a tematicky nijak neliší od toho, co nám servírují celoplošně šířené televize. Šance, že by o pozornost bojovaly nápadité, nekonvenčněji pojaté filmy, se opět spíš uzavírá.

Naše malá hezká věc

Ano, zní to jako obehrané naříkání milovníka náročného umění, proč si obyčejní lidé po práci nechtějí pustit experimentální videoart a dají přednost maloměsťáckému seriálu. Upřímně, nechci po někom, aby se věnoval něčemu, co mu není vlastní; nepředstavuju si ani, že nás internetové televize zahltí anarchisticky podvratným materiálem. A ani mě nepřekvapuje, že lidé se na internetu chtějí hlavně bavit.

Nepřestane mě ale fascinovat, proč je autor ročníku 1987 schopný točit jako lidé narození před 40, 50 nebo 60 lety. Vojtěch Moravec, který má za sebou už tři další krátké hrané filmy a dva dokumenty, si napsal pro svůj magisterský snímek na Filmové akademii Miroslava Ondříčka (FAMO) i scénář - celé dílo tedy plně vychází z jeho vize, zájmů, rozhledu a nátury. Devětatřicetiminutový film má i poměrně propracované internetové stránky, kde si můžete stáhnout wallpapery a soundtrack Ondřeje Brzobohatého. Zkrátka, má to být velká věc.

Foto: Aktuálně.cz

Tedy taková „naše malá hezká česká věc", příjemná jednohubka, o nás, obyčejných lidech. Je to trošku veselý, trošku smutný, trošku trapný, no taková ta míchanice, co máme všichni rádi. Jsou tam „hlášky", na konci i slzička ukápne. Vetchý a Budař jsou fakt týpci, že jo; je to skoro jak pokračování Okresního přeboru...

A tak by se dalo pokračovat až do prvního ublinknutí nad tím vším človíčkováním. Ve chvíli, kdy ale člověku přelétne v hlavě myšlenka, že „ je to něco jako Okresní přebor", je potřeba si říct STOP. Okresní přebor jistě je seriál, který se nakonec musí nějak vejít do „televizního formátu" a není to tedy nemilosrdná sociologická analýza života na vesnici. Ale pořád se jeho živost a hlavně motivovanost postav a pointovanost děje skví tak o jednu dvě úrovně nad Vesnicí roku.

U ní totiž není ani patrná míra nadsázky. Opravdu je starosta takový blbec, že si myslí, že by jakoukoli komisi, která rozhoduje o udělení titulu „vesnice roku", uspokojilo splnění jednotlivých bodů tak, jak je hodlá prezentovat on? Že „kulturní vyžití" rovná se muzeum oušek od hrnků? Že veřejné koupaliště a kino je trávník za hospodou, kde se děcka sprchují hadicí (a kino má být co; to jsem nepochopil vůbec)? Že veřejnou knihovnu představuje jedna police?

Ani ve světě fikce

Foto: Aktuálně.cz

Exteriéry vesnice totiž vypadají relativně výstavně, lidé, kteří tu žijí, nepůsobí vyloženě degenerovaně a zdá se, že tu není nezaměstnanost. Nač je potřeba vymýšlet potěmkinovské triky, když by neměl být problém dostát zadaným standardům? A pokud by se o to starosta zbytečně snažil, proč mezi občany nepanuje větší odpor a pochyby?

Vesnice, kterou si Vojtěch Moravec vyfabuloval, nemůže existovat nejen v České republice, ale ani v žádném možném světě fikce - protože to dohromady nedává smysl. Existuje paradoxně jen proto, aby se vyhovovalo jednoduchému vkusu: touze trošku (ale fakt jen trošinku) „se poznat" v postavách, ale o dost víc se jim vysmívat, jak jsou blbé.

A k tomu oceňovat, že je hrají „páni herci z Prahy", což je velmi zvláštní psychologický proces - touha onoho modelového diváka z vesnice být oceněn tím, že jeho idealizovaný obraz představuje někdo z „lepšího světa" a že „na nás páni filmaři nezapomněli".

Jistěže základní filmařské řemeslo (byť velmi uzpůsobené televiznímu tónu a tempu) tu je; nejde o fušerské a diletantské dílo. Ale přízemnost veškerých zápletek, dialogů a point se opět pohybuje na úrovni dávných Bakalářů. Z těch se za léta stal pojem pro jakési vykleštěné a omalovánkové pojetí života, způsob, jak z každodenních situací dělat rovnou anekdoty.

Foto: Aktuálně.cz

Sledovat ale v roce 2012 příběh muže, který po pětadvaceti letech musí překonat „zásadní dilema" a požádat oficiálně tchána o ruku své manželky, neboť jinak mu on nepovolí stavbu kanalizace na svém pozemku, působí opravdu, jak kdyby se zastavil čas.  A sledovat toto dilema půlhodiny už zavání nesnesitelností.

Ironie se nekoná

Vetchého starosta Loucký přitom není psychopat z Okresního přeboru, není to ani žánrová figurka - má to být jen trochu nešťastný, prací zavalený člověk. Vetchý pak samozřejmě u tak mělkého charakteru nemá co hrát a zbývá mu jen hláškování.

Navíc ono dilema a zápletka vyznívají nelogicky: pokud by opravdu platilo, že Loucký před pětadvaceti lety uvedl do jiného stavu dceru pana Topola a ona pak kvůli tomu nemohla jít studovat, jak to, že ve filmu mají jediné dítě, které se zjevně nachází v předškolním věku? Jestliže snímek nedrží dramaturgicky po kupě ani na tak malé ploše, lze se jen obávat, co by scenárista vyváděl u celovečerní stopáže.

I jeden lehce temný moment s nalezením kostry tajemně pohřbeného ztraceného občana pak vyšumí do pouhé roztomilé epizodky - přesně v duchu, kdy se každá chmura lehce spláchne douškem piva. A když už to vypadá, že by příběh mohl skončit nešťastně, přijde uklidňující dovětek a zvrat; jen abychom se, probůh, třeba necítili špatně.

Nelze si připomenout, že podobný, uměle naroubovaný šťastný konec použila jako vrcholnou ironii Věra Chytilová v Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Ve Vesnici roku se ale ironie nekoná, pouze se podávají sedativa.

Závěrečné (zdvojeně nastavované) davové scény pak už zavání jakýmsi budovatelským étosem. Možná to měla být parodie socialistického realismu, ale zdá se spíš, že tyto obrazy pospolitosti vyhovují kýčovitému vnímání filmařů jako takových - jako týmu/štábu, kterému jde dohromady o dobrou věc.

Všichni tedy jdeme, symbolicky požádáme o ruku (magisterský titul/finanční grant) a z našeho nadšení se vylíhne happy end - potěmkinovská vesnice a potěmkinovský film, s nímž jsme navzájem ohromně spokojeni, protože v té lži chceme žít. 

Jejky, a teď už to ublinknutí nepůjde zastavit.

Vesnice roku
Žánr: Komedie, Krátkometrážní
Režie: Vojtěch Moravec
Obsazení: Ondřej Vetchý, Lenka Vlasáková, Jan Budař, Václav Postránecký, Ilja Racek, Libuše Švormová, Jaroslav Satoranský, Miroslav Večerka, Taťjana Medvecká, Radim Kalvoda, Nina Jiránková, Pavel Šrom, Martin Sobotka, Jan Melíšek
Délka: 39 minut
Premiéra ČR: 02.03.2012
 
 

Právě se děje

Další zprávy