Recenze - I když se to zdá neuvěřitelné, ještě před sto padesáti lety se běžně soudilo, že pokud je žena náladová, úzkostná nebo prostě jen odmítá svému manželovi sex, může za to vágně definovaná nemoc definovaná jako ženská hysterie. A co se zdá ještě neuvěřitelnější, lékaři tuto diagnózu léčili nejdříve ruční stimulací pohlavních orgánů pacientky a posléze začaly vznikat k tomuto účelu první elektrické vibrátory.

Foto: Bioscop

Když se k příběhu o vzniku dnešní nejpopulárnější erotické pomůcky dostala americká režisérka Tanya Wexlerová, nechala se slyšet, že ji námět uhranul tak, že si předsevzala, že ho musí převést na plátno, i kdyby film Vrtěti ženou měl být tím posledním, co kdy natočí.

Nakonec se dvaačtyřicetileté režisérce z Chicaga podařilo sehnat producenta ve Velké Británii a k tomu i velmi slušnou sestavu herců a hereček v čele s Maggie Gyllenhaalovou. Přes lechtivé téma ženské sexuality natočila ale Wexlerová, pohybující se v minulosti v undergroundových kruzích queer filmařů, velmi krotkou komedii, na kterou můžete bez obav vzít i svou babičku.

Konvence romantické komedie

Film je totiž podobně slušňácký jako jeho hlavní hrdina - mladý idealistický doktor Mortimer Granville (Hugh Dancy). Když ho vyhodí už z několikátého působiště za to, že se rozhádal s kolegy lékaři o nejnovějších poznatcích medicíny (konkrétně o existenci bakterií), získá místo v prestižní soukromé klinice doktora Roberta Dalrymplea (Jonathan Pryce), který má plné čekárny žen, na něž aplikuje v úvodu popsanou manuální metodu léčení. Jen orgasmům říká „návaly" a stavy blaženosti svých klientek nepřipisuje sexuálnímu uspokojení, ale pouze mechanickému zklidnění příznaků choroby. Ta mohla tehdy pro ženu ocejchovanou takovou diagnózou znamenat i jednosměrnou vstupenku do blázince.

Foto: Aktuálně.cz

Lehce feministickou linii doplňuje romantická rovina, která velmi předvídatelně naplňuje všechny náležitosti žánru. Mortimerova budoucnost záleží na tom, k jaké ze dvou dcer svého šéfa si nakonec najde cestu jeho srdce. Krásná Emily (Felicity Jonesová) je vzdělaná, miluje tehdy módní frenologii (pavěda zkoumající osud člověka z lebečních výstupků), Chopina a svého tatínka.

Naproti tomu Charlotte (Maggie Gylenhaalová) je rodinná rebelka. Angažuje se v boji za ženská práva a spravuje útulek pro chudé a bez domova. To se samozřejmě jejímu maloměšťáckému papínkovi nelíbí a jeho nespoutaná dcerka brzy čelí před soudem diagnóze, o jejíž správnosti přestává být Mortimer pomalu přesvědčen.

Foto: Aktuálně.cz

Režisérka si je evidentně všech klišé vědoma a s pomrkáváním na diváka je občas používá až na hranici parodie. Chvílemi absurdita dění na plátně dosahuje rozměru skoro až montypythonovských rozměrů (scéna s lékařem odmítajícím vyměnit pacientce obvaz nebo všechny gagy ukazující ono „léčení" pacientek).

Další zjevnou inspirací jsou komedie Woodyho Allena, v nichž divák shlíží vědoucně na zaslepené chování postav, které nejsou schopny nahlédnout svou vlastní směšnost. Roztomile neurotický projev Hugha Dancyho v roli Mortimera občas připomíná samotného Woodyho.

Podivné alibi

Něco podstatného ale ve srovnání se slavnými vzory skřípe. Jejich poetiku totiž scénář zrazuje konvenční zápletkou, u které se nakonec budou nejvíc dojímat právě ti měšťáci, proti nimž srdnatě bojuje hubatá Charlotte.

Mezi sitcomově napsanými charaktery není žádný zloduch. A to ani onen ignorantský a machistický doktor Dalrymple, který ubíjí ve svých dcerách individualitu. Ale co jsme si, to jsme si, vždyť taková byla za éry královny Viktorie kolem roku 1870 doba a on ve své nevědomosti nevěděl, co činí.

Jenže tím režisérka svému snímku a svým hrdinům poskytuje hodně divné alibi. Mocenská nerovnováha mezi muži a ženami samozřejmě existuje stále a dalo by se na ni satiricky poukazovat, ale Wexlerová všechny potenciálně vážnější motivy utopí v nadýchaném retro kabátku a smířlivém humoru.

A v tom tkví ten největší zádrhel šarmantního, elegantního a občas i velmi vtipného filmu. Témata, která nastoluje, nebere vážně, jenom nechává diváky blahosklonně se dojímat nad tím, jak jsme se za ta léta posunuli od té viktoriánské doby temna, v níž ještě ženy nesměly volit a neexistovalo právo na orgasmus.