Recenze - Na jednu věc by měl být člověk, který se vydá do kina na snímek Caesar musí zemřít, předem připraven. Vítěz letošního Berlinale, pojednávající o kriminálnících zkoušejících v nejpřísněji střežené římské věznici Julia Caesara od Williama Shakespeara, není v žádném případě dokument, byť v něm skuteční vězni vystupují pod svými vlastními jmény.

Je to konceptuální hraný film, v němž zločinci odsouzení vesměs k dlouhým trestům odříkávají podle rafinovaně vystavěného scénáře nejen dialogy z nacvičovaného dramatu, ale i momenty, v nichž mluví jakoby za sebe - v pauzách mezi zkoušením, v intimním prostředí svých cel.

Foto: Artcam

Fantastičtí ochotníci

Dílo italských veteránů Paola a Vittoria Tavianiových, kteří již překročili osmdesátku a Ceasarem slaví nečekaný návrat do prvoligové formy, je bezpochyby originální formální experiment, který odzbrojuje na mnoha frontách. V mých očích má jen jeden lehčí, výše naznačený subjektivní nedostatek, který mi zabránil ve větším emotivním vcítění. Je jím nedostatek autentického vhledu do tak unikátního prostředí, jakým je věznice Rebibbia. Její prostory fungují v uvozovkách „pouze" jako kulisa plně sloužící k tomu, aby Shakespearovo nadčasové politické drama zarezonovalo novými nečekanými významy.

Tavianiové také nevyužili možnost pracovat se skutečnými osudy jednotlivých hrdinů, vesměs členů mafiánských a drogových klanů sedících minimálně na dvacet let a v jednom případě dokonce na doživotí. Postavy se opravdově projevují jenom skrze své herecké výkony, které jsou na amatéry povětšinou naprosto fantastické.

Nejuhrančivější pasáží filmu, zachycujícího šestiměsíční zkoušení souboru završené úspěšnou premiérou pro civilní publikum, je samotný casting zájemců o role. Režisér souboru Fabio Cavalli dá uchazečům dva úkoly: říci své nacionále na kameru nejdříve ve smutném a posléze v rozčíleném rozpoložení. Z přesvědčivosti vrahů, násilníků a dealerů mrazí v zádech.

Foto: Artcam

Jedna věc je, že každý z vězňů se před kamerami chtěl vytáhnout, aby o sobě dal opět po letech vědět venkovnímu světu, jak motivace tetovaných ochotníků popisují i bratři Tavianiové. Ale skutečnost, že lidé, které společnost potrestala izolací od ostatních, jsou schopni vtělit se do postav bez nadsázky podobně věrohodně jako profíci z Národního, je hlavní myšlenkovou municí filmu.

Ulpívání na reálných příbězích vězňů by asi oslabilo ideovou stavbu snímku, který před mapováním syrové reality upřednostňuje humanistické poselství o svobodě vnitřní i vnější a o transformativní síle umění. „Teprve když jsem poznal umění, stala se mi moje cela vězením," zní závěrečná věta filmu, kterou pronáší představitel Cassia Cossimo Rega poté, co se po premiéře v divadle vrátí zpět do své cely. Tenhle slogan by se skutečně dal tesat jako hlavní motto filmu, a zatímco někomu bude připadat jako ta správná emotivní pointa, mne osobně se zdá příliš deklamativní a patetický.

Foto: Artcam

Čestní mafiáni

Nezpochybnitelných potěšení nabízí ale snímek celou řadu. Kromě fascinujících hereckých kreací zejména Caesara (majestátní, ale osaměle až melancholicky působící Giovani Arcuri) a jeho zrádce Bruta (energický, žlučovitý, ale i pochybami zmítaný Salvatore Striano) je to třeba fakt, jakým Tavianiové Shakespearův text aktualizovali pro vězeňské poměry, když nechali každého herce mluvit svými vlastními slovy a ve vlastním krajovém dialektu.

Drama ze starého Říma o svůdnosti moci, korupci a mužské rivalitě se tak stává satirickým komentářem (možná nejen) italské politiky.

A Shakespearovy narážky na čest svých hrdinů získávají nový význam, když si je převedeme do kodexu a slangu italské mafie. Obrovskou kinematografickou vyzrálost italských veteránů potvrzuje vynalézavá práce s mizanscénou v klaustrofobních prostorách věznice. Mimořádně elegantně vyznívá také fakt, že zrovna film, který tematizuje nedobrovolně stísněné hranice světa vězňů, stírá prakticky v každé scéně hranice mezi filmem a divadlem, fikcí a skutečností.

Na Berlinale vzbudilo vítězství bratrů Tavianiových rozporuplné reakce. Ty záporné by mohl shrnout německý časopis Spiegel, který výrok poroty vedené Mikem Leighem označil za „velmi konzervativní volbu".

Je pravda, že díky němu ostrouhal třeba Bence Fliegauf se svým filmem Je to jen vítr, sugestivním dramatem ze současnosti doslova tepajícím životem. Caesar musí zemřít je přes respekt k přirozeným hereckým výkonům přece jenom o hodně akademičtější podívaná. Ale konzervativní není ani náhodou. Bratři Tavianiové dokázali, že umějí být ve svém věku hravější a podvratnější než většina o dvě generace mladších režisérů.