RECENZE Horor Annabelle končí v zajetí prvoplánových efektů

Antonín Tesař
14. 10. 2014 14:00
Film Annabelle je velmi volně propojená kompilace strašidelných scén, které jsou buď nepříliš funkční, nebo poměrně rutinní.
Annabelle.
Annabelle. | Foto: Warner Bros.

Recenze - Pro současné horory vlastně není až tak těžké diváky postrašit. Strach u nich totiž obvykle znamená prostě leknutí, ke kterému není potřeba žádný velký scenáristický ani režijní um. Stačí prostě po určitou dobu zpomalovat vyhrocenou situaci a pak na diváky doslova vybafnout – předvést rychlý obrazový a zvukový atak, který vyvolá v podstatě fyzickou reakci.

James Wan přitom rozhodně patří k režisérům, kteří dokážou diváky strhnout i důmyslněji budovaným napětím. Jeho dvoudílný Insidious nebo loňský film V zajetí démonů dokázaly typické hororové „lekací“ scény spojit s jednoduchým, ale funkčním a hlavně souvislým vyprávěním. A také s působivě natočenými zneklidňujícími scénami, jež z jeho snímků dělají víc než jen šňůru za sebe poskládaných filmových bafnutí.

Podívejte se na ukázku z hororu Annabelle.
Podívejte se na ukázku z hororu Annabelle. | Video: Warner Bros.

Horor Annabelle nejenže vznikl ve Wanově produkci, ale jedná se o spin-off jeho dosud nejpovedenějšího filmu V zajetí démonů. Konkrétně vypráví o posedlé dětské panence Annabelle, která ve Wanově filmu zdobí sbírku strašidelných předmětů paranormálních vyšetřovatelů Eda a Lorraine Warrenových. Přítomností loutky ale veškerá souvislost končí – Warrenovi ve filmu vůbec nevystupují a vlastně ani Annabelle není jeho hlavní strašidelná hvězda.

Solidní množství leknutí

Co se týče lekacích scén, je jich ve filmu celkem solidní množství a některé z nich mají šanci na kýžený efekt. Nic dalšího v Annabelle ale naneštěstí moc dobře nefunguje.

Je docela příjemné, že tvůrci ještě více než sám Wan ve V zajetí démonů zdůrazňují, že se příběh odehrává někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Děje se to v podstatě jen stylem jakési americké retromanie – na plátně vidíme dobové dekorace, slyšíme dobovou hudbu a s postavami se díváme na dobové pořady v televizi. Hororovým scénám ale tenhle návrat do minulosti spíš neprospěl – nafukující se pytlík s popcornem na samovolně zapnutém vařiči dnes opravdu nepůsobí strašidelně a gramofonová přenoska, která sama od sebe přejede na plochu hrající desky, také ne.

Zmíněná levitace přenosky ostatně jako by vypadla z nějakého béčkového nadpřirozeného hororu z osmdesátých let (jaké točil třeba Kevin Tenney) a delší strašidelná scéna s kočárkem ve sklepě zase připomíná nějakou snovou pasáž z Noční můry v Elm Street.

Annabelle.
Annabelle. | Foto: Warner Bros.

Vůbec samotný nápad s oživlou vraždící hračkou nemůže nevyvolat vzpomínku na slavnou sérii Dětská hra (která se mimochodem loni dočkala celkem povedeného pokračování s názvem Chuckyho kletba). Přesto se zároveň nedá říci, že by film jako celek na osmdesátkové horory nějak výrazně navazoval.

Kdo je tu bubák?

Hlavní problém Annabelle natočené Wanovým dvorním kameramanem Johnem R. Leonettim je totiž naprosto chaotická dramaturgie. Tvůrci se mohli poučit od Insidous, ale i od Dětské hry nebo Noční můry v Elm Street v tom, že úspěšné hororové série většinou staví na nějakém výrazném, jednoznačném a originálním trademarku a jasně daných pravidlech. Duch psychopatického Charlese Lee Raye má vraždící panenku Chucky, Freddie Krueger má za hřiště teenagerské sny, Jason zase tábor Crystal Lake a tak dále...

Foto: Externí

V Annabelle naproti tomu ani není moc jasné, kdo je tu vlastně bubák – zčásti je to samotná panenka Annabelle, ale také duch členky satanistického kultu a určitě i démon, kterého se tento kult pokoušel povolat do našeho světa. Stejně tak příliš nevíme, co si tato nadpřirozená entita může a nemůže dovolit a jak se vůbec její nadpřirozená moc projevuje – někdy vystupuje jako duch zabité okultistky, někdy jako démon, někdy (ale dost málokdy na to, že se podle ní jmenuje celý film) skrze panenku Annabelle.

Děj Leonettiho filmu má ale ještě závažnější problémy. Nejenže se snaží rozehrát příliš mnoho žánrových poloh (duchařský horor, satanský film, snímek o vraždící loutce...), které nedokáže skloubit do jakkoli smysluplného celku. Několikrát se dokonce stane, že začne rozvíjet nějaký potenciálně nosný motiv, ke kterému se ale už nevrátí.

Annabelle (50 %)

Annabelle

Annabelle spadá přesně mezi horory, kvůli nimž jsou filmy Jamese Wana výjimečné. Nejde o vyloženě nudné nebo nesnesitelně stupidní dílo. Na druhou stranu je sotva něčím víc než velmi volně propojenou kompilací strašidelných scén, které jsou buď nepříliš funkční, nebo poměrně rutinní. Příliš mnoho démonů je zkrátka někdy smrt nejen pro postavy, ale i pro diváka.

Postava faráře velmi významně vyfotí novorozenou dceru ústředního páru, ale tím situace končí, zatímco bychom očekávali, že na fotografii bude zachycená nějaká stopa po tajuplných jevech. Jinak totiž daná scéna nemá v ději vůbec žádné opodstatnění. Stejně tak pasáž, kde hlavní hrdinka na schodech domu mluví se dvěma dětmi, které jí odmítají říct svá jména – děti se pak už ve zbytku filmu neobjevují ani se o nich nikdo nijak nezmiňuje.

Annabelle tak spadá přesně mezi horory, kvůli nimž jsou Wanovy filmy výjimečné. Nejde o vyloženě nudné nebo nesnesitelně stupidní dílo. Na druhou stranu je sotva něčím víc než velmi volně propojenou kompilací strašidelných scén, které jsou buď nepříliš funkční, nebo poměrně rutinní. Příliš mnoho démonů je zkrátka někdy smrt nejen pro postavy, ale i pro diváka.

Annabelle. USA, 2014, 95 minut. Režie: John R. Leonetti. Hrají: Annabelle Wallis, Alfre Woodard, Eric Ladin, Tony Amendola, Michelle Romano, Brian Howe, Gabriel Bateman, Ward Horton, Shiloh Nelson, Paige Diaz, Morganna May, Camden Singer. Premiéra v českých kinech 9. října 2014.

 

Právě se děje

před 8 hodinami

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy