Recenze - Animáky se v poslední době snaží masové publikum stále více přesvědčovat o tom, že nejsou určeny jenom dětem a jejich povinnému rodičovskému doprovodu.

Nechávají nešťastně umírat sympatické postavy, ukazují projevy stáří i sociální nerovnost. Těžko proti tomu něco namítat, naopak:  je skvělé, že animaci chápe někdo jen jako médium k vyprávění příběhů či přenášení určité atmosféry, jež by bylo v hrané podobě neuskutečnitelné.

Animáky se zrealističťují a dospívají

Jenže se spíše zdá, že velkorozpočtové animáky zatím jen stále více napodobují hrané filmy, než aby se vydávaly na neprozkoumanou půdu fantazie. Možná jde o protipohyb k tomu, že hrané blockbustery jsou dnes plné počítačových animovaných sekvencí. Animáky se zrealističťují a dospívají, zatímco hrané filmy působí stále uměleji a infantilněji.

Foto: archiv

Sci-fi snímek Číslo 9 představuje v jistých ohledech zvláštní průsečík těchto tendencí - tudíž dovede zároveň okouzlit i otrávit. Svou animovanou podstatu nezastírá, naopak ji hrdě staví na odiv. Animace coby proces oživení neživého se tu pak zosobňuje v tom, že se zde nevyskytují lidé, ale jen panáčci-loutky, jimž byl vdechnut život, a jejich protivníky tvoří zlé mechanické stroje bez duše.

Úvodní půlhodina nabízí podmanivé cvičení na téma „poznávání vlastních schopností". Hrubou jehlou šitá panenka se zipem na bříšku zkouší, jak se může hýbat, jestli a jak může mluvit, co uzvedne, jak fungují věci okolo ní, jak veliký je svět, v němž se octla a jaká pravidla v něm platí.

Pomocí malých krůčků i větších skoků a průletů „kamery" se před námi odhaluje stále širší horizont post-apokalyptických scenérií, které připomínají kombinaci několika počítačových her, Abe´s Odyssey, Falloutem a Bioshockem počínaje a Little Big Planet a Incredible Machine konče.

Foto: archiv

Ostatně princip, kdy se hlavní postava probírá, nemá paměť a prochází malým úvodním výcvikem, je velmi typický pro mnoho videoherních syžetů. Budeme-li pátrat po kořenech literární a filmové inspirace Čísla 9, najdeme přinejmenším Válku světů a Terminátora, někomu možná přijdou na mysl i klipy ke skladbám Sober či Prison Sex od skupiny Tool.

Stroje jsou likvidovány pomocí jiných strojů

Celovečerně debutující scenárista, režisér (a dříve vystudovaný architekt) Shane Acker dokládá, že v něm dřímá správný animátor - hračička posedlý designem, který rád kombinuje roztomilost s morbiditou, a pečlivě oprašuje na smetišti nalezené harampádí.

V tom je mentálně spojený se svým producentem Timem Burtonem, liší se od něj ovšem v tom, že neprosazuje romantiku, nezajímá se o organické procesy a neoslavuje jinakost, ale jednoduše nás straší další vizí, že se stroje proti nám vzbouří.

Číslo 9 je v prvním plánu dost technokratický snímek, jenž zároveň varuje před nebezpečím, které přinášejí nové inteligentní technologie. Veškerá akce a atraktivita tu spočívá v tom, že stroje jsou likvidovány pomocí jiných strojů a že jedny stroje vyrábějí nové.

Číslo 9 je v oné mechanice na sebe navazujících úkonů tak promakaný (či promazaný jako dobře pracující strojek), že jde dokonce o jeden z mála filmů, kde v akčních scénách není blbé ani (jinde klišovité) visení za ruku.

Foto: archiv

Aby mělo ale dílo i jakési poselství, nalepí se na tuto přehlídku hi-tech a lo-tech bazmeků povídání u duši a mystická „laser show", kdy z postav vychází barevná světélka.

Není už sci-fi dávno někde jinde?

Bez velkého znevažování, ale taky bez servítek se z Čísla 9 stává dosti naivní duchovní (konzervativně křesťanská) propaganda o nesmrtelnosti duše a odlišnosti duše od těla (a také mysli a pouhého intelektu). Tudíž se tu na konci nekoná jindy očekávatelná reinkarnace mrtvých, ale putování do nebe - a předtím ještě dostaneme ponaučení, že stroj, který získá inteligenci, ale nemá duši, může šířit pouze zlo.

Nejde snad ani o to polemizovat přímo s křesťanským pohledem na život, neboť toho se Číslo 9 netýká, ale spíš o to, že v rámci žánru sci-fi je ustavičná démonizace strojů už poněkud archaická. Ti z nás, kteří vyrostli na kyberpunku, už prostě zíváme nad další konzervativní katastrofickou vizí, která má navíc stylistický nádech retra.

V čem tkví originalita a přínosnost podobného filmu? Jen v tom, že je skvěle animovaný? Není už sci-fi dávno někde jinde a nejsou i zdánlivě technofobní filmy posledních let mnohem relativističtější a vrstevnatější?

O nějaké netradičnosti a dospělosti v případě Čísla 9 zkrátka nemůže být příliš řeč. Dokonce ani logika příběhu není příliš promyšlená. Proč musí být vědcova duše rozdělena na devět částí a jak pak mohl nekompletní člověk něco dál tvořit?

Proč by zlý stroj nemohl absorbovat vědcovu duši najednou? Proč vědec původně vyráběl stroj, o němž věděl, že bude špatný, ale vytvořil mu pozdní pojistku v podobě talismanu, jenž nasaje lidskou duši? A proč mu stačí jen její část? A proč tato část duše stroj zničí a pak jde zase rozdělená do nebe? Samé otázky.

Silná víra v sebe sama i vyšší řád

Ackerův film je určen pro ty, co nechtějí nad vizemi budoucnosti přemýšlet, ale chtějí se nechat okouzlovat obrazy zmaru - a pak jsou vděčni za každý nabídnutý kousek naděje. Když se však podíváte na to, jak se chová hlavní hrdina, onen titulní Devítka, zjistíte, že je v něm ještě něco typicky protivně amerického a manažerského.

Přestože dělá chybu za chybou, neochvějně předem ví, i když k tomu často nemá dost indicií, že nakonec všechno dobře dopadne a veškeré oběti byly nutné. Tato touha dělat „něco" a být akční, i když ostatní nevidí smysl takového počínání, patří k pocitu „vyvolených" - na což musíte mít silnou víru v sebe sama i vyšší řád, který vlastně nechápete.

Číslo 9 takovýto způsob myšlení podporuje, protože nám předem naznačuje, že Devítka je kladný hrdina, a má pravdu. Tady se ovšem vyprávění splétající několik žánrů fantastiky vymyká tomu podněcovat fantazii, ale prostě nám říká: berte to, jak je. Podobný typ manipulace však těžko může mít někdo rád; lze ho pouze nevnímat.

Z dosavadních ohlasů vyplývá, že i obdivovatelé Ackerova filmu nejsou uspokojeni dokonale a připadá jim, že dostali jen malou osmdesátiminutovou jednohubku a chtěli by přídavek. Ti ostatní pokývají uznale hlavou nad formální precizností a pustí se do hledání nových anime nebo i evropských animáků, z nichž nečiší podobná ideologie, jakou má Číslo 9.