Recenze: Dietl naruby. Aňa Geislerová září ve filmu o sterilizaci romských žen

Namísto černobílé obžaloby režimu a jednorozměrných padouchů nabízí ostřílený slovenský filmař odtažitý, esteticky vytříbený portrét pragmatismu, který byl vlastní celé společnosti. Jeho drama je režijně konzistentní a řemeslně suverénní, doplácí však na přílišnou jemnost a paradoxní vytěsnění té perspektivy, o niž by mělo jít především.

Pokud nás normalizační televizní seriály v čele s Nemocnicí na kraji města od Jaroslava Dietla dekády krmily mýtem o obětavých lékařích a špičkovém socialistickém zdravotnictví, Pramen tento narativ od úvodních minut rozbíjí. Zapomeňte na prosvětlené, sterilně čisté ordinace. Ostrochovský nás uzavírá do nevlídných chodeb zapadlé okresní nemocnice v polovině osmdesátých let.

Vyčerpání, frustrace, apatie

Atmosféra je tu definována přetížením a apatií: vidíme novorozence naskládané mechanicky vedle sebe, spoustu unavených matek a personál, který se o ně vlastně moc nestará. Ambientní hudební podkres a málomluvnost postav ustavují chladný, odtažitý styl typický pro současnou evropskou festivalovou produkci.

Zobrazit
7 fotografií

V tomto klaustrofobním mikrosvětě se odvíjí příběh systémového bezpráví. Interrupční komise a sterilizace fungovaly jako prodloužená ruka státní moci a nástroj reprodukční kontroly. Ženy musely před komisemi ponižujícím způsobem obhajovat své osobní, rodinné i sociální poměry. 

V případě Romek pak tato politika hraničila s otevřeným nátlakem: stát jim za podstoupení zákroku nabízel finanční odměny či sociální výhody. Mnohé z nich podepisovaly souhlas ve stresu, přímo během porodu či císařského řezu, aniž by jim kdokoli vysvětlil nevratné následky. O to víc mrazí z faktu, že tato praxe neskončila s rokem 1989, ale v podobě neinformovaných zákroků pokračovala i v dalších dekádách.

Naší průvodkyní daným prostředím je zkušená lékařka Ingrid v podání Ani Geislerové. Frontální záběr, kterým je v úvodu představena, předznamenává její centrální roli v celém vyprávění. Geislerová hraje Ingrid s obdivuhodnou civilní ztlumeností, jakkoli se do role lékařky v zapadlém regionu typově zcela nehodí.

Ingrid není zlá. Je jen frustrovaná stagnující kariérou a vyčerpaným manželstvím se starším partnerem, který příznačně vede sbor romských dětí.

Většinu času Ingrid věnuje pacientkám: přivádí na svět děti a v rámci tehdejší legislativy provádí sterilizace. Své činy si ospravedlňuje alibistickou vírou, že těmto ženám vlastně zlepšuje kvalitu života a pomáhá dobré věci.

Eugenika v hřejivém světle

Přes své ukotvení v konkrétním čase nese Pramen znaky univerzálního podobenství. Tvůrci se vyhýbají typické, vizuálně ošuntělé socialistické estetice. Architekt Csaba Lódi a kostýmní výtvarnice Katarína Hollá vytvořili svět zastřeného bezčasí. Nemocniční komplex – složený ze záběrů pořízených v pražských Bohnicích, Rimavské Sobotě i maďarském městě Szőlősgyörök – může evokovat současnost stejně jako dobu před padesáti lety.

Dojem univerzálnosti, poukazující na to, že nucené sterilizace chudých či menšinových skupin byly fenoménem rozšířeným napříč celým 20. stoletím, je umocněn hudební složkou. Když postavy vyrazí za zábavou, hraje sice hudba inspirovaná 80. lety, ve skutečnosti však jde o současnou skladbu irské popové ikony Róisín Murphy.

Ostrochovský se namísto omšelého sociálního realismu snaží o moderní, žánrově hybridní tvar, aktualizovaný současným jazykem a nadčasovou výpravou.

Tento anachronismus se možná nezáměrně promítá i do scény v kině, kde hrdinky sledují tragikomedii Ja milujem, ty miluješ, která měla kvůli dlouhému zákazu distribuce premiéru až na sklonku dekády, nikoli v její polovině, kam děj zasazuje synopse. Režisérovi však nejde o věrnost historickým reáliím, ale o evokaci nálady těsně před rozpadem určitého systému.

Klíčovým stylistickým prvkem je pro kameramana Juraje Chlpíka práce se širokoúhlým formátem Cinemascope, světlem a vizuálními metaforami. Ingrid je od počátku spojena se světlem – i v sebetmavších scénách ji provází zář, ať už jde o umělé osvětlení, nebo roj světlušek. Příznačně bydlí v moderním proskleném domě s obrovskými okny a výhledem do krajiny. Světlo naznačující její osvícenost je však zároveň spojené s lékařským zákrokem, se sterilizací těla i společnosti.

Související

Pašková: Sterilizace žen? Režim chtěl zabránit reprodukci Romů, odškodnění je symbol

Zvolený koncept proměňuje dobové reálie ve snové prostory úniku z každodenní rutiny. Kontrapunktem k nemocniční sterilitě jsou syrové tělesné obrazy, jako je opakující se velký detail lidského oka nebo mystická scéna s tlející vysokou zvěří, která implikuje skrytou hnilobu pod pastelovým povrchem vyprávění.

Krásné záběry jako anestetikum

Pramen zůstává stát na půli cesty mezi dvěma ambicemi. Nabízí lehce didaktickou historickou lekci o dobovém nerespektování tělesné integrity a zároveň se snaží být subtilním, nedořečeným festivalovým dramatem. Tím, že tvůrci v zájmu zobecnění odmítají morální soudy a nechtějí ukazovat „monstra“, stvořili dílo, které je k vlastní škodě až příliš jemné, bezkrevné a náznakové.

Téma nucených sterilizací by ze své podstaty mělo burcovat silné emoce, vztek, bezmoc a pocit nespravedlnosti. Pramen místo toho generuje spíš uspokojení z krásně naaranžovaných záběrů, které fungují jako estetické anestetikum.

Tento důraz na estetickou distanci se nejvýrazněji promítá do způsobu, jakým film nakládá s distribucí empatie a sociálním komentářem. Ostrochovskému nelze upřít snahu vyhnout se plakátovosti. Bezcitným chování a předsudky nemocničního personálu trefně ilustruje propast mezi bílou majoritou a romskou menšinou.

Související

Pramen otvírá bolestné téma sterilizace romských žen. Film má premiéru ve Varech

Jenže Romové jsou převážně komparzisty v dramatu bílé intelektuálky. Její povýšené vnímání začne narušovat až přátelství s bezprostřední romskou sanitářkou Agátou (debutující Simona Boledovičová). Když spolu tráví čas mimo nemocnici, v lesích a u vody, film implikuje možnost hlubší, snad až intimní blízkosti. Zdá se, že velká společenská proměna může začít u obyčejné schopnosti navázat vztah s někým mimo naši sociální bublinu.

Jenže Agáta v tomto sesterském vztahu nefunguje jako rovnocenná spoluhráčka. Její vlastní minulost odhalujeme jen tehdy, když se jí Ingrid ptá. Stává se primárně instrumentem pro procitnutí hlavní hrdinky. Film tak sice správně diagnostikuje historické vytěsňování romské perspektivy, ale ve své snaze o univerzální metaforu se na něm nevědomky sám podílí.