Recenze - Režiséra Gianfranca Rosiho mají na festivalu v Benátkách dlouhodobě rádi. Promítali už syrovou zpověď člena mexického drogového kartelu Nájemný vrah – Pokoj 164 (2010), jeho melancholická poéma Pod úrovní moře (2008) o komunitě outsiderů, žijících v poušti kdesi v Kalifornii bez elektřiny a tekoucí vody, získala dokonce cenu za nejlepší dokument.
Přesto to byl doslova šok, když na loňské přehlídce obdařili porotci Rosiho nejnovější snímek Sacro GRA cenou nejvyšší – Zlatým lvem. Nejen proto, že to bylo vůbec poprvé v historii, kdy hlavní trofej v Benátkách získal dokument. Ale také proto, že jde o film, který vzbudil po svém uvedení spíše smíšené reakce.
Film, který vůbec není o obchvatu Říma
Odmítavé recenze pramenily povětšinou z nenaplněných očekávání. I já se musím přiznat, že jsem se snímkem značně bojoval do doby, než jsem se smířil s tím, že dostanu něco jiného, než jsem čekal.
Přitom je zřejmé, že autor beze zbytku naplnil svůj tvůrčí záměr. Tahle mozaika osudů několika lidí, žijících na periférii Říma, rozhodně není pro každého. Ale pokud máte jen trochu náročnější vkus, dá se tenhle zážitek doporučit. Za Sacro GRA nemusíte vyrážet do kina. Na stránkách portálu DAFilms.cz si ho můžete pustit za dobrovolné vstupné.
Sacro GRA v názvu je slovní hříčka odkazující na Svatý Grál. GRA z názvu je přitom pojmenování rušného dálničního prstence obepínajícího Řím. A v jeho blízkosti žijí nebo pracují postavy filmu. Některé se filmem mihnou jen v jedné či dvou sekvencích, z jiných jsou hlavní hrdinové.
Záchranář Roberto jezdí po nocích sanitkou a po návratu ze šichty si skypuje s příbuznými a chodí navštěvovat stárnoucí matku. Botanik Francesco prolézá náspy u obchvatu a v terénu zkouší prostředek proti larvám rozežírajícím palmy. Lovec úhořů Cesare je jedním z posledních mohykánů tradičních technik rybářského řemesla. Filippo žije v pseudohonosné vile a kýčovitým nábytkem vybavený interiér pronajímá produkcím romantických fotorománů. Paolo je zchudlý šlechtic, který žije ve stísněném paneláku a – jak se aspoň z filmu zdá – celé dny jen prostojí u okna a pronáší banální, byť někdy i vtipné monology určené uším jeho dcery Amelie.
Režisér neprozrazuje o svých aktérech ani o píď víc než vidíme na vlastní oči ve všedních výjevech z jejich života. Neznáme jejich minulost, společenské ukotvení, dokonce i ta výše uvedená křestní jména se nacházejí jen v promomateriálech nebo závěrečných titulcích. Nedá se tu mluvit ani o nějakém vývoji příběhu: Rosi se své mírně bizarní postavičky pokouší pomocí banálních situací a ještě banálnějších promluv co nejpřesněji vystihnout.
Každou z postav charakterizuje jiný režijní přístup. Botanik mluví jako vědecký populizátor své metody pro potenciální publikum, šlechtic s dcerou se zase chovají tak, jako by si nebyli vědomi kamery, která je natáčí. Soustředění na nedramatické situace, odvíjející se povětšinou v zajímavě komponovaných statických záběrech dává vzpomenout na minimalismus tchajwanské nové vlny.
Bezdějí, bezčasí
Ta nedějovost ale může být pro mnohé frustrující. Momentky s jednotlivými aktéry se dynamicky střídají, ale jejich příběhy žádnou dynamiku nenabízejí. Divák v touze po záchytných bodech touží najít pojítka spojující jejich osudy, ale ani v tomto ohledu nejsou režisér se střihačem přející. Postavy alespoň v nějakém ohledu spojuje téma dálnice, ale režisér dělá všechno jiné než sociální sondu odhalující dopad silnice na životy lidí.
Sacro GRA (75%)
Dokument Sacro GRA se tváří jako film o římském obchvatu, ale jeho hrdinové by mohli žít na kterékoli jiné městské periférii na světě. Režisér Gianfranco Rosi vyšel ze specifického lokálního prostředí, všechno konkrétní ale co nejvíc rozmlžil a vytvořil víceméně abstraktní úvahu o rozmanitosti a zároveň univerzálnosti lidské zkušenosti. Jeho filmu nesluší velká slova. Je tak intimní a neokázalý, že i scény, které mají nakonec největší emoční potenciál (záchranářova návštěva matky) jsou vlastně tak obyčejné a nenápadné, že by v jiném dokumentu možná spadly ve střižně pod stůl. Sacro GRA je film, který hledá krásu v malých gestech a detailech.
Tenhle film se tváří jako film o římském obchvatu, ale jeho hrdinové by mohli žít na kterékoli jiné městské periférii na světě. I za to schytal film v Benátkách kritiku, přitom právě to byl evidentně Rosiho tvůrčí záměr.
Vyšel ze specifického lokálního prostředí, všechno konkrétní ale co nejvíc rozmlžil a vytvořil víceméně abstraktní úvahu o rozmanitosti a zároveň univerzálnosti lidské zkušenosti. Jeho filmu ale nesluší velká slova. Je tak intimní a neokázalý, že i scény, které mají nakonec největší emoční potenciál (záchranářova návštěva matky), jsou vlastně tak obyčejné a nenápadné, že by v jiném dokumentu možná spadly ve střižně pod stůl.
Sacro GRA je film, který hledá krásu v malých gestech a detailech. Vyžaduje od diváků hodně trpělivosti a ochoty poddat se pomalému tempu vyprávění, které jakoby odnikud nikam nevedlo. Od benátské poroty bylo jeho ocenění Zlatým lvem hodně sympatickým gestem, které dokazuje, že i na nejprestižnějších festivalech mohou uspět filmy, které se na svět dívají jinak, než je zvykem.
Sacro GRA. Itálie, 2013, 93 minut. Režie: Gianfranco Rosi. Premiéra v českých kinech 5. května 2014.
