Recenze – Navzdory příznivým podmínkám svého vzniku další pokus o reboot Fantastické čtyřky selhal. Předchozí verze marvelovské týmovky z let 2005 a 2007 přitom představuje dno komiksových filmů, od něhož se dá už jenom odrazit, a angažování mladého režiséra Joshe Tranka zase navazuje na tradici snímků, jako je X-Men nebo první Spider-Man, které dostali na starost Bryan Singer, respektive Sam Raimi.
Jsou to tvůrci schopní fungovat ve studiovém systému, kteří ale zároveň ke svým filmům přistupují osobitým a tvůrčím způsobem, což je přesně to, co adaptace Fantastické čtyřky potřebuje.
Původní komiks Stana Leeho a Jacka Kirbyho ze šedesátých let totiž kombinuje především konzervativní rodinné hodnoty s pionýrským duchem Ameriky. Tým zde funguje jako opravdová rodina (odtud také jeden z výkladů zkratky FF jako First Family) a k nabytí superschopností dochází během objevitelské cesty do kosmu, jež rezonuje s dobovým soupeřením světových supervelmocí. Pro rané příběhy Fantastické čtyřky je rovněž příznačná jakási bezstarostná samozřejmost, s níž se hrdinové identifikují se svou jinakostí, a koncept (super)hrdinství se začíná problematizovat až v následujících dekádách.
Josh Trank se tohoto klasického pojetí vzdává a pokouší se látku adaptovat tak, aby vyhovovala současnému publiku. Racionální vědce důvěřující systému a pohybující se v jeho mantinelech proto nahradili labilní teenageři, kteří jsou se systémem v konfliktu, a lety do vesmíru vystřídala interdimenzionální teleportace. Podobně pojatý je ostatně už Trankův komorní debut Kronika (2011), kde tvůrce úspěšně zkombinoval sci-fi s kingovským příběhem o partě kluků ze střední čelících silám, které je přesahují.
Až sem je všechno správně a v rámci blockbusteru by za optimálních podmínek Fantastická čtyřka mohla fungovat na podobných principech jako třeba série X-Men. Ta akcentuje otázky loserovství, jinakosti či (ne)normality, které jedince oddělují od běžné společnosti, tedy témata blízká i Trankovi. Optimální podmínky ale bohužel nenastaly a navzdory všem logickým úvahám, které realizaci nové Fantastické čtyřky evidentně předcházely, je jejich naplnění nakonec nefunkční, a veškerý potenciál Trankovy adaptace tak zůstal nevytěžen.
Nemá přitom cenu se zabývat mírou rozluky režiséra se studiem Fox, o níž se spekuluje na všech geeckých internetech. Produkční historii filmu znát nemůžeme, a pracujeme tak s tím, co máme a co zcela očividně postrádá celé dějové fragmenty prezentované během kampaně. Na plakátech například vidíme obří asteroidy dopadající na velkoměsto, ale akční finále nakonec zahrnuje demolici pěti aut a pár metrů lesní cesty kdesi v zapadákově.
To, že slibovaný spektákl se nekoná, by ještě nemusel být až takový problém, pokud by se jej podařilo nahradit fungujícím scénářem, jenž by počítal s dramatickými konflikty postav. S ohledem na obsazení, v němž figurují například Miles Teller z Whiplash nebo Kate Mara z House of Cards, se patrně s něčím podobným počítalo. Herci ale nemají co hrát a Fantastická čtyřka i na poli scénáře fantasticky selhává.
Navzdory tomu, že jde o týmovku, v jejímž rámci se mají postavy vyvíjet, interagovat a naplňovat svou misi, tu v podstatě k žádné spolupráci nedochází. Jsou to jen obrysy bez jakéhokoliv pozadí a s nikým se tu nelze identifikovat. Reed Richards, v komiksech génius a především charismatický vůdce, se v polovině filmu vykašle na své přátele vězněné v tajném výzkumném zařízení americké vlády a jednoduše zdrhne. To se mu mimochodem povede, ač je nahý a překoná minimálně několik silových polí, ostnatých drátů a desítky mil zasněžené divočiny kontrolované medvědy a vrtulníky. O podobném útěku by se dal natočit spektakulární biják, tady je ale vše smáznuto titulkem O rok později.
A podobným stylem je toho smáznuto mnohem víc. Třeba to, že by se Richards měl pokusit znovu získat důvěru svých přátel. Nebo vývoj hlavního záporáka Victora von Dooma; chápu, že rok v jiné dimenzi, kde člověka požírá zelená energie, která není od ČEZu, jednoho poznamená – pořád to ale není důvod ke zničení celé planety včetně milované dívky.
Vznikl divný hybrid, v němž se nekoncepčně mísí snaha o aktualizaci s totálním tradicionalismem ultra konzervativních hodnot. Hrdinové vykřikují patetické hlášky, které by měly opodstatnění jen tehdy, kdyby šlo o přiznané, plně stylizované retro. Zároveň pak ale dochází k naprosto surreálným momentům, kdy se cituje zásadní marketingová publikace Williama Gibsona Rozpoznání vzorů.
Ve Foxu evidentně vzor nerozpoznali, protože uvolnili film, který je po všech stránkách nedotažený, postavy z něj vycházejí jako ultimátní hovada, a navíc je hrubý a ofenzivní vůči ženám. Opíjet se tu po náročných intelektuálních výkonech mohou jen chlapci, zatímco dívka flikuje ochranné obleky a ke slovu se dostává jen ve chvíli, kdy má napravit jejich průšvih. Vzhledem k tomu, že na film ale budou docházet převážně party mládeže od dvanácti výš, tedy chlapci se svými dívkami, je to solidní arogance.
Hodnocení: 20 %
Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!
