Recenze - Jsou to určitě festivaly, kdo dnes určuje, co se v kinematografii považuje za umělecké. A jedním z hlavních dlouhodobých trendů „festivalových filmů" je obrat od řeči k tělu a tělesnosti. Místo žvanících intelektuálů plátna festivalových kin ovládli sociálně vyloučení jedinci, kteří toho moc nenamluví, ale hodně se dá vyčíst z jejich fyziognomie, gest a jednání. Film Černá Venuše, který měl světovou premiéru v Benátkách, dovádí právě tenhle trend do extrému.

Film byl inspirovaný skutečnými událostmi z počátku devatenáctého století, v nichž figurovala Jihoafričanka Saartjes Baartman, která v Anglii a ve Francii proslula jako Hotentotská Venuše. Žena vydávaná za členku divokého afrického kmene předváděla svou výraznou anatomii nejprve na veřejných vystoupeních, následně před vědeckou komisí a nakonec po francouzských nevěstincích.

Foto: Aktuálně.cz

Po smrti bylo tělo Saartjes pitváno a její kostra, genitálie a mozek vystaveny v pařížském Muzeu člověka. Vědci původně prezentovali její fyziognomii jako doklad společných znaků lidské a opičí anatomie. V Jižní Africe se Saartjes postupně stala kulturní ikonou připomínající hořkou historii kolonialistického vykořisťování původního obyvatelstva, od devadesátých let dokonce tamní vláda usilovala o navrácení jejích ostatků na domácí půdu. To se povedlo v roce 2002, kdy byly ostatky převezeny do Jižní Afriky a pohřbeny.

Obžaloba kolonialismu

Převezení ostatků zmiňuje titulek v závěru Černé Venuše a ukazuje, o co v celém filmu především jde.  Pod vedením tuniského režiséra Abdellatifa Kechiche vznikl pomník národní hrdinky a zároveň obžaloba evropského kolonialismu a ponižování Afriky.  Jen se nejedná o emočně přebuzený národní epos „pro masy", ale o kultivovanější národní epos „pro znalce" - tedy ehm pro festivalové publikum.

Film na jednu stranu neustále zdůrazňuje hrdinčino osamělé utrpení v prostém příběhu, kde všechno je zřetelné a jednoznačné. Hrdinčini kumpáni se prezentují jako protřelí cyničtí pasáci, kteří naivní protagonistce nalhávají, že jim jde o její dobro, sbor vědců zase chce za každou cenu získat důkazy pro své teorie bez ohledu na lidskou důstojnost - a dav je vždy hotov vynucovat si hlasitými a vrtkavými emocemi svou vůli.

Foto: Aktuálně.cz	Foto: Aktuálně.cz
Foto: Aktuálně.cz	Foto: Aktuálně.cz

Zároveň tu ale nehraje tklivá hudba, ani se nepronáší procítěné monology. Naopak, vše se halí do uměřenosti a úsečnosti současných festivalových filmů. To hlavní, co snímek divákům neustále předvádí, je tělesnost.

Především jde o tělo debutantky Yahimy Torres, která se musela nejen proporcionálně vejít do atypických rozměrů Saartjes, ale zároveň ztelěsnit univerzální mučednici, která na své tváři i na své obří zadnici nese (tedy doslova ztělěsňuje) mlčenlivý smutek celé Afriky vykořisťované evropskými kolonisty. Snímek je zaplněný detaily jejího ádumčivého nehybného obličeje, v nichž se sklíčenost jeho nositelky rovněž projevuje především fyzicky - slzami nebo konzumací alkoholu.

Podobně často se dílo pase na detailních záběrech náhodných tváří z davu u soudu nebo na představení, které Saartjes předvádí jako Hotentotskou Venuši.  Tady vidíme zjitřené emoce, které v nás mají zpravidla vyvolat odpor: zvrácené potěšení ze sledování zvířecké divošky na jevišti, morální pohoršení u soudu, perverzní slast na soukromých předváděčkách Venuše v Paříži.

Útrpný pomník s vůlí citově vydírat

V duchu současných festivalovek si film libuje i ve zprostředkování mezních a často nepříjemných situací, které neukončuje milosrdným střihem, ale naopak nás nechává být jejich svědky až do konce. Představení, ve kterém je Saartjes prezentovaná jako zvířecká divoška a které končí tím, že se publikum může dotýkat jejího pozadí, vidíme ve filmu celé a hned několikrát.

Foto: Aktuálně.cz

Stejně tak nás snímek provádí opakovanými pokusy anatomů nakouknout ženě mezi nohy. Nakonec uvidíme i záběr, kdy se to konečně povede, ovšem až na pitevním stole.

U mnoha festivalových filmů jsme za tyhle drastické zkušenosti vděční, protože nás konfrontují se situacemi, které v běžném životě přehlížíme nebo před nimi zavíráme oči, ačkoli bychom neměli. U podobných scén Černé Venuše se ale spíš hromadí další a další důkazní materiál k něčemu, co jsme schopni odpozorovat už z úvodních dvou scén, kde vědec přednáší před sádrovým odlitkem mrtvé nahé Saartjes a následně se odehraje představení s Hotentotskou Venuší.

Vzhledem k tomu, že film trvá bezmála tři hodiny a v podstatě v něm sledujeme jen různé varianty vykořisťování a ponižování hlavní hrdinky, působí sledování jako krajně nepříjemná, ale zároveň i dost monotónní podívaná. Po dvou hodinách sledování jsem si už jen pořád dokola říkal: Ano, měla hrozný osud, ano, je mi jí líto, ano, je to všechno velmi hnusné a zkažené, ale už toho bylo vlastně docela dost.

Nejde o to, že bych chtěl zlehčovat hrůzu kolonialismu. Problém je pouze v tom, že tříhodinový film o týrání jedné ženy předvedený s minimálním dobovým kontextem a širším vykreslením jednotlivých postav působí jako citové vydírání, i když tu nehraje sentimentální hudba a nikdo se přímo na plátně nedojímá.

Možná je problém už v tom, že film zpracovává historickou látku; to současné festivalovky téměř nedělají. Když se pokoušíme rekonstruovat dobu, která je výrazně odlišná od té, v níž žijeme, vždycky si hodně domýšlíme a vytváříme spíš něco jako virtuální realitu, kam vkládáme současné představy a problémy.

Ostatně jedna z mála historických festivalovek poslední doby, film Michaela Hanekeho Bílá stuha, si právě na toto dává pozor svým tajnůstkářstvím. Období předvečera první světové války předvádí tak, že nám spoustu souvislostí záměrně neukazuje, jednání řady postav nevysvětluje a tím nám brání sestavit si celkový smysluplný obrázek.

Černá Venuše naopak chce mít tento obrázek vymalovaný v dramatických odstínech, ale vidí ho jen jako jednostranný portrét utrpení jedné lidské bytosti. Je to pomník, který nás může trápit, ale nedává nám moc příležitosti o něm přemýšlet.

Youtube video | Video: youtube.com