Recenze - Trojici významných „hráčů" o letošní prestižní ceny - filmy Děti moje, Černobílý svět a Umělec - spojují různé druhy eskapismu. Umělec je schopný svůj útěk do „zlatého věku" aspoň produktivně reflektovat a nápaditě formálně využívat, zatímco Clooneyho truchlení na Havaji i scény ze života černých služek se uchylují k otupujícím schématům, pastelovým a nadreálným kulisám změkčujícím traumatické události.

Foto: Falcon

Podobně jako Děti moje je i Černobílý svět filmem utopeným v upřímně míněném klamu - filmem plným otupujících stereotypů, dobrých úmyslů a podivuhodných ideologických kotrmelců.

Život na Kdysissippi

Český název si tentokrát zaslouží metál za upřímnost. Lépe se druhý film donedávna zcela marginálního filmaře Tatea Taylora vystihnout nedá. A nejde o střet bílé a černošské společnosti na tradičně segregovaném Jihu, navíc v napjaté době 60. let, v němž se stále patrná otrokářská tradice střetávala se sílícím hnutím za lidská práva a změnou politického paradigmatu.

Jde spíš o sám způsob, jakým nám film re-prezentuje události a hrdinky, jež se jich účastnily. Ambiciózní mladá spisovatelka Skeeter se rozhodne prolomit ledy a nechat ve své chystané knize promluvit černošské služky, což je v silně rasistickém státě Mississippi velmi riskantní podnik.

Foto: Falcon

Proti ní ovšem nestojí banda militantních „ochránců" bílé rasy v prostěradlech, nýbrž skupina spořádaných, bohabojných a vlasteneckých matek, které se rozhodně za rasistky nepovažují (podle hesla separate but equal). Záměr Taylorova filmu je jasný: poukázat na směšnost předsudků a rasismu, byť latentního, na nebezpečnost stereotypů a na společný jmenovatel, který z černých i bílých dělá nedělitelné jedno.

Tvorba černobílých světů s jasným ideologickým poselstvím má pevná pravidla a opakující se úskalí. Vyžaduje důsledné oddělení tábora dobra od táboru zla, jednoznačnost charakterů, zápletku, s níž se příjemce snadno identifikuje, formální přístupnost - a pojistku, aby se cílová skupina náhodou nepoznala v tom, co se tu vylučuje.

Oním úskalím je tu pak něco, co můžeme nazvat hyper-identifikací. Jsou-li doslovnost a jednoznačnost přehnané, začínají nechtěně podvracet a znevažovat hájené hodnoty. Co bylo potlačené, vrací se na místo činu v podobě nečekaných konotací a významových zakřivení. To, čemu chtějí černobílé světy čelit, je nahrazeno jinými, často však principielně totožnými stereotypy. Nejúčinnější parodií takového světa je tento svět sám - jakmile se ocitne mimo svůj „mateřský kontext".

Mrchy bez slasti

Podobné příznaky můžeme nacházet i v Tateově filmu. Předně rasismus zesměšňuje tím nejjednodušším způsobem - karikaturou a redukcí. Nositelkami odpudivého a ponižujícího chování k černému služebnictvu jsou ženy zploštěné na pastelové představy o směšných afektovaných měšťkách, jejichž přehled končí u partií bridže a rubrik módních časopisů.

Foto: Falcon

Obzvláště obludnou je vůdkyně charitativního spolku Hilly, mstivá mrcha a manipulátorka, která jako krvelačná alfa-samice smýká celou hýkající a křečovitou ženskou smečkou. Smečkou, kterou charakterizuje naprostá ztráta jiných sociálních vazeb než kolektivních rituálů „hřadování" a „páchání" charitativních činů. Jedinou reakcí na takové postavy je výsměch a odpor, který v případě Hilly přechází v nenávist.

Cynik by poznamenal, že podobné karikatury bere početná skupina konzumentů za své ve vypečených košilatých burleskách typu Sex ve městě jako ty, které „prostě umí žít, jak si doba žádá". Tady však náhle ztělesňují nekulturnost, podlost a přízemnost.

Negativním postavám Černobílého světa chybí jakýkoli prožitek slasti, vše dělají pro vnějškový efekt. Sex je nástrojem povinné reprodukce, děti jejím trpěným následkem, muži stínovými figurami na periferii zájmu, prostředkem k dosažení prestiže ve smečce. Je to radikalizovaný obraz povrchní společnosti redukované na pozlátko, v níž rozkoš zmizela pod nánosem konzervativismu.

Foto: Falcon

Nacházíme se v pop-kulturním panoptiku, které nechtěně připomíná pseudo-realitu „testovacího" města, v němž se v úvodu Království křišťálové lebky ocitne Indiana Jones. Modelové, vymandlované a příliš dokonale nalajnované kulisy; jen tady figuríny mluví a hýbou se (pravda, občas jako loutky) a sehrávají před námi drama, které je ve své strojenosti a prostoduché ušlechtilosti spíše komické.

Segregace pohádkových babiček

To, co bílým „otrokářkám" chybí, do filmu vnášejí postavy jednoznačně kladné: černé služebné. Jsou to ony, které vychovávají frustrované a zanedbané děti, učí je všemu od kakání do záchodové mísy až po základy sebevědomí, předávají jim moudrost, jež chybí matkám. Jsou dokonalou náhradou vyhaslých a automatizovaných žen-robotů (viz scéna, kdy malá holčička říká jedné z černošských služebných „ty jsi moje skutečná máma").

Film servíruje některé výchovné scény s až mytologickým zabarvením. Když hrdinka Skeeter, jediná bílá postava schopná vědomě čelit ideové černé díře maloměsta, vzpomíná na rodinnou služku Constantine, je tento výjev prostoupený patosem doteku vyšší moudrosti. Člověk by skoro vzpomněl na babičku z pohádky Byl jednou jeden král nebo na scény, v nichž šaman/ka zasvěcuje bílé figury do mystiky bytí - od Stevena Seagala po Homera Simpsona.

Foto: Falcon

Těžko říct, co nám tou absurdní doslovností chtějí tvůrci naznačit. O mechanismech rasistického vyčlenění se nedozvíme nic podstatného. Černobílý svět jen produkuje jeho obrácenou formu - s až úsměvnou nenávistí se zabývá konstrukcí fiktivního xenofoba, který se každým gestem usvědčuje z vlastní zabedněnosti. Navíc nemá absolutně žádné kulturní tradice a sociální vazby.

Bojí se, že mu Druhý odhalí jeho vlastní prázdnotu (tady už výrazně doplňuji něco, co ve filmu zcela chybí - motivaci chování záporných postav). A tak je Druhý redukovaný právě na toto „srdnaté zastupování" nedostatečnosti bílé většiny, čímž mu film mimoděk upírá identitu a právo na sebeurčení.

Spasme svět. A zapomeňme

Byl by to jistě příjemnější svět, kdyby všichni rasisté měli operetní móresy a primitivní povahu Hilly - a celý problém tak byl omezitelný na střet dobrých, plných lidských bytostí s nahlouplými karikaturami bez obsahu. Jenže on takový nebyl a není, a tak nám Černobílý svět na rovině prožitku nabízí nevědomou imitaci scén, v nichž charitativní nadace zmalovaných nán zachraňuje africké sirotky dražbou sladkostí a sbírkou obnošených hadrů.

Dostáváme jen chvilkové prefabrikované dojetí nad zcela evidentním případem bezpráví, které navíc má svou (částečnou, zato téměř půl hodinovou) katarzi. Příběh tak morálně prostý, že v něm lze operovat s motivacemi jako „bůh mi to přikázal" (Aibeleen) a „nedělám to pro sebe" (Skeeter). Úhledně složené historické trauma zabalené v dárkovém papíru špatného svědomí ostentativně poučených vykořisťovatelů.

Jakoby i Hollywood svolával pravidelné partie bridže, čajové dýchánky a benefiční akce, jejichž účelem je zlepšení světa skrze okázalou manifestaci dobra. Nutno přiznat, že Tate Taylor snaživě vyzdobil film těmi nejkonzervativnějšími stylovými ornamenty, z nichž se místy celkem přirozeně vyloupnou silné a zajímavé scény, byť spíše epizodického ražení (např. z kolektivu vyloučená povrchní kráska Celie a její překvapivě tragická samota).

Černobílý svět svým příjemným mudrováním splňuje všechny rysy ideologického produktu současnosti: má bohulibé téma, je to retro, místy je to švanda, jindy je to zase dojímavé a bezpečně nás to odvádí od podstaty našich vlastních předsudků. Skrze dojetí nám film dává prosté rozhřešení a pocit zadostiučinění - ale také imaginárního viníka, jemuž se můžeme vysmívat bez rizika identifikace.

Je to útulný, barevně vytapetovaný a rozkošně zařízený obýváček, v němž je radost pobýt. Odnášíme si z něj však přesně to hovno, kolem nějž se mimovolně nakonec celé zrovnoprávnění bezradně točí (místo, aby se řešila rasová segregace jako taková, zajímá všechny spíše to, která že z postav pozřela koláč upečený z této nevábné ingredience). Ale jsme po jeho pozření tak nějak lepší a čistší. My nejsme my a oni nejsou oni. Separate but equal.