Recenze - „Žánr“ melodramatické sebevražedné člověčinky nachází svůj ustavující milník nejpozději v jednom z nejoblíbenějších amerických vánočních snímků, ve filmu Život je krásný Franka Capry z roku 1946. Místo „Váni, Váni, Ivana“ a jeho kyjů, co „na jaře spadnou“, americké rodiny každoročně dychtivě sledují dojemný snímek o sebevrahovi, kterého zachrání zásah andělské bytosti, snímek rovnou měrou krásný i depresivní.
Britsko-německá romantická komedie Dlouhá cesta dolů má bezpochyby podobné ambice zaplnit beze zbytku srdce všech bytostí. V dnešní době romantické komedie především zaplnily prázdné místo po melodramatech, jejichž přílišný patos a tíživou osudovost bylo třeba zaobalit do odlehčenějšího kabátku. A vyprávěnky o středostavovských problémech bylo třeba okořenit peprnější typologií postav. I obyčejní lidé musí zkrátka být trochu divní, aby mohli být cool. Ale zase ne příliš. A Dlouhá cesta dolů se pokouší svůj úspěch si pojistit ještě tím, že k romanci přidává přiměřenou porci dramatu.
Pohodový film se sklonem k ušlechtilosti
Už od prvních scén, v nichž zní šarmantní hlas „agenta 007 ve výslužbě“ Pierce Brosnana, je jasné, že první ze čtveřice hrdinů snímku je obsazen zcela proti svému bondovskému typu. Chlápek, kterému zničil kariéru a život jeden nezávazný flirt, je přímou antitezí bondovského nadčlověka, jemuž stačí mrknout a ženy omdlévají.
A už v tomto drobném detailu se ukrývá velký kus pravdy o povaze současné mainstreamové podívané pro dospělejší publikum. Je přitom příznačné, že film je adaptací knihy bestselleristy Nicka Hornbyho, neboť něco podobného platí i pro knižní produkci, která zaplňuje ono pomyslné prázdné místo mezi oddechovou zábavou a uměním.
Charismatičtí či lehce výstřední lidé, kteří by však mohli být našimi sousedy, a jejich dojemné, takřka neuvěřitelné příběhy, které by se ale klidně mohly stát – nic víc už netřeba.
Když se na vrcholu populárního londýnského mrakodrapu, který plní v britské metropoli roli Nuselského mostu, dílem náhody sejde o silvestrovské noci nesourodá čtveřice s velmi jasným společným úmyslem, jsou jasné dvě věci: máme tu zápletku s poměrně silným potenciálem a zároveň situaci, která je od počátku viditelně především východiskem pro typický pohodový film, jenž má zaplnit srdíčko i duši a dotknout se přitom pokud možno celé škály závažných témat, jež mu dodají punc ušlechtilosti.
Bývalý televizní moderátor v životní krizi, nešťastná upjatá panička, rozjívená dcera politika a záhadný depkař, co je programově zcela mimo, nepředstavují jen postavy, které by se za běžných okolností nedaly nikdy dohromady, ale přímo ztělesňují strategii, kterak zaujmout publikum všeho věku, různého pohlaví i zálib. Tomu odpovídá i fakt, že postupně přebírají roli vypravěče, abychom alespoň na okamžik mohli nahlédnout svět jejich optikou.
Strategii zaujmout všechny dokresluje i lavírování filmu mezi ulítle odvázanou a decentně kultivovanou polohou či mezi romanticky komediální a dramatickou rovinou.
Sbližování ztroskotanců, kteří se rozhodli svůj poslední „životní skok“ odložit do Valentýna, dokáže být v jednotlivostech docela působivé, některé dialogy a situace nás dokážou dostat do blízkosti hrdinů „z masa a kostí“, ale identifikaci s postavami dost brání, že celou dobu cítíme onu vykalkulovanou recepturu v pozadí.
Co chvíli zazní věta, kterou jako kdyby někdo napsal do nějaké knížky. Jenže právě v knize podobné, až příliš moudré či vypointované věty mohou fungovat mnohem snáze, neboť v prostoru sestávajícím ryze ze slov tolik nevyčnívají.
Neznám předlohu, ale nedivil bych se, kdyby v ní motivace a psychika jednotlivých protagonistů byly vykresleny ve větší šíři. Ale netřeba věštit a pouštět se do nefér srovnávání, nezpochybnitelné zůstává, že ve filmu se velmi těžko chápe, proč jednotlivé postavy chtěly skoncovat se životem, a tudíž i to, s čím přesně se posléze vyrovnávají.
Nepochybně je určitou ambicí tvůrců vykreslit, že za podobnými rozhodnutími nestojí vždy jasná, natož pak racionální rozhodnutí, jenže hrdinové v posledku zůstávají, navzdory takřka bez výhrady povedeným hereckým výkonům, spíše věšáky na některé typizované sociální a psychické obtíže – úzkosti, frustrace, nedostatek motivace, společenské vyloučení či ztráta blízkých víří kolem v chytlavém a efektivně namíchaném koktejlu, ze kterého vás nerozbolí hlava, ale ani euforie se nedostaví.
Vztahy mezi hrdiny se ve správnou chvíli zdramatizují, aby divák, který od začátku ví, jak to asi všechno dopadne, maličko zaváhal, pak se různé lži a sebeklamy vyjasní, ale jen pozvolna a ne pro všechny naráz. Ve správnou chvíli však vše zapadne na správné místo.
Kobliha není symfonie
Důvod, proč mám s podobnými typy filmů problém, spočívá především v přetvářce. Jde tu v podstatě o model „i ti největší zoufalci nebo ztroskotanci mají právo na život a důstojnost“, který úspěšně funguje v amerických romantických komediích z produkční i režijní dílny Judda Apatowa.
Dlouhá cesta dolů (60 %)
Dlouhá cesta dolů však navzdory pár ulítlým scénám chce být především odlehčenějším dramatem, byť patřičně zatěžkaným závažnými skutečnostmi, a cílí hlavně na kultivované dospělé či přinejmenším dospělejší publikum, které rádo sleduje chytré humanistické filmy s hlubokým obsahem. Je přitom příznačné, že film je adaptací knihy bestselleristy Nicka Hornbyho, neboť i pro knižní produkci platí, že hledá cesty, jak zaplnit ono pomyslné prázdné místo mezi oddechovou zábavou a uměním.
Jenže ty nepokrytě cílí především na teenagerské publikum a otevřeně chtějí být hlavně dobrou zábavou. Přesto, nebo možná právě proto, dokážou být mnohem méně konformní, invenčnější a v neposlední řadě mnohem zábavnější.
Dlouhá cesta dolů však navzdory pár ulítlým scénám chce být především odlehčenějším dramatem, byť patřičně zatěžkaným závažnými skutečnostmi, a cílí hlavně na kultivované dospělé či přinejmenším dospělejší publikum, které rádo sleduje chytré humanistické filmy s hlubokým obsahem.
Ideální přitom je, když jsou podobné snímky současně i pohádkou. Takové filmy možná zahřejí a potěší, ale přemýšlet se o nich moc nedá. Je to jednoduchý, byť zručně zpracovaný recept a recepty podle mého patří spíše do vaření. A vždy když kobliha pomocí své zdánlivě netradiční náplně předstírá, že je symfonií o čtyřech větách, cítím, že něco není úplně v pořádku.
Dlouhá cesta dolů (A Long Way Down). Velká Británie, Německo, 2014, 96 minut. Režie: Pascal Chaumeil. Předloha: Nick Hornby. Hrají: Aaron Paul, Pierce Brosnan, Toni Collette, Rosamund Pike, Imogen Poots, Joe Cole, Tuppence Middleton, Sam Neill.
