Z letošních oscarových filmů by se pravděpodobně jen těžko hledal ten, který by splňoval nepsaná kritéria akademického vkusu, decentní technické zručnosti a neurážlivého zpracování ožehavého tématu, co se týče zobrazování minorit v hollywoodské kinematografii.
Zároveň se jedná o adaptaci populární bestsellerové předlohy založené na skutečné události, v hlavní roli se objevuje herec podstupující náročnou fyzickou transformaci a za kamerou stojí miláček přestárlé Akademie, režisér Tom Hooper, který před lety ovládl Oscary anglofonní Královou řečí a lehce se o ně otřel frankofonně pompézním muzikálem Bídnici.
Vzhledem k tomu, že Dánská dívka na první pohled vypadala jako jasný kandidát na výroční ocenění, do samotných nominací na Oscara, Zlaté glóby nebo jiná profesní sdružení nijak výrazně nepromluvila. Celkové uchopení je totiž tak ušlechtile jednotvárné, že by se mezi ostatními, výrazně progresivnějšími snímky rozhodně ztratilo.
Ve srovnání s loňským ročníkem Oscarů navíc až moc připomíná jiný nominovaný snímek, Teorii všeho, uhlazené a na jednoduché emoce cílící melodrama podle skutečné události, zaměřené na vztah fyzika Stephena Hawkinga (obdobná fyzicky náročná role pro Eddie Redmayna) a jeho obětavé ženy Jane.
Problematičtí muži a jejich obětavé ženy
Stejným vztahem se zaobírá také Dánská dívka. Vypráví pro dramatické potřeby upravený příběh malíře Einara Wegenera (Redmayne), jednoho z prvních mužů v historii, který podstoupil náročnou operaci změny pohlaví, a jeho ženy Gerdy (Alicia Vikander), jejichž idylické manželství se začne čím dál více hroutit pod manželovým emocionálním zmatkem a jeho touhou státi se ženou. Středobodem filmu je tedy opět složité soužití dvou postav, které musí, ale nemohou být bez sebe, a jejich snaha tuto neřešitelnou krizi překonat – která logicky vede k tragédii.
Na rozpor mezi postavami je upozorňováno zejména odlišným herectvím dvou hlavních představitelů, jejichž herecké výkony svými komplikovanými emocemi připomenou komorní divadelní hru, v níž se hraje zejména gesty a obličejovou mimikou. Redmayne i Vikander bezpochyby za své krátké hollywoodské kariéry předvádějí své vrcholné výkony, v nichž dokážou ztvárnit své náročné charaktery s hereckou sebejistotou spočívající v různých společenských přetvářkách, předstírání nebo okázalých emocionálních gestech.
Zatímco Vikander hraje svou obětavou figuru velice zdrženlivým způsobem, větší možnosti herecké kreace má až Redmayne, jenž se pokouší obsáhnout všechny polohy proměny v ženu od nesmělých prvních kroků až po absolutní přijetí sebe sama jako Lili Elbe – a dojmu tohoto ponoření do role samozřejmě přidává prvotřídní práce maskérů. Nutno říci, že ve své úporně snaživé poloze vypadá mnohem přesvědčivěji než takový Leonardo DiCaprio ve snímku REVENANT Zmrtvýchvstání.
Ekvivalent malířského plátna
Stejně jako Einer Wegener stále dokola kreslí jednu a tu stejnou sychravou krajinku plnou opadaných stromů, i Tom Hooper si za léta praxe vytvořil osobitý filmařský rukopis, který ve svých snímcích uplatňuje, opakuje a snaží se ho přinášet v různých originálních variacích. Jeho práce na Dánské dívce jde přitom nejdál a slévá postupy předchozích počinů Králova řeč a Bídníci do zcela nové skrumáže, v níž asi nejlépe vyniknou výtvarné aspekty obrazu.
Podobně jako například v loňském životopisu Mr. Turner se nabízí přímá analogie kamery jakožto štětce, který proměňuje filmový obraz v malířské plátno. Hooper na to neustále explicitně upozorňuje buď prolínačkami se skutečnými uměleckými díly, nebo výtvarnými záběry odrazů vodní hladiny, zrcadel, přes sklo a působivě koncipovanými velkými celky krajin či malebnými záběry dobové Kodaně.
Protikladem těchto opulentních momentů jsou poté výsostně komorní dialogové scény v interiérech, které Hooperův dvorní kameraman Danny Cohen snímá ve vychýleném šikmém rámování, intimních detailech a netradiční kompozici, která ponecháním velkého nevyužitého prostoru nad hlavami herců koncipuje postavy jako malé součásti větších celků. Z filmařského hlediska však nejde o nic radikálního, co by nějak zásadně ovlivnilo zážitek ze sledování filmu – daná obrazová stránka (v kombinaci s decentní hudbou Alexandre Desplata) spíše vytváří dokonalé zosobnění umělecky hodnotného díla pro ty, kteří se s uměleckými díly moc nesetkávají.
Zatím opatrně
Zde není ani řeč o povrchní líbivosti jednotlivých záběrů a nekontroverzním nakládání s tématem, nýbrž o vcelku banálních metaforických vsuvkách spadajících k jednoduchému kýči. Příkladem takové prvoplánovosti je například závěr s uměleckou konvencí vlajícího objektu ve vzduchu – tam, kde by měl záběr za správných okolností vyvolat patřičnou emoci, poskytne létající šála jen lehký úšklebek na rtech a nálepku „captain obvious“.
Pokud by měla Dánská dívka o současné mainstreamové kinematografii něco sdělit, tak by to byla prozatímní neschopnost Hollywoodu uchopit transgender tematiku skutečně zajímavým způsobem, který by se dokázal vymanit z oparu akademických kalkulů. Tom Hooper natočil s pomocí nejpovolanějších lidí z oboru sice obrazově opulentní, ale až příliš podbízivý snímek, který se líbivou vizuální stránkou a strhujícími hereckými výkony snaží zakrýt fakt, že z hlediska scénáře vše až nepříjemně hladce klouže po povrchu.
V tomto ohledu se jeví lepší zapátrat na nezávislé americké scéně nebo v zahraničních kinematografiích, které zatím o transgender problematice pojednávaly mnohem inovativnějším a progresivnějším způsobem. Jako příklad za všechny lze uvést pop-artové drama Laurence Anyways mladého kanadského režiséra Xaviera Dolana nebo loni v Karlových Varech uvedený snímek Transdarinka, značně stylizované sociální drama natočené na iPhone.
