Recenze - Film Černá labuť, jenž je považován za jednu z hlavních událostí oscarové sezony, bývá přijímán přes dvě jména: režiséra Darrena Aronofského a představitelku hlavní role Natalii Portmanovou. V obou případech se přitom vytvářejí různá zavádějící očekávání, jež vedou k tomu, že neumíme ocenit, co je na tomto díle skutečně výjimečné.
Aronofsky byl dosud nejvíc ceněn za snímky Rekviem za sen (2000) a Wrestler (2008), které lze při jistých ohledech označit za komorní psychologická dramata. Trochu obtížněji se o nich dá tvrdit, že jsou realistická.
Ale i když Rekviem za sen stojí hodně na expresivním zobrazování změněných stavů vědomí prostřednictvím drog, pořád můžeme odlišit onu základní rovinu reality, od níž se vnímání hlavních hrdinů odchyluje. Nenajdeme tu žádné nadpřirozeno. Wrestler se pak odehrává ve zcela civilním prostředí i tónu. Přechody hlavního hrdiny-zápasníka ze zákulisí na scénu-do ringu vždy upomínají na umělost světa v záři reflektorů a zpětně si uvědomujeme ubohost reálných podmínek existence, v nichž je hrdina nucený žít.
Projevit temnou stránku
Černá labuť navazuje na Rekviem a Wrestlera ve více liniích - především v silné tematizaci těla (fyzické proměně a rozpadu), ale zároveň se od nich odchyluje do hájemství hororového žánru. Nechce být výpovědí o světě, ale naopak nově vybudovaným filmovým světem, kde se definitivně ztratí kontakt s realitou a bdělé stavy nebudou rozlišitelné od přeludů.
Černá labuť pouze začíná jako realistické drama, poté přejde do paranoidního thrilleru, a nakonec se stane schizofrenickým hororem. (Podobný vývoj ostatně měl i režisérův celoveerní debut Pí.) Část diváků se soustředí jen na první dvě polohy, třetí buď nepochytí, nebo odmítne respektovat - a chápe pak přerod filmu jako zradu na „principech čistoty" nebo úhyb od autentického zkoumání lidské duše k efektním, ale povrchním stylistickým hrátkám.
Oč tu jde: mladá, ambiciózní, ale lehce zakřiknutá a upjatá baletka Nina touží po hlavní dvojroli Bílé a Černé labutě v Čajkovského Labutím jezeře. (V souvislosti s tím je dobré uvést na pravou míru nesmysl, který šíří mnoho médií, že na tomto konceptu dvojrole je cosi výjimečného - nikoli, jde o standardní přístup, alespoň tedy v Evropě)
Režisér Thomas, který pragmaticky odkopne již příliš starou sólistku Bethy a hledá její mladší nástupkyni, cítí, že Nina je sice technicky mimořádně precizní balerína, ale chybí ji živočišnost a schopnost projevit svou temnou stránku. Což je přesně to, čím je nadána nově příchozí posila souboru Lily.
V těžko rozeznatelné hře emocí, která je pro konkurenční, a přitom mimořádně intimní i vypjaté baletní prostředí typická, se mezi Lily a Ninou vyvine zvláštní pouto, kde k sobě mají blízko nenávist a závislost. Nina postupně přestává být nezkaženou porcelánovou panenkou, prolamuje hráz svojí frigidity (či se alespoň zbaví této nálepky), a nakonec popustí uzdu i destruktivním pudům.
Obětí techniky
Během sledování je obtížné určit, zda Ninu pohlcuje její role, nebo zda spouští něco, co tu existovalo dávno před ní a bylo to jen potlačováno. V souladu s tím, že jde o horor, musíme si vystačit s první variantou. Tento film nezkoumá složitost lidské povahy, ale snaží se ji napasovat na mustr určitého představení - takže vše, co s Ninou děje, má souvislost s Labutím jezerem. Vyprávění neodhaluje povahu složitého vztahu Niny se svou matkou a nečiní si nároky na výpověď ohledně forem závislosti či sebepoškozování - jde jen o další spouštěč hrůzy v baletním představení. Pro Ninu neexituje život mimo roli a práci.
Ačkoli pohyblivou, ruční a zrnitou kamerou vytváří Černá labuť prvotní dojem autenticity jako například snímek Roberta Altmana The Company (2003), mnohem blíž má ke klasickému technicolorovému melodramatu Červené střevíčky (1948). Nad hrdinkou má navrch „technika" (ať už baletní, nebo ta filmová) a ona jí podléhá, stává se její obětí.
Pro jistou část publika je ovšem nesoulad stylu a záměru poněkud matoucí. Obvykle považujeme za příznak toho, že se postava propadá do neautentického světa, co nejnaleštěnější barvy a co nejkýčovitější svícení - zde je tomu naopak. Ztráta jistot se zde manifestuje vstupem do temnoty a rozostřenějším-„zrnitějším" vnímáním.
Balet tu neslouží jako prostředek a symbol vzdoru proti nesvobodě či způsob, jak se vymanit z determinace chudého prostředí jako v Bílých nocích (1985) nebo Billym Elliotovi (2000), ale jako něco svazujícího a dusivého. Pokud bychom chtěli hledat analogie u hororů a psychothrillerů, najdeme v minulosti podobné tituly Teď se nedívej (Don´t Look Now, 1973) nebo anime Perfect Blue (1998) s příběhy o honbě za přízrakem a ztrátě i nebezpečném nalezení vlastní identity.
Tanec je nebezpečný a nejistý
U Černé labutě je podstatné, že balet nezvykle zobrazuje v jeho ošklivosti. Stejně jako u Wrestlera skrze pohled do zákulisí spatříme „přípravu na show", která je vykoupena bolestí a kdy se zdevastovaná těla zakrývají jakousi falšující slupkou. Zatímco jinde se balet prezentuje jako vrcholné umění řádu, sladěnosti a (sebe)kontroly, u Černé labutě schválně vzniká dojem, že tanec je nebezpečný a nejistý pohyb.
Kamera a střih často sugerují, že stačí velmi málo a někdo z tančících spadne, zvrtne si kotník, nebo narazí do někoho jiného a pokazí představení. Balet v Černé labuti si nelze užívat jako symfonii pohybů, vzniká spíš pocit ohrožujícího chaosu. Namísto sebejistoty a lehkosti vládne nervozita a upocenost.
Panuje všeobecné přesvědčení, že balet je cosi vznešeného, a odsud plyne i domněnka, že pokud si ho nějaký tvůrce vybere za téma, snaží se přiblížit právě jeho „velikosti" a „výšce", zkrátka být součástí vysoké kultury. U Aronofského to není tak jednoznačné. Než aby poskytnul tradiční seriózní drama o obětování se umělce svému umění, podněcuje spíš k otázkám, zda někteří lidé vůbec jsou schopni být umělci.
Nina je člověk drilu a odříkání, ale nemá skutečný talent. Není schopna svou temnou stránku zahrát, musí jí propadnout. Kdokoli tedy bude chtít Aronofského nařknout z toho, že se sám jen pokouší o „velké umění", ale zůstává přitom na povrchu a spokojí se s hororovými lekačkami, neměl by zapomínat, že právě o tomto neúspěšném pokusu jeho film vypráví a „vinu" svaluje na hrdinku.
Drezírované tělo
Černou labuť si tak můžeme vykládat nejen jako dílo o „spící sexualitě" či „drezírovaném, ale potlačovaném těle". Pokud přijmeme jeho hororovou povahu za svou, lze velké Aronofského téma strachu z těla tentokrát rozšířit mnohem dál. Nina ve své neschopnosti prožitku a pochopení, oč v představení hře jde, ztělesňuje i strach lidí před vysokou kulturou a zosobňuje rovněž strach mechanicky přizpůsobivého člověka z autenticity, kterou dovede naplnit jen morbidním způsobem.
Celý koncept je pak odvážně korunován obsazením Natalie Portmanové do hlavní role. Režiséři musejí být tak trochu manipulátoři a často hercům lhát, aby z nich dostali, co chtějí. Pozice Natalie Portmanové v Hollywoodu se dá shrnout pod nelichotivé nálepky „šprtka" a „snaživka".
Až pozoruhodně se jeví, kolik filmových fanoušků má za svůj sexuální idol dívku, která je naprosto asexuální. Jistě pohledná, či dokonce krásná (byť právě Černá labuť umožňuje o tom pochybovat), zcela bez pochyby velmi vzdělaná a inteligentní, ale zároveň bez spontánní jiskry a živočišnosti. Cokoli Portmanová na plátně (a často i civilu) dělá, působí naučeně, jako plnění zadaného úkolu.
Aronofského mistrovství a zároveň vrcholný podvod pak spočívá v tom, jak promyšleně používá osobních limitů herečky, která má zahrát „nudnou šprtku, která nemá na to, aby zvládla psychologicky složitou roli".
Jde o podobný kousek, jaký se kdysi podařil Stanleymu Kubrickovi, když obsadil do mysteriózního díla Eyes Wide Shut Toma Cruise do role „nudného blba", nebo když Marc Forster obsadil v Plesu příšer Halle Berryovou do role „nadržené hysterky" - anebo když Werner Herzog obsadí do svého Špatného poldy totálně přehrávajícího Nicolase Cage coby „vyšinutého feťáka". I herci s omezenějším rejstříkem jistě dovedou zahrát někoho jiného než sami sebe, ostatně nikdy důsledně vzato žádný herec nehraje jen sám sebe. Ovšem využít něčích slabin ve prospěch výsledného filmu chce velký talent a odvahu.
Aronofsky měl oboje, a pokud si Natalie Portmanová odnese z Oscarů zlatou sošku za hlavní ženskou roli, nebude to proto, že se naučila hezky baletit (či přinejmenším ošálit zraky laiků), ale proto, že svým typem přesně zapadla do role „herečky, které chybí jiskra". S dobrou vůlí přiznejme, že v některých okamžicích se musela do této neschopnosti trochu nutit a chvílemi je její výkon na úrovni dobré krasobruslařky, která markýruje, že neumí bruslit.
| Černá labuť | |
| Black swan | |
| Žánr: | Drama, Thriller |
| Režie: | Darren Aronofsky |
| Obsazení: | Natalie Portman, Mila Kunis, Vincent Cassel, Barbara Hershey, Winona Ryder, Kristina Anapau, Toby Hemingway, Sebastian Stan, Ksenia Solo, Janet Montgomery, Mark Margolis ad. |
| Délka: | 110 minut |
| Premiéra ČR: | 10.02.2011 |
