Recenze: Feťačka Katka testuje vykupitelské síly filmu

Kamil Fila Kamil Fila
2. 3. 2010 11:10
Dokument Heleny Třeštíkové vyvolává mnoho otázek
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Helena Třeštíková svou metodou bezpochyby představuje unikát i mezi světovými dokumentaristy. Její časosběrné filmy, v nichž sleduje "své" lidi třeba deset i dvacet let, až extrémně naplňují zjednodušené chápání pojmu dokument - tedy jako přímého záznamu viditelného světa.

Zatímco jiní filmaři označovaní za dokumentaristy se snaží dokázat, že jsou stejně kreativní jako jejich kolegové u hraných filmů, její snímky jako by zůstávaly u nezúčastněného pohledu na lidské hemžení.

Foto: Aktuálně.cz

Přitom se v intenzitě svého emocionálního dopadu u mnoha diváků vyrovnávají hraným (cíleně manipulativním) dílům. Často jde dokonce zaznamenat ohlasy, že Třeštíková točí filmy, jež předčí jakoukoli fikci.

Kombinace podivného štěstí a urputnosti

Filmem Katka vrcholí jakási volná trilogie celovečerních dokumentů o životě na dně. Po snímku Marcela (2006) o matce samoživitelce, jíž zahyne dcera, a po snímku René (2008) o nenapravitelném recidivistovi s duší umělce se Třeštíková vrací k protagonistce svého staršího filmu V pasti (2001), narkomance Katce.

Kateřina Bradáčová, kterou můžeme ve filmu sledovat od jejích 19 do zhruba 33 let, je jednoznačně nejhorší případ, jakým se kdy Třeštíková zabývala. Či lépe řečeno nejzuboženější lidská bytost, s níž kvůli natáčení navázala osobní kontakt. V objevu Katky a ochotě se jí zabývat dlouhé roky je kombinace podivného štěstí a urputnosti, která přitom hraničí až s necitelností.

Foto: Aktuálně.cz

Anebo jde spíše o jeden z mnoha podivných vztahů, které režisérka rozvíjí v rámci své profese. Ve snaze proniknout pod slupku jedinců, o něž společnost nejeví zájem, v sobě potlačuje hodně soucitu a zároveň dopuje sebe i je (falešnými) pocity naděje, že se vše změní k lepšímu.

Možná by bylo vhodné říct, že v této recenzi nakonec nesejde na finálním hodnocení procenty, ale důležité je spíš rozvést, co Katka ve výsledku představuje z kinematografického hlediska.

Filmy o drogách bývají většinou silně stylizované, snahu o syrovější realismus projevily maximálně My děti ze stanice ZOO (1981) - ale i ty už s odstupem času vypadají docela měkce.

U Katky nehrozí, že by většina obrazů filmově zestárla. Detaily tváře a rukou, na nichž jsou vidět všechny katabolické procesy, ketóza, cirhóza, žloutenka a kdovíco ještě, mají absolutní výmluvnost. Nejde o masky, efekty, herecký výkon. Byť i Katka samozřejmě hraje určitou roli - především oné rozumné a chápavé.

Foto: Aktuálně.cz

"Uvědomuješ si, že teď už nejde o jen tebe?" ptá se jí režisérka, když se zjistí, že Katka je těhotná. "No, jo, uvědomuju," přikyvuje Katka, která prostě už není Katka, ale pořád lže všem okolo sebe tak hloupě, že už asi nedovede oblafnout ani samu sebe.

Nezamlčovat spoustu podstatných věcí

Možná už někdo napsal, že Katka je "nesmírně silný příběh o lidské slabosti" a s tím není třeba polemizovat. Pak už ale musí nastoupit skepse. Třeštíková totiž narazila na strop vlastní metody "nechat promlouvat jedinečné lidské osudy ústy samotných filmovaných lidí". Na něco takového je potřeba, aby zpovídaní byli aspoň trochu při smyslech - a hlavně, aby nezamlčovali spoustu podstatných věcí.

Film sám neklade (téměř) žádné otázky a neodpovídá ani na otázky, které si kladou diváci. Jako by počítal s tím, že všechno bude dovysvětleno v rámci školních besed (jež opravdu jsou v plánu). Nepřipadá mi to však jako forma "otevřeného uměleckého díla", ale spíš jako torzo. Nevychází z toho ani psychologická a sociologická sonda, ale spíše dermatologická studie.

Foto: Aktuálně.cz

V tom, co snímek nabízí, nespatřuju "Katčin boj se závislostí", protože ona nijak nebojuje a Třeštíková za sebou stříhá jen scény, kdy je na tom "hrdinka" čím dál hůře. Tahle forma už si skoro zaslouží označení "sociální porno" a voyeurismus.

Což je příznačné - kdysi proti sobě v televizi běžely Manželské etudy po 20 letech a reality show VyVolení. Bez ohledu na to, kterému z pořadů přikládáme vyšší hodnotu, je bez debat, že nikoli reality show, ale právě ony hodnotné dokumenty z ČT2 naplňují přesněji definici voyeurismu - dívat se a nebýt viděn.

Zatímco účastníci reality show mluvili do kamery s vědomím, že je venku sledují diváci, u filmů Heleny Třeštíkové se vytváří iluze objektivity, nebo přinejmenším mnohem bezpečnější pozice pro diváky. Na rozdíl od reality show vám nikdo z obrazovky/plátna nevpálí do tváře "co na mě čumíte a šmírujete mě?"

Maximálně zcenzurovaná otevřenost

Proto by spíš než na protidrogových seminářích a besedách pro střední školy měla být Katka promítána v rámci hodin mediální výchovy, kde by se děti měly učit "číst" něco zdánlivě průzračného - dokumentární obrazy jako způsoby vytrhávání reálných věcí z kontextu.

Dokumentaristka Helena Třeštíková
Dokumentaristka Helena Třeštíková | Foto: Ondřej Besperát

Z filmu se například vůbec nedozvíme, co na Katčiny proměny říká její matka a sestry, přestože přesně zde leží jádro problému. Neřeší se, proč Katku nikdy nezavřeli, přestože se živí "nezákonnou činností" a kolik narkoman musí nakrást, aby se uživil, co třeba jí a zda vůbec jí. Aby byl film vůbec zveřejnitelný, ukazuje sice běžně aplikaci drogy do žíly, ale nikdy její kupování ani to, jak se na ni vydělává.

Je to přesně na hranici evidence a absurdity, každému je jasné, že něco aplikaci muselo předcházet, ale nic se o tom nedozvíme. Přitom přece musí existovat spolupráce mezi štábem a Katkou, kdy a že se potkají a co se bude točit. Naprostá spontaneita není možná a přese všechnu otevřenost je vlastně film maximálně zcenzurovaný.

Od konkrétního a praktického se utíká k obecným prohlášením protagonistky, jak by chtěla být čistá. Což bohužel nebude, i kdyby se tzv. vyléčila - protože už jsou navždy nevratně jinak nastavené receptory v mozku.

Když Třeštíková říká, že jí jde hlavně o téma a teprve pak dbá na to, aby měl film výtvarné kvality, až bezděčně a mechanicky se to naplňuje v tom, když najednou na plátno veplují "poetické" obrazy, jak se Katka ráchá ve vodě a proud z ní symbolicky "odnáší špínu". Tady už Třeštíková kýčaří podobně jako často Olga Sommerová.

Člověku se přitom připomenou i kořeny dokumentaristiky - snímek Nanuk, člověk primitivní, kde režisér Robert Flaherty nutil dělat Eskymáka věci, které už dávno nepatřily k jeho životu, ale na kameru se to zahrát muselo, protože to bylo "hezké".

Slib mi, že si necháš udělat občanku

V práci s živými lidmi, kteří se potácejí na pokraji smrti a jsou zodpovědní za to, že poškozují zdraví nenarozeného dítěte, už umělec pokouší hranice etiky tvorby. Může se to zdát cynické, ale film chvílemi působí, že byl schválně natočen jako memento a cokoli by narušilo jeho "plynulou průzračnou dokumentárnost", muselo jít pryč.

Helena Třeštíková: René
Helena Třeštíková: René | Foto: Aktuálně.cz

Třeštíková to sice nakonec přinejmenším jednou nevydrží a přejde o "nezávislé pozorovatelky" k apelování. Jenže kampak s větou "slib mi, že si necháš udělat občanku, abys pak mohla nastoupit léčbu". Ona vzájemná důvěra pak nenese jiný užitek než film a úplně se tím obrací domnělé krédo, že pro dokumentaristku je život (coby soubor reálných problémů) důležitější než filmy (coby estetické objekty).

Všechno je přitom podmíněno jakousi zvláštní vírou, že film dokáže "fyzicky vykoupit realitu". Je to vlastně dost velká metafyzika podřízená tomu, že se z nějakého důvodu domníváme, že filmové obrazy mají silný vliv na diváky a že mají terapeutické účinky. V Katce a jejích přihlouplých primitivních partnerech, co jedou úplně stejně v héru a pergu, to pak jen posiluje představu, že jsou důležití, že z jejich života a smrti vzejde něco velkého.

Bohužel přes všechny výzkumy nejsme moc schopni postihnout, jak silně filmy působí, a tudíž ani vypočítat jejich účinek coby protidrogové prevence. V zásadě se kloním k tomu, že filmy mají velmi malý vliv jak v učení "špatnostem", tak v "odstrašování" i "výchově k pozitivním hodnotám".

Lidé spadnou do drog, i když moc vědí, že jsou špatné, pokud mají sklony podléhat pokušením a pohybují se v určitém prostředí. A bojácní lidé, kteří k drogám nepřičichnou, film jen utvrdí v jejich názoru. Ale jsem na pochybách, že k tomu opravdu podobné dílo muselo vzniknout.

Nemám v úmyslu vinit Helenu Třeštíkovou z hyenismu (už proto, že ani neznám dokonale zákulisí produkce). Připadá mi, že v její odolnosti navštěvovat po léta ztracené existence je hlavně mnoho dobrotivé naivity.

Zatímco osvícenci se snažili marně převychovávat vlčí děti nebo sloní muže a způsobili tím utrpení v dobré víře, dnes tato snaha a soucit vstupují do zcela nesrovnatelné společenské situace. V masovém měřítku je tu éra lehkosti - bezbolestná tolerance zbavená akceschopnosti, angažovaná neangažovanost, dojetí konzumentů nad vlastní citlivostí.

Pokud tu opět aplikujeme mediální teorii, dojdeme možná k tomu, že ve výsledku Katka poslouží spíš této poptávce po průmyslu dobra než oněm ztraceným existencím. A bude smutné, že filmy Heleny Třeštíkové pak mohou používat jako příklad "úpadku humanitních vzdělanců" lidé smýšlející tvrdě pravicově nebo až fašisticky.

Katka
Katka
Žánr: Dokument
Režie: Helena Třeštíková
Obsazení: Kateřina Bradáčová
Délka: 90 minut
Premiéra ČR: 25.02.2010
 

Právě se děje

Další zprávy