Recenze - Jedna z tradičních strategií, jimiž tvůrci nízkorozpočtových béčkových filmů mámí peníze z kapes diváků, je napodobování významných hollywoodských titulů. Pro „vykrádačky" komerčních hitů dokonce existuje anglický termín mockbuster, tedy něco jako falešný blockbuster. Druhý snímek režisérského dua bratří Strausů se k téhle praktice dokonce hrdě hlásí.

Foto: Aktuálně.cz

Strausové se od druhé poloviny 90. let podíleli na tvorbě počítačových efektů pro úctyhodnou řadu významných hitů, ovšem jejich přechod na režijní stoličku znamenal zároveň sešup o několik pater od prestižnosti hollywoodských zakázek. Režijně bratři debutovali v roce 2007 filmem Vetřelci vs Predátor 2 - pokračováním brakového titulu Paula W. S. Andersona Vetřelec vs Predátor, který se bezostyšně nalepil na popularitu hned několika hitů (kromě vetřelčích a predátořích filmů samozřejmě i na famózní počítačovou hru Alien vs Predator).

Už samo odhodlání podepsat se pod takový titul nasměrovalo očekávání diváků jejich filmů správným směrem - právě k parazitujícím béčkům. Nepůvodní je ostatně už titul The Brothers Strause, jímž dvojice signuje své režijní počiny. Evokuje podpis „The Wachowski Brothers" užívaný o poznání známější sourozeneckou režisérskou dvojicí.

Kompilát Války světů, Světové invaze, Transformers a Matrixu

Foto: Aktuálně.cz

Skyline sice není modelový mockbuster, jak je zná řada fanoušků z produkce nechvalně proslulé společnosti Asylum, jejíž nabídka čítá tituly s povědomě znějícími názvy The Da Vinci Treasure, Snakes on a Train, Transmorphers nebo čerstvě Almighty Thor. Přesto lze Strausovic novince koncept falešného blockbusteru snadno přisoudit: je to na první pohled průhledný kompilát Spielbergovy Války světů, Světové invaze, Transformers a Matrixu.

Oproti „asylovým" filmům, které klamou názvem, ovšem Skyline klame spíš trailerem. Podle něj to vypadá, že budeme mít co dělat se spektáklem srovnatelným se zmíněnými sci-fi hity. Design kosmických lodí a způsob jejich útoků nevypadá moc originálně, ale totéž se dá říct o ostatních invazních blockbusterech letošního roku.

Důležité je, že vidíme vypiplané velké celky a množství strašidelně vyhlížejících hvězdných plavidel útočících na americké velkoměsto. Vtip je samozřejmě v tom, že oproti nákladným velkofilmům se v traileru na Skyline "vystavuje" většina drahých trikových scén z celého filmu, zatímco zbytek je vyplněn konverzační vatou.

Foto: Aktuálně.cz

Přes několik těchto spektakulárních výjevů je Skyline ryzí béčko - což je kategorie, která zdaleka není dána jen rozpočtem. Základními znaky jsou rutina a přímočarost. Právě v nich se neustálým opakováním úspěšných vzorců ustaluje to, čemu říkáme žánrová klišé. Jenže na rozdíl od blockbusterů, kde vysoké náklady velí oslovovat co nejširší spektrum a objem diváků, počítají nízkorozpočtoví epigoni s úžeji vymezenými cílovkami.

Skyline je dobrým příkladem. Blockbustery dnes často operují s různými typy diváků, kvůli nimž do děje začleňují samostatné ženské postavy, popkulturní odkazy, exhibice různých filmařských profesí, případně originální žánrové variace a kulturní přesahy. Ve Skyline nic takového nenajdeme.

Skupinka primitivních charakterů v paneláku

Místo toho sledujeme skupinu „primitivně" rozvržených charakterů, jak pobíhá po paneláku a hystericky na sebe pokřikuje. Perspektiva je jednoznačně machistická - ve filmu sice vystupuje víc ženských než mužských postav, ale jsou to téměř výhradně muži, kdo jedná, zatímco ženské figury své protějšky nanejvýš zahrnují výčitkami.

Foto: Aktuálně.cz

Ne že by tedy ty mužské postavy byly pronikavě inteligentní. Naopak, většina z nich jsou modelové typy určené jedním jediným a na první pohled viditelným charakterovým znakem. Všichni navíc vypadají, jako by právě odběhli z mola nějaké módní přehlídky nebo rovnou z placu, kde se točilo soft porno. A podobně se chovají.

Je až s podivem, jak dokonale povahově prázdná je ústřední postava jménem Jarrod - „mladý bílý muž" jsou asi jediné charakteristiky, které ho nějak určují. Eric Balfour ho navíc ztvárnil s bezvýrazností, jež osciluje mezi stalloneovskou schopností převést všechny emoce na buldočí zírání a mezi zoolanderovskou sestavou  fešáckých „cool" póz, jako byly Blue Steel, Le Tigre či Magnum.

Podobný je výrazový rejstřík zbytku osazenstva sestaveného z nevýrazných bárbínovských protagonistek, které doplňuje Donald Faison coby floutkovský rapper, jenž vypadá jako levnější kopie Cuby Goodinga, a David Zayas, jemuž připadla úloha otcovsky invazivní, protivně samozvané autority v podobě panovačného správce budovy.

Naštěstí pro hrdiny je i celá invazní situace stejně přízemní a hloupá. Mimozemšťané „luxují" lidi ze zemského povrchu do své lodi a tam se krmí jejich mozky - to je jasná a snadno stravitelná motivace. Dějové zvraty lze popisovat jednoduchými a údernými větami typu „Nejsou mrtví, jen pěkně nasraní" a boj lidí s monstry probíhá na přehledném principu „co nejde silou, jde ještě větší silou".

Je celkem jasné, jaký modelový divák se z těchto znaků rýsuje. Snímek chce být podívanou pro pubertální chlapce, kteří ještě nemají tolik diváckých zkušeností, aby prohlédli, jak naředěnou podívanou jim tvůrci nabízejí, a navíc se v zobrazovaných situacích dokážou snadno zorientovat.

Prostotu a jednoznačnost Skyline ovšem ocenilo jen málo diváků i recenzentů, soudě dle žalostných výsledků na ČSFD i Metacritic. Částečně je to samozřejmě tím, že přispěvatelé obou serverů jsou poučení konzumenti, ve kterých může snímek uspokojit snad jen nostalgii po sortimentu videopůjčoven 90. let.

Jistě, bratři Strausové tu nepředvádějí nic horšího než korektní žánrovou rutinu, jakou známe už od jejich zmíněného debutu. Problém je ale -  zdá se - s tím, že na podobná čistokrevná béčka už má dnes málokdo náladu a nechce s nimi ztrácet čas, natož peníze za vstupné.

Kdo by taky věnoval pozornost přehlídce starých triků od béčkařských šejdířů, když všude kolem proudí množství mnohem intenzivnější zábavy?